14.9.1908
Inženýr Stoklas se vrátil ze schůzky s vrchním geologem stavby, doktorem Vrábelem, viditelně otřesený. Podal jsem mu obvyklou sklenku koňaku, vypil ji jedním douškem a poručil si další.
„Mé obavy se potvrdily,“ pronesl po chvíli rozechvělým hlasem, „situace je však ještě horší, než jsem si myslel.“
„Podloží je vážně tak špatné? Třeba když se půjde více do hloubky...“
„Nesmysl!“ okřikl mě podrážděně Stoklas a dodal již klidnějším hlasem „Možná v žulovém masivu, v pevné skále by šlo takové monumentální dílo realizovat, ale v tomhle nepředvídatelném karpatském flyši, je něco takového vyloučené.“
„A co na to Grohmann?“ Zeptal jsem se spíše ze setrvačnosti, neboť jsem věděl dopředu, jaká asi byla jeho reakce. Hlavní inženýr stavby z Vídně byl pověstný paličák, nekompromisní a pevný v názorech.
„Grohmann Vrábelovy námitky smetl ze stolu, jsou to pro něj pouze technické potíže, které současná vyspělá technika a pokroky v konstruktérství snadno překonají. Nějaké nestabilní podloží ho nezastaví, aby postavil monumentální dílo, pomník, kterým se zapíše do dějin. To se zajisté stane, ale jinak, než si představuje!“
Inženýr Stoklas dopil druhou sklenku koňaku a poslal mě do spisovny ve vedlejší budově pro složku s označením AV-2 neboli Arbeitsvarianten-2. Cestou jsem měl chvíli na přemýšlení. Před několika měsíci změnil Grohmann projekt a místo hráze o výšce 27,4m vyprojektoval hráz bezmála 45m vysokou. Voda měla sahat téměř až k mlýnu U Pavlů a samotná hráz se posunula o několik desítek metrů proti proudu. Změna však nebyla veřejně oznámena, Grohmann vše držel v tajnosti, oficiálně se stále pracovalo na schválené variantě 2B a slavnostní oznámení o změně záměru mělo proběhnout až při návštěvě nového zemského správce v listopadu tohoto roku. Ve věci stavebního díla měl Grohmann volnou ruku, neboť se měla stát součástí plánovaného a hospodářsky významného vodního díla Odra – Dunaj. Jenže inženýr Stoklas, který pocházel ze zdejšího kraje, se změnou nesouhlasil, považoval ji za příliš ambiciózní a technicky nerealizovatelnou. Konečné slovo měl říci geolog Vrábel, jenže jak se ukázalo, Grohmann jej nehodlal respektovat a trval na svém.
Požadovanou složku jsem ve spisovně nemohl nalézt, což bylo zvláštní, neboť co se papírů týče, měl Stoklas ve všem absolutní pořádek a spisovna byla perfektně organizovaná. Po delší době, když jsem složku nenašel, vracel jsem se do kanceláře a připravoval si omluvu, proč vyžádanou složku nenesu. K mému překvapení seděl inženýr Stoklas za svým psacím stolem a inkriminovaná složka ležela před ním, ovšem viditelně tenčí. Zároveň jsem si povšiml, že láhev koňaku je už z půlky prázdná a změnila své místo z barového stolku na inženýrův stůl.
„Omlouvám se, Václave, zapomněl jsem, že mám složku ve své aktovce“ a dodal lehce zastřeným hlasem „Mám pro Vás důležitý úkol, jehož význam docení nejspíše až příští generace.“
„Jaký úkol?“
„Možná se nám nepodaří stavbu zastavit, možná dojde ke katastrofě nepředstavitelných rozměrů, ale nikdy nesmí býti zapomenuto, co ke zkáze vedlo a jak podobným událostem do budoucna zabránit.“
„Nerozumím Vám pane inženýre, můžete to rozvést?“
„To nemohu, ale vše podstatné je v této schránce a tu, můj příteli, musíte pečlivě uschovat. Už jsem vybral místo, kde bude v bezpečí a ukáže se, až nastane ta správná chvíle“ a podal mi zapečetěné kovové pouzdro.
„Odneseš ji zítra za úsvitu, já mám v té době, před začátkem ranní směny, ještě schůzku s Grohmannem a Weinerem, který je naší poslední nadějí, jak zastavit to šílenství.“
„Dobrá, udělám, co žádáte, ale ještě jste mi neřekl, kam ji mám odnést.“
„To je jednoduché, však to místo znáš, sám jsi navrhoval ten kamenný mostek. Až bude přehrada plně napuštěná po okraj retenčního prostoru, bude starý mostek pod hladinou a nová cesta jen o pár metrů blíže, povede po okraji vodní hladiny. Tam bude pouzdro v bezpečí a ukryté, dokud přehrada bude stát.“
15.9.1908
Velmi brzy ráno jsem se nenápadně vytratil ze svého pokoje a stezkou podél lesa se vydal na místo úkrytu. Z vyvýšené stráně byl krásný pohled na počínající stavební dílo, na jizvu v údolí, která se za pár let zacelí a vše zaplaví voda. Cloumala mnou zvědavost, co je asi ve schránce ukryté, ale raději jsem přidal do kroku, abych neudělal nějakou nerozvážnost. Schránka byla pečlivě utěsněná a kdybych ji otevřel, nedokázal bych ji už pořádně zavřít. Cesta mi uběhla rychle, od základů vypouštěcí věže je to sem pouze 1400m vzdušnou čarou. Najít to správné místo, kam by se schránka vešla, mi nějakou dobu zabralo, ještě že bylo poměrně sucho a v potůčku neteklo příliš vody. Schoval jsem ji do malého výklenku nad hlavou v jižním kamenném portálu a otvor jsem zakryl kamenem. S úkrytem jsem byl spokojený a před cestou zpět jsem se ještě na chvíli posadil na okraj cesty a sledoval počínající ruch dole v údolí.
První směna již nastoupila. Staveniště pod hrází odsud vidět není, ale dole v údolí již probíhají přípravné práce. Zpět do stavebního tábora jsem se vydal již po cestě a mé myšlenky se znova zatoulaly k událostem včerejšího večera. Nedošel jsem však ani na konec první táhlé zatáčky, když se ozvala silná rána, rozléhající se celým údolím. Dneska přeci žádný odstřel naplánován není! Přidal jsem do kroku a za pár minut jsem spatřil obláček prachu, rozptylující se ve svěžím ranním vzduchu nad staveništěm. Na staveništi panoval zmatek, dělníci na sebe křičeli a pobíhali sem a tam, někteří v panice utíkali do lesů.
„Strašné neštěstí, pane, tragédie!“ Volal na mě jeden z dělníků a rukama klátil v rozmáchlých gestech. Poznal jsem v něm Karla Prchala, od Prchalů z Jablůnky. Byl to ještě kluk, čerstvě sedmnáctiletý.
„Pojď sem, Karlíku, uklidni se a pověz mi, co se stalo?“ promluvil jsem na něj klidným hlasem ačkoliv jsem přemáhal vzrušení.
„Neměl tam chodit, ta jáma byla příliš hluboká a ty skály, neustále se drolí a padají dolů!“
„Kdo tam neměl chodit? A co ten výbuch, dnes přeci neměl být žádný odstřel?!“
„Dneska ne, pane Krulich, ale včera se připravoval, když se sesunul ten skalní blok, ještě ho neodtěžili, nikdo tam dolů nechtěl jít“
Z jedné věty jsem si udělal letmou představu o tom, co se mohlo stát. Pohlédl jsem dolů k protější skalní stěně a viděl mumraj lidí, jak se snaží odházet velkou hromadu kamení v místě, kde ještě včera byla hluboká díra.
„Dobře Karlíku a stalo se někomu něco?“
„Ach pane, je to neštěstí, dozajista ho to roztrhalo...“ a Karlíkovi se zlomil hlas a dal se do usedavého pláče. Snažil jsem se ho nějak uklidnit, ale sám jsem začal propadat panice a zlé předtuše.
„No tak mi řekni, koho to zabilo?!“
„Přece pana inženýra Stoklase!“
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, poodešel jsem několik kroků a upadl v mdlobách na okraji cesty. Později jsem se dozvěděl, že setkání Stoklase s Grohmannem a Weinerem skončilo hádkou a inženýr poté slezl do výkopu, snad aby ukázal oběma stavitelům vzorky hornin z podloží, když se ozvala ta rána a výkop zasypaly tuny kamení ze skalní stěny nad ním. Nejspíš došlo k samovolné explozi některé z náloží, které pohřbil sesuv skály předchozí den. Jeho bezvládné tělo vyprostili až po poledni. Náladu na staveništi tato událost silně poznamenala, kromě inženýra Stoklase zahynuli dva dělníci, které zasáhly letící kameny a půl tuctu jich bylo zraněno. Byla to první podobná nehoda na této stavbě. Hlavní inženýr Grohmann následující den odjel do Vídně a už jsem se s ním nikdy nesetkal. Pohřeb Emanuela Stoklase byl již v pátek a sešli se na něm téměř všichni předáci a vedoucí pracovníci, díky své pracovitosti a vlídné povaze byl mezi nimi oblíben.
Těsně po obřadu se ke mně přitočil muž v dlouhém černém kabátě, kterého jsem nikdy předtím neviděl, chytil mě silně za ruku a pronesl polohlasem: „Nehody se stávají, tomu se nedá zabránit. Ale dávejte si pozor, aby se podobná nepřihodila i Vám!“ a spěšně odešel. Ještě zaskočen tou příhodou jsem se vrátil do kanceláře inženýra Stoklase a našel jsem v ní velký nepořádek, někdo ji pečlivě prohledal. Ale pokud jsem byl schopen říci, ztratila se pouze složka s AV-2.