Čtrnáct pražských mučedníků

Jedná se o františkány uváděné jako "Čtrnáct pražských mučedníků", kteří v roce 1604 přišli do Prahy, aby obnovili ruiny karmelitánského kláštera, darované jim Rudolfem II. předchozího roku. Po vzoru sv. Františka usilovali i o obnovu života podle katolické víry. Dějinné události se vyvinuly tak, že Rudolf II. se v roce 1611 rozhodl řešit spor s bratrem Matyášem požadavkem u příbuzného biskupa Leopolda Habsburského z Pasova. Rudolfu II. bylo vyhověno posláním vojska na podporu jeho moci, které při svém příchodu krutě plenilo Malou Stranu a mělo snahu dostat se i na druhý břeh Vltavy. V souvislosti s tím touha pražské lůzy po odvetě katolíkům přerostla ve vražednou nenávist a řeholníci františkánského konventu skončili mučednickou smrtí.

Bedřich Bachstein, který pocházel z Horní Pěny u Jindřichova Hradce a byl vikářem kláštera, měl 15. února 1611 nelehkou úlohu zástupce představeného kvardiána Jiljího Smouta, Belgičana, který byl na služebních cestách a měl se vracet z Vídně. V tento den před popeleční středou, poté co armáda pasovských žoldáků obsadila Malou Stranu, krutě ji plenila a dala najevo úmysl dostat se na druhý břeh Vltavy, napětí mezi Pražany, cítícími ohrožení, dosáhlo vrcholu. Někteří nařkli františkány z kolaborace s pasovským vojskem a lůza, vedená Matoušem Hovorčovským z Kolivé Hory, napadla klášter, který měl P. Bedřich Bachstein na starosti. Klášter s kostelem obklopilo kolem 11. hodiny na 700 ozbrojenců. Nejprve vtrhli do kostela, který byl po skončení mše svaté otevřen.

P. Bedřich Bachstein ve snaze odvést mladé bratry do co největšího bezpečí uchýlil se s nimi na klášterní půdu. Po řádění v kostele sem však útočníci objevili schody z horního patra ambitu. Vikáři, který po odvedení šesti bratří zůstal na klenbě kostela, útočníci vrazili kopí do hrudi a druhým zasáhli srdce. Pak 50 letého otce Bedřicha shodili otvorem v klenbě do kostela.

Jan Martinez pocházel ze Španělska a byl vzdělaným knězem, uváděným jako 40 letý kontroversista, sakristán a zpovědník pro Španěly v Praze. Ve chvíli útoku se snažil odnést do bezpečí ciborium s Nejsvětější svátostí. Pravou ruku, kterou jej držel, mu jeden útočník usekl. Eucharistii chtěl chránit vlastním tělem. Přitom mu někdo vrazil do zad kopí a jeho krev zbarvila i mešní kasuli (která je uchovávána v klášteře sv. Jeronýma ve Vídni). Nakonec ho zepředu sekli mečem do hlavy, načež pustil ciborium s hostiemi a dav kopanci rozházel a rozšlapoval eucharistické Tělo Kristovo.

Bartoloměj Dalmasoni, narozený v Ponte S. Pietro v provincii Bergamo v Itálii, jenž měl na starosti opravu kostela a konventu, byl tou dobou ve zpovědnici v nynější kapli sv. Michala, tehdy zasvěcené Panně Marii. Pravděpodobně ho ubili býkovci, meči a cepy hned po zavraždění otce Martineze.

Šimon Francouz se stal čtvrtým zavražděným knězem. Měl asi 30 let a útočníci ho objevili na nemocničním klášterním pokoji, kde ležel pro zranění dýkou utrpěné 12. února při obchůzce po almužně. Jeden vrah se rozmáchl kyjem na jeho hlavu a druhý mu vrazil meč do břicha. Věřící jeho krev sebranou v podušce a na pokrývce začali uchovávat jako vzácnou relikvii. V pražském konventu bylo ještě roku 1622 uchováváno jeho zakrvácené lůžko.

Ze čtyř kleriků studujících bohosloví se stali mučedníky:

Jeroným, baron z Arese u Milána, který měl 24 let a byl jáhnem. V době útoku se na kolenou modlil v kapli na prvním patře před sochou Panny Marie. Zezadu byl naskrz proboden dlouhým mečem. Více je o něm ve výpisu z rodinné kroniky, který pochází z roku 1740 a rodinou baronů z Arese byl zaslán postulátorovi procesu blahořečení do Říma.

