Osudové okamžiky: Moraveč 1949 II. Traditional Geocache

Pozn.ownera: Keš je náhradou za stejnojmennou keš GC5F1ZZ, která byla o kilometr a půl západněji a která byla zrušena z důvodu kontaminace a soukromizace původního místa uložení.

Keš je věnována tragédii, která se stala v roce 1949 na dnes již neexistujícím železničním přejezdu u obce Moraveč.

Materiály, z kterých jsem vycházel při "výrobě" listingu, vznikly pouze a jen díky geocacherovi mirek454 a jeho kamarádovi Simba a díky jejich mravenčí práci při shánění informací z archívů. Za jejich laskavé svolení využít je pro tuto keš jim srdečně děkuji. Viz. www.koridory.cz.

Na úvod ještě něco pro železničáře: Listing keše obsahuje výrazy natolik neodborné a celý příběh je natolik zjednodušen a přizpůsoben laikům, že leckterý správný ajznboňák asi bude kroutit hlavou, bude-li tohle číst. Pro svou omluvu uvádím, že tomu, co dokážete a děláte, aby vlaky jezdily, nerozumím. Vaší práce si ale natolik vážím a natolik ji obdivuji, že ji osobně považuji za nejstarší řemeslo v dějinách lidstva, které jako první mělo v tak velkém rozsahu svůj řád, svůj propracovaný bezpečnostní systém, a kde všechna kolečka (a že jich je požehnaně) musela zapadat do sebe, aby to všechno fungovalo. Jak je Vaše práce náročná a zodpovědná a co se stane, když jedno takové kolečko v tom obrovském mechanismu selže, ukazuje příběh, kterému je keš věnovaná.

Je podvečer, pátek 10.června 1949, a nedaleko Chotovin u obce Moraveč se schyluje k tragédii. Po mezinárodní silnici E55 přijíždí směrem od Prahy osobní automobil Steyr 220 ev.značky Č-Bu 836 se třemi pasažéry. Za volantem sedí Oldřich Kubíček, vedle něj Stanislav Petr a na zadním sedadle Bedřich Dřevo. Všichni tři ráno vyrazili z Českých Budějovic do hlavního města vyřídit si své záležitosti a nyní se vracejí domů. Netuší, že za pár minut zažijí něco, co jeden z nich zaplatí životem a na co druzí dva nikdy nezapomenou.

Jejich zpáteční cesta neprobíhá bez problémů. V průběhu jízdy, konkrétně u Bystřice nedaleko Benešova, řidič zjišťuje, že mu „nějak netáhne brzda“. Nemá takovou účinnost, jakou by měla mít. V jednom okamžiku se dokonce situace stává natolik nebezpečnou, že u Splavského rybníka vozidlo málem v zatáčce vyletí ze silnice, protože nabralo v klesání příliš velkou rychlost. Od havárie všechny v tu chvíli oddělí jen to, že Stanislav Petr duchapřítomně sáhl řidiči po volantu a strhl řízení stranou na polní cestu, která naštěstí v tom místě vedla ve směru jízdy. Teprve tam se vozidlo daří zastavit. Všichni přítomní se pochopitelně pokoušejí závadu na brzdách zjistit a nějak odstranit, ale (ačkoliv je Petr automechanikem) jejich pokus je marný. Pouze tedy doporučí řidiči, „aby jel pomalu“. Celá osádka pak nasedá zpět do vozu a nervózně pokračuje v cestě na Tábor s nadějí, že do Budějovic „to už nějak dojedou“. Netuší, že Osud jim vyslal své první a zároveň poslední varování.

Kolem 18.hodiny už míjejí Sudoměřice a blíží se k místu tragédie. K železničnímu přejezdu u hradla Moraveč. Zde je na místě popsat situaci: silnice zde ve skoro kilometr dlouhém rovném úseku dlouze klesá do údolí k obci Rzavá a to pod úhlem dvanácti stupňů. Počasí je proměnlivé a přes den občas sprchlo, takže vozovka je mokrá. Zhruba v polovině klesání silnici křižuje železniční trať Praha-Č.Budějovice. Tenkrát zde byl železniční přejezd se závorami. Závory jsou spuštěné, protože se k přejezdu ve směru od Tábora blíží osobní vlak v čele s parní lokomotivou a s devíti vagóny v závěsu. Nejede nijak rychle. Trať má charakter stoupavé pravotočivé zatáčky.

Auto s třemi pasažéry vyjíždí na horizont a řidič, který ví, že vozidlo špatně brzdí, se pouští opatrně dolů z kopce. Steyr se rozjíždí a jede stále rychleji. Asi tak 100 metrů od přejezdu najednou osádka vozu spatřuje, že závory jsou dole. Oldřich Kubíček se pokouší rozjeté vozidlo zastavit, ale zjišťuje, že nožní brzda už v té chvíli definitivně nefunguje. Rychle tedy „zatahuje“ brzdu ruční, otvírá dveře a snaží se brzdit auto nohou, což je v dané chvíli pouze zoufalým pokusem udělat aspoň něco. Ruční brzda sice sníží rychlost vozidla na necelých 40 km/hod, ale to je tak všechno, co dokáže. Všem začíná být jasné, že před závorou nezastaví a že vjedou pod blížící se vlak.
V autě vypuká panika. Bedřich Dřevo na zadním sedadle otvírá dvířka automobilu a ve snaze zachránit si život vyskakuje z auta ven. Další cestující, Stanislav Petr, se o to pokouší také, ale již to nestihne a tak zůstává uvnitř. Auto proráží horní závoru a vjíždí na koleje přímo před vlak, který je již na přejezdu a intenzivně brzdí.

