Vítám vás na druhé části série mysterek zmizelé Prahy. Navštívíme místa, která už neexistují nebo jsou výrazně přestavěná. Více v bonusové mysterce BONUS-VYHLEDY. Nyní si projdeme oblast Prahy 6.
A) HOTEL PRAHA
Hotel Praha byl jedním z nejluxusnějších hotelů na území ČSSR. Byl vybudován pro potřeby KSČ a vlády pro ubytování zejména zahraničních delegací a jiných významných hostů. Výstavba proběhla v letech 1975-1981 a přišla na 800 mil. Kč. Objekt vyprojektovali architekti Jaroslav Paroubek, Arnošt Navrátil, Radek Černý a Jan Sedláček. K výstavbě bylo použito nejlepší dostupné technologie a materiály. Uvnitř se pak nacházela řada vybavení od různých umělců. Dnes některé jsou v umělecko-průmyslovém muzeu a některé v soukromých sbírkách. Pětipatrový objekt respektoval terén bývalé Petschkovy zahrady a kopírovala vrstevnice terénu. Zastavěná plocha činila 9.800 m2, hotel měl 136 pokojů, konferenční sály, restaurace a bazén. Pokoje byly poměrně velké, prezidentské apartmá mělo téměř 400 m2. Po roce 1989 se stal majetkem hlavního města Prahy, ve správě Prahy 6 a byl nadále provozován jako 5* hotel. V roce 2002 byl prodán za 501 milionů korun. V roce 2012 dochází k dalšímu prodeji společnosti a nový vlastník ukončuje provoz hotelu jako ztrátový. V roce 2013 kupuje objekt skupina PPF jejíž majoritní vlastník Petr Kellner zveřejňuje záměr hotel zbořit a vystavět zde novou školu Open Gate. Proti tomuto záměru se zvedá vlna protestů, byly však i skupiny lidí které demolici podporovali. Demolice nakonec započala v lednu 2014 vyklízením objektů a demontáží vnitřního zařízení, v březnu začala samotná demolice konstrukce objektu a vše bylo dokončeno v červnu 2014. Prostor po hotelu byl zatím parkově upraven, k výstavbě školy zatím nedošlo.
B) UZLOVÁ TELEFONNÍ ÚSTŘEDNA DEJVICE
Na místě bývalých úřednických domků bylo plánováno podle projektu Valerie? Machoninové postavit čtyři solitérní veřejné budovy. K realizaci celého projektu však nedošlo. V letech 1975-1982 byla však postavena budova uzlové telekomunikační ústředny podle architektů Jindřicha Malátka, Jiřího Eisenreicha, Václava Aulického a Jaromíry Eismannové s prvky high-tech architektury a brutalismu. Stavba měla charakteristicky ustupující skladbu hmot na horizontální podnoži. V suterénu se nacházely pomocné technologické místnosti, přízemí bylo vstupní se zázemím pro personál a v patře rozlehlá telekomunikační hala. V menším kubusu potom kanceláře administrativy a techniků. Jelikož tehdejší technika produkovala příliš mnoho tepla, byla vybudována předsunutá hliníková fasáda. Vzniklá mezera tak fungovala, jako klimatizace kdy se štěrbinami odváděl horký vzduch, v zimě pak vzdušná vrstva fungovala jako izolace.
Jak se v 90. letech a následně další roky vyvíjela technika, přecházelo se na digitální spojení a nová technika již nevyžaduje takové množství prostoru. Tím byl zřejmě osud budovy zpečetěn. Začlenění do památkové ochrany se nepodařilo a vlastník budovy se rozhodl objekt pro jeho náročný a nevyhovující stav zbořit. Koncem roku 2016 o tom bylo rozhodnuto a následně v roce 2017 byla demolice provedena. Do konce roku 2018 tu má být postavena nová budova Telehouse. Bohužel zřejmě stejný osud čeká stavba podobného charakteru na Praze 2 (budova Transgasu).
C) ÚŘEDNICKÁ KOLONIE V DEJVICÍCH
Ve 20. letech vznikla na okraji Dejvic úřednická kolonie. Šlo o malobytové objekty sdruženy do několika řad většinou po čtyřech domcích. Celkem bylo postaveno na 114 domků za 18 milionů korun. Finančním garantem byl československý stát a snad se i finančně podílel samotný president T.G.Masaryk.
Byť se o této výstavbě mluví jako o dělnické kolonii, šlo na svou dobu o nadstandardní bydlení. Domky byly jednopatrové a velikost bytu se pohybovala kolem 60 m2, což bylo opět na tehdejší dobu poměrně slušná velikost. V přízemí byla kuchyně, síň, koupelna a záchod, v patře pak ložnice. Každý byt měl rovněž malou zahrádku. Kolonii obývali většinou úředníci, ale občas i nějaký umělec či architekt. Například tu svého času i nějakou dobu bydlel architekt Jaroslav Benda či Pavel Janák.
Už v druhé polovině 30. let došlo k demolici části kolonie, konečný osud pak zpečetila v 70. letech výstavba metra, telefonní ústředny a hotelu Diplomat. Do dnešní doby se však naštěstí zachoval jeden z původních domků, kterému však také hrozila demolice, ale naštěstí byl rekonstruován a upraven pro potřeby mateřské školky.