Kašpar Daverio narozený 27. 4. 1584 v italském Busto Arsizio u Varese, vysvěcen na podjáhna v roce 1610. Při útoku hledal úkryt v kostelní věžičce. Byl na kolenou, když mu vrah probodl břicho. Po několika ranách mečem vyhodil jeho mrtvolu z věžičky na střechu kostela. Na jeho tělo hned střelci v zahradě zamířili své ručnice, a to kulkami provrtané spadlo na dvůr, kde jej později identifikoval jeho rodný bratr Camillo, který byl v Praze jako kupec. Rovněž označil i tělo Jeronýma.

Jakub z Augsburgu v Německu, byl minoritou s časnými sliby a měl kolem 19 let, když na kostelní věžičce byl zabit a vyhozen na střechu chrámu. Zde se jeho tělo zachytilo za hřeben a střelci na ně začali pálit ze zahrady. Mrtvolu nakonec nějakým bidlem muži z věžičky uvolnili a provrtána mnoha kulkami dopadla na hřbitůvek u sakristie.

Klement ze Švábska, rovněž Němec a minorita s časnými sliby i přibližně stejného věku jako klerik Jakub, byl zbožným studentem teologie po nedávno skončeném noviciátu. Skupina násilníků jej obklopila ve chvíli, kdy po přípravě stolů vyšel z velké jídelny do chodby. Zde mu jeden útočník válečnou sekerou rozpoltil hlavu.

Čtyřmi laickými bratry v klášteře byli:

Didak Jan, který ve svých 30-40 letech pracoval jako krejčí. Místo jeho původu není uváděno, jen to, že pravděpodobně byl Němec nebo pocházel ze zemí Koruny české. Za útoku byl třetím ze spolubratří zabitých na kostelní věžičce. Jeho tělo prostřílené kulkami dopadlo velkým obloukem z okapu střechy na nastavená kopí nepřátel.

Jan Bodeo zvaný též Rode byl Italem z Monte Piano u Brescie, měl asi 30 let a pracoval jako zahradník a pomocný sakristán. Při útoku se zavřel v depozitáři sakristie, ale dav vyvrátil dveře, chytil ho za nohy a vyvlekl k bráně, kde ho útočníci ubili meči, kopími, býkovci a cepy.

Kryštof Zelt pocházel z Holandska a do pražského kláštera přišel z Vídně nedlouho před jeho napadením. Měl už asi 70 let a pracoval jako starší kuchař. Uvádí se, že vraždění bratrů v klášteře několik dnů před tímto krutým útokem předpověděl. Jej samotného mučednická smrt zastihla při nesení dříví do kuchyně, v chodbě při dveřích do dvora. Jeden útočník mu řeznickou širočinou rozsekl hlavu, a když klesl na dříví, dobili ho ostatní palcáty.

Emanuel byl 30letým bratrem, který byl ze země Koruny české a v klášteře pracoval jako mladší kuchař. Útočníci ho chytili se dvěma spolubratry na půdě kostela. Po škrcení, bití palcáty a meči jeho tělo pobodané dýkami svrhli okénkem v klenbě na dlažbu ve středu kostela, podobně jako otce Bedřicha.

K mučedníkům dále patřili dva novicové, rovněž chyceni na půdě kostela:

Jan, uváděný jako 18letý novic a student, patrně českého původu. Před svržením okénkem na dlažbu kostela zemřel zřejmě na rány dýkou a kyjem.

Antonín, coby novic a laický bratr pomáhající v kuchyni, stejného původu jako Jan, byl na půdě rdoušen, pobodán dýkami i bit palcáty a meči. Poté byl okénkem vhozen do kostela jako jeho druhové.

Těla povražděných františkánů byla po třech dnech pohřbena v křížové chodbě kláštera a později v kapli sv. Michala. Ostatky zde byly vyzvednuty 11. 7. 2012 a podrobeny antropologickému průzkumu. Po něm byly uloženy do relikviářů a připraveny na beatifikační slavnost.

Katolická církev si památku Čtrnácti pražských mučedníků připomíná: 15. února

Čtrnáct pražských mučedníků (rytina z roku 1774)