Železniční neštěstí v Deštnici
Prvomájové oslavy v Československu jsou v plném proudu. Studenti pražské střední průmyslové školy strojnické Masná balí, neboť následujícího dne je čeká odjezd na čtrnáctidenní chmelovou brigádu. Všem je kolem šestnácti, sedmnácti let. Nikdo netuší, že deset z nich se domů, za svými nejbližšími, už nikdy nevrátí.
Je pondělí 2. května 1966 před polednem a z Prahy vyjíždí vlak směrem na Rakovník. K páté hodině večerní nabírá na rakovnickém nádraží na korbu nákladního automobilu řidič dorazivší studenty. Čeká je cesta do Deštnice, kde se rozdělí do pracovních skupin a bude jim určeno místo pracoviště a ubytování. Chvíli před šestou hodinou večerní se řidič František Vestfal vydává z Deštnice s celkem osmačtyřiceti chlapci na korbě na hospodářství Lhota.
V půl šesté opouští závorář Josef Kostka strážní domek u železničního přejezdu. Podle grafikonu má tudy touto dobou projíždět posunovací lokomotiva na Žatec. Dnes má však zpoždění. Kostka ale do příslušné kolonky v provozní knize zapisuje nulu a odchází. O tom, že vlak je stále na trati nenechává žádný záznam. Se svou kolegyní Marií Hajnou, která ho má střídat, se nepotká. Nechce se potkat, ti dva totiž mají již delší dobu osobní spor a nekomunikují spolu. Hajná, přesvědčena, že lokomotiva už projela podle jízdního řádu, ponechává zvednuté závory.
Osmnáct hodin. Zpožděná parní lokomotiva dostává povolení k odjezdu a opouští stanici Milostín. K přejezdu nad Deštnicí to má šest a půl kilometru.
Sedm minut po šesté večerní vjíždí řidič František Vestfal na železniční přejezd. Ve stejnou chvíli přijíždí i zpožděná lokomotiva. Strojvedoucí Vladimír Halaburd již nestíhá zareagovat.
 |
 |
 |
| Fotografie z místa nehody (klikněte na daný obrázek pro jeho zobrazení v plné velikosti) |
Lokomotiva narazila do předku automobilu, sešrotovala jej a odhodila do stráně. Do nastalého ticha začínalo být slyšet sténání raněných. Po chvíli se začínali objevovat první lidé z okolí. Marie Hajná našla odvahu opustit strážní domek až po několika dlouhých minutách. Naprosto šokovaná hrůzným obrazem zůstala bez reakce stát před strážním domkem. Miroslav Marek, tehdejší ředitel deštnické školy, vběhl do domku a zavolal drážním telefonem o pomoc (viz začátek listingu). Z druhého konce se však dočkal jen vynadání, ať telefon okamžitě položí, že se zbláznil.
Část příchozích místních začala ihned poskytovat pomoc zraněným a někteří řidiči do svých vozů brali raněné a odváželi je do žatecké nemocnice. Většina přítomných však zůstala pouze nehnutě přihlížet zkáze. Jeden z řidičů dokonce prohlásil, že si nechce ušpinit potahy a odjel. Když dorazil první příslušník VB, nezajímali ho lidé, ale šel si zapsat číslo náklaďáku. Teprve poté přijela první sanitka.
Závěrečný účet byl děsivý. Šest chlapců bylo na místě mrtvých, další čtyři zemřeli později. Jeden z mladíků, nadějný hokejista Adolf Pistorius, by náraz asi přežil, ale po vymrštění dopadl hlavou přímo na šroub kolejnice. Učitele náraz odhodil asi padesát metrů daleko. Jen dva studenti, nacházející se v osudné chvíli na konci korby, vyvázli úplně bez zranění, neboť v poslední vteřině zaregistrovali lokomotivu a seskočili z auta na silnici.
Oběti nehody: Josef Bastl, Pavel Jiruška, Vítězslav Křemeček, Josef Michálek, Jaroslav Mužík,
Jan Opatrný, Adolf Pistorius, Josef Průša, Zdeněk Růžička a Milan Šimek.
 |
 |
 |
| Rekonstrukce a strážní domek (klikněte na daný obrázek pro jeho zobrazení v plné velikosti) |
Čtyři viníci nehody byli odsouzeni k nepodmíněným trestům v rozmezí 18 měsíců až 5 let. Závorář Josef Kostka, jež nezapsal a neohlásil zpoždění vlaku, si nedlouho poté vzal život. Závorářka Marie Hajná, která nespustila závory a neohlásila nehodu, skončila v psychiatrické léčebně. Řidič automobilu František Vestfal, jež údajně nezpomalil před vjezdem na přejezd, a topič vlaku, který přiznal, že si krátce před srážkou automobilu všiml, si své tresty odseděli až do konce. Jediný Vladimír Halaburd, strojvedoucí vlaku, který byl viněn z nesignalizování houkáním odmítl obhájce a byl zproštěn viny.
Za zmínění stojí, že před úřední rekonstrukcí byl násep u přejezdu, do té doby silně zarostlý, pracovníky dráhy důkladně vyčištěn. Snad aby celá vina padla jen na řidiče náklaďáku. Články v dobovém tisku zase vyzdvihovaly výbornou práci záchranných složek. Na veliký podíl obětavých místních, kteří zachraňovali jako první, jakoby se pozapomnělo.
Jak pravil jeden z dobových článků: kdyby byl jen jediný z nich respektoval předpis...
Pár slov o kešce
Stéblová, Šakvice anebo Podivín. Jména těchto obcí máme spojena s největšími železničními nehodami v naší zemi. O deštnické tragédii se však příliš nemluví. Sám jsem se o ní doslechl úplnou náhodou při jedné z cest vlakem na Prahu, kdy si na ni vzpomněli dva spolucestující. V obci samotné ani v blízkosti přejezdu jsem na žádný pomníček či zmínku o tragédii nenarazil. Je trochu s podivem, že s jedinou pamětní deskou je možné se setkat v budově školy v Masné ulici, ale ani tam není uvedeno, že se neštěstí stalo právě v Deštnici. I proto jsem se rozhodl vytvořit tuto kešku, aby se na osudný večer 2. května 1966 nezapomnělo.
Keška samotná je koncipována jako jednoduchá tradička, ale doufám, že vás i tak její nález potěší. Věřím také, že ke schránce se budete chovat slušně a opatrně, ať vydrží nám co nejdéle funkční. Budu též rád, pokud se v logu zmíníte o tom, zda-li jste o této události slyšeli již dříve nebo nikoli.