sv. Prokop

O svatém Prokopu nevíme bezpečně nic více než to, že zemřel roku 1053, a že byl prvním opatem benediktinského kláštera na Sázavě, ve kterém se sloužily slovanské bohoslužby. Všechny ostatní údaje o jeho životě jsou dílem pozdější klášterní hagiografie 12. až 14. století, která Prokopův obraz podle svých potřeb postupně upravovala a vylepšovala.

Prokop se narodil kolem roku 970 v Chotouni na zemanské tvrzi jako syn jakéhosi Víta a Boženy. Nabyl výborného vzdělání na slovanské škole na Vyšehradě, stal se knězem a se svou manželkou měl syna Jimrama.

Později se rozhodl pro poustevnický život a po vyvraždění Slavníkovců žil, zřejmě po období stráveném též v benediktinském klášteře v Břevnově, v jeskyni v Dalejích u Jinonic. Zde prý Prokop sepsal evangeliář, který se údajně dostal do Francie, kde na něj skládali přísahu francouzští králové. Posléze se Prokop přesunul do Posázaví, kde praktikoval asketický život a pracoval – mýtil les a obdělával takto získanou půdu. Legenda praví, že jej okolní lidé spatřili orat s ďáblem zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem (zřejmě se jedná o místní vysvětlení brázdy mezi Chotouní a Sázavou).

S pomocí knížete Oldřicha vznikla postupně kolem Prokopovy poustevny mnišská osada obydlená učedníky, kteří chtěli žít stejně jako on. Prokop se posléze stal prvním opatem kláštera, kterému velmi vypomáhal též Oldřichův nástupce Břetislav. Sázavský klášter, který převzal řeholi otce západního mnišství, sv. Benedikta, byl jedním z posledních míst v Čechách, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině a pěstovala staroslověnská vzdělanost obecně.

Zřejmě krátce po jeho smrti ve 2. polovině 11. století byla napsána první staroslověnská prokopská legenda.

Katolická církev si sv. Prokopa připomíná 4. července

Detail z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi (zdroj: wikipedia)