V tu chvíli osud bere karty všech zúčastněných do rukou, aby s nimi řádně zamíchal. Bedřich Dřevo, který má velkou naději, že si opuštěním vozidla zachrání život, má nakonec neuvěřitelnou smůlu. Z auta sice vyskakuje včas, ale přeci jen pozdě. Setrvačností se dokutálí přímo na koleje a to ve chvíli, kdy to má lokomotiva k němu už jen pár metrů. Zbývající dva muži v autě, kteří naopak nemají naději téměř žádnou, mají obrovské štěstí. Ačkoliv vše nasvědčuje tomu, že je lokomotiva smete, nestává se tak. Jejich auto se prosmýkne těsně před lokomotivou a ta ho míjí doslova o fous. Vzápětí na to už vlak najíždí do ležícího Bedřicha Dřeva a drtí ho dlouhatánských dvanáct metrů pod sebou, než konečně zastavuje. Nešťastník zůstává ležet na kolejích pod druhým vagónem a za ním je dvanáctimetrová krvavá stopa. Stále ještě ale žije. Auto proráží spodní závoru a za ní čelně naráží do automobilu Škoda Popular, který čeká na druhé straně přejezdu. Odhazuje ho stranou, zraňuje v něm tři lidi a pokračuje ještě dalších 80 metrů, než konečně zakončí svou zoufalou pouť.

Vypuká horečná činnost. Vyproštění přejetého a telefonování na všechny strany. Na obě sousední stanice, do Chotovin a do Sudoměřic, na drážní orgány, na SNB (tehdejší policie) a v prvé řadě pro lékařskou pomoc. Je zde jeden člověk těžce zraněný a pět lidí v autech lehce. Pro sraženého nešťastníka vyráží sanitka až z dalekého Českého Krumlova (je třeba si uvědomit, že je teprve pár let po válce) a převáží ho do Všeobecné veřejné nemocnice v Táboře, kam už se Bedřich Dřevo živý bohužel nedostane. Na následky těžkého zranění umírá během převozu.

Oldřich Kubíček, majitel vozidla a jeho řidič a zároveň i viník nehody, je zatčen ještě téhož dne a vzat do vazby. Vyšetřováním je zjištěno, že vozidlo bylo v okamžiku tragédie již zcela bez brzdové kapaliny a jelo s naprosto nefunkčními brzdami. Stopy po brzdové kapalině nebyly na vozovce nalezeny, musela tedy vytéct již před příjezdem k místu tragédie. Obviněnému je dáno za vinu, že, ačkoliv o poruše brzd věděl, vědomě pokračoval v jízdě. Je obviněn z hrubé nedbalosti s následkem smrti a 30.srpna 1949 odsouzen k 5-ti měsícům těžkého vězení s podmínečným odkladem na tři roky a k náhradě škody, která byla vyčíslena na celkových 81.900 Kčs. Vdově po zemřelém Bedřichu Dřevovi má za povinnost doživotně hradit ušlý zisk po manželovi.

V současné době přejezd přes bývalou E55 již dávno neexistuje. Trať byla na konci osmdesátých let přeložena více severně, aby se po ní dalo jezdit rychleji, a byla situována pod silnici. Přejezd byl zrušen a strážní domek před pár lety zbourán. Později zde proběhla výstavba dálnice a železničního koridoru, takže se trať přesunula potřetí a krajina se změnila k nepoznání.

A nyní něco k samotné keši:

Určitě by bylo správnější, když je keš věnovaná nějakému místu, umístit ji (nebo nějakou její indícii) poblíž tohoto místa. Ať „to“ člověk vidí, když už „to“ loví. Uložit ji někam jinam znamená, že se na "místo činu" už nikdo podívat nepůjde.
Přesto jsem tuto variantu zvolit. Keš je hlavně o příběhu, nikoliv o místě neštěstí. Okolí tragédie je totiž natolik pozměněno, že byste zde z oné doby téměř nic neviděli. Je tu jen kus nezorané meze, kde stával strážní domek, a několik stromů. Po bývalé trati ani náznak (vše bylo odstraněno koncem osmdesátých let), takže chodit tam je téměř "o ničem".
Zvolil jsem tedy variantu "bé" a umístil kešuli na místo s listingem související jen částečně - kousek u trati, která je na leteckém snímku označena číslem 4. Tedy u trati, která kdysi nahradila tu úplně původní. Dnes je tu jen násep a nedaleko vás i viadukt. Můžete se po ní projít nebo projet na kolečku, ale daleko se nedostanete.

Výstraha: Máte-li bujnou fantazii a umíte-li se přesunout v čase, při courání se po pešunku budete v podvědomí očekávat, že každou chvíli uslyšíte dunění přijíždějícího vlaku, což Vás bude nutit k pocitu, že je třeba se občas kouknout za sebe. Funguje to hlavně takhle v podvečer, když je klid, a umocňuje se to, když je z dáli slyšet jedoucí vlak. A pocit je to... no, nic moc. Prostě pořád jste na kolejích, i když tu nejsou. Tak ať se Vám ta představa nesplní :-)

Ze starého pána, který si mě stopnul pár dnů po publikaci keše na silnici, se vyklubal pamětník této události (tenkrát to byl čerstvej maturant) a pokecali jsme i o této tragédii. Na listingu nebylo třeba nic měnit :-) Dozvěděl jsem se , že na tomto přejezdu bylo nehod daleko víc.