Keška byla původně nějakých 200m západně od aktuální pozice, v hlubokém lese. Z místa byl výhled přímo na obnovující se zahrady. Po těžebních pracech v roce 2020 utrpěla atraktivita místa, cestu komplikovala spousta trní a plevelů. Na novou sezonu jsme tedy našli nové místo, a kešku přestěhovali.
Kešku jsme založili k příležitosti započetí prací na obnově Vrchnostenské zahrady na Pernštejně. Ačkoliv Pernštejn pro nás není ničím neznámým, a byli jsme tu mnohokrát, donedávna jsme nic o existenci někdejší zahrady netušili.
Že objekt kešky musí korespondovat se symbolem zahrady nám bylo jasné od začátku. Dlouho jsme vymýšleli jak toho docílit. Nakonec došlo na ruční práci. Prosím tedy, chovejte se ke kešce ohleduplně. Jde otevřít bez násilí, velmi lehce. Pokud vám to na první pohled nebude zřejmé, zamyslete se krátce, a určitě přijdete logicky na ten pohyb, který je potřeba udělat.
Na nové pozici nebude v sezoně nouze o mudly, tak hlavně nenápadně :-)
Vrchnostenská zahrada na hradě Pernštejn
Počátky okrasné zahrady se vážou k osobě barona Františka Stockhammera, který pernštejnské panstvízískal v roce 1710. Jak uvádí ve svém testamentu o deset let později, nově založená zahrada pro něj představovala místo osobního potěšení. K vrcholným parkovým úpravám však dochází až po roce 1797, kdy panství koupil významný státní úředník a stoupenec josefínských reforem baron Ignác Schröffel z Mannsberku. Pozůstatky barokní zahrady začlenil do sentimentálního krajinářského parku, který rozšířil po celém jižním svahu a doplnil drobnými stavbami (poustevna, čínský pavilon, turecké lázně, obelisk, paraple, vodopád aj.). Podle požadavků dobového cítění měly vzbuzovat v návštěvníkovi náležité myšlenky a citová pohnutí. Inspirací mu byly tzv. angločínské zahrady zakládané ve druhé polovině 18. století ve francouzském prostředí.V roce 1802 zřídil baron Schrӧffel na místě bývalé konírny nový vstup do parku z třetího hradního nádvoří. Od zdobného portálu vedlo kryté schodiště až ke skleníkům a fíkovně na terasách pod hradbami. Partie pernštejnských zahrad nechal osazovat různými domácími odrůdami tvarovaných ovocných stromů sesazovaných do obrazců, přičemž některé se pnuly po trelážích. Dobový inventář uvádí 588 ovocných stromů a rozsáhlý a pestrý sortiment exotických rostlin pěstovaných ve sklenících. V roce 1805 baron zemřel a tehdy budovaný obelisk, doplněný o čtyři alegorické reliéfy oslavující baronův život, stal i jeho památníkem. Rok po otci zemřel i jeho syn František (ve věku 36 let) a jeho kenotaf – sousoší truchlící vdovy doprovázené dvěma dcerkami před portálem brány do podsvětí – umístěný v nejdramatičtější a nejromantičtější pasáži je posledním prvkem architektonického vybavení pernštejnské zahrady.Úsilí posledních majitelů panství, hraběcí rodiny Mittrowských z Nemyšle, se soustředilo už jen na údržbu zahrad. Po roce 1945 přešel hrad se zahradami do vlastnictví státu, ale část hospodářských budov i část zahrad se zahradnictvím dostaly jiné majitele. Zahrady nepatřily k zpřístupněným částem hradního areálu, postrádaly stálou údržbu a hlubší péči, chátraly a zarůstaly náletovou zelení, což nevyřešil ani pokus o obnovu v roce 1964. Zahrada, rozkládající se na jihozápadním svahu strmého hradního kopce a v údolní nivě pod ním je rozsahem poměrně malá (zhruba 4,5 ha), ale svým pojetím, obsahem a umístěním naprosto mimořádná. Její podobu v době největší slávy přibližuje inventář z roku 1806, zachycující nejen jednotlivé zahradní architektury a užitné stavby, ale také jejich mobiliář, stav ovocných a cizokrajných stromů i kvetoucích rostlin. Nejčastěji pěstovaným stromem byla hrušeň a právě hruška, ovoce králů, se stane symbolem obnovené zahrady. Obnova zahrady má být hotova v září 2020.