D) DEJVICKÁ SLADOVNA A CIHELNA
Vznik sladovny iniciovala Zemědělská společnost, ke které se přidal Spolek pražských hostinských. Výsledkem byla První pražská akciová společnost pivovarnická. Nejdříve však byla vybudována cihelna, která využívala místní cihlářskou hlínu. Vyrobené cihly se pak používaly na samotnou výstavbu sladovny. Jelikož jich bylo více, probíhal i jejích prodej a výtěžek částečně financoval výstavbu sladovny. Provoz sladovny byl zahájen roku 1873. Z důvodu krize byla sladovna roku 1876 pronajata firmě Libický a Reitler. O rok později koupila provoz Marie Reiserová, která už tak velkou sladovnu ještě rozšířila. Za jedenáct let zvětšila závod na 5 humen (3.648 m2), 4 hvozdy (každý o dvou patrech) a 9 náduvníků. Roční produkce dosáhla 2.800 tun sladu. V roce 1889 byla do sladovny zavedena železniční vlečka. Roku 1892 v červnu sladovna vyhořela, ale již za tři měsíce byla obnovena a plocha humen zvětšena na 10.000 m2. Po smrti Reiserové převzali podnik její synové a v několika následujících letech byla ještě rozšířena. Cihelna byla v provozu až do vyčerpání zdroje suroviny. Za druhé světové války byla výroba sladu zastavena. Po válce byla na podniku zavedena státní správa a provoz obnoven. V roce 1950 zřízen Národní podnik Obchodní sladovny. Provoz ve zdejší sladovně byl zastaven 31.12.1993. Z budovy pak byla postupně odstraněna veškerá technologie. Areál sladovny o výměře téměř 6 ha vykoupila firma ICKM Real Estate. I když šlo o velmi zajímavou stavební památku, musel prý být objekt pro svůj neutěšený stav z drtivé většiny demolován. A to i přesto, že bylo slíbeno developerem zachování části sladovny či obnovení některých prvků. Pozůstatek tak dnes je jen cihlová kaplička v centru dnešní nové zástavby. Na místě sladovny tak dnes stojí nová obytná zástavba, na místě původní cihelny byl již na konci 50. let 20. století postaven stadion Juliska.
E) USEDLOSTI MALOVANKA – HUBÁLKA – PANSKÁ - KAJETÁNKA
Poblíž dnešní ulice Patočkova stálo v minulosti několik usedlostí, některé se dochovaly jiné bohužel, zejména při úpravě této komunikace zanikly.
První dnes již téměř neexistující byla Malovanka. V 18. století měla název Peterka po tehdejším majiteli, nynější název se odvozuje od nedaleké kdysi stojící brány opevnění, které se říkalo Malovaná. V jádru pochází z druhé poloviny 17. století a v 19. století prošla úpravami a přístavbami. Součástí usedlosti byla také normanská hospoda založená v 18. století. Tato část byla bohužel zbořena v 50. letech 20. století při rozšiřování současné Patočkovy ulice. Z usedlosti Malovanka jako takové stojí dnes již téměř ruiny některých staveb, které stále pro nezájem chátrají a jsou dnes obývány jen bezdomovci. Vzhledem k jejich stavu už dojde patrně jen na demolici.
Další usedlostí stojící kousek dále směrem k centru byla Hubálka. Usedlost zde stojící zřejmě už od středověku, byla později barokně přestavěna. Kolem roku 1750 byl jejím majitelem Petr Antonín Pögel. Na přelomu 19. a 20. století byl v usedlosti zřízen hostinec. Bohužel stejně jako Malovanka tak i zde, ale tentokrát celá ustoupila Hubálka rozšiřování (Patočkovy) ulice v 50. letech 20. století. Dnes zde stojí nový činžovní dům s hospodou, která nese stejné jméno.
Téměř hned vedle Hubálky stála další usedlost Panenská. O jejím založení se bohužel mnoho neví, zřejmě sloužila hlavně jako viniční usedlost, neboť se tu rozkládaly vinice náležející benediktinskému klášteru sv. Jiří na Pražském hradě. Na počátku 20. století sloužil objekt již jako vojenský hřebčinec a potom jako kasárna. I zde byl součástí usedlosti hostinec s názvem Na Panenské. Objekt měl stejný osud jako dva předcházející objekty, v rámci modernizace nedaleké silniční třídy byl v 50. letech zbořen. Dnes je zde parkoviště a v těsné blízkosti ústí Strahovský tunel.
Jednopatrová usedlost Kajetánka byla postavena na někdejší klášterní vinici po roce 1666. Poslední novodobější zásahy proměnily její charakter na tolik, že dnes o její historii vypovídají jen valené klenby s lunetami v jejím interiéru. V areálu byla zřízena první pražská továrna na vosková plátna. V roce 1881 Kajetánka vyhořela a výroba se přestěhovala do Holešovic. V letech 1885-89 tady žil významný český politik a publicista dr. Julius Grégr, ve venkovském prostředí se marně pokoušel zotavit z vleklé nemoci. Za minulého režimu zde sídlil Obvodní dům pionýrů a mládeže. Po revoluci byla bývalá usedlost Kajetánka opuštěná a zdevastovaná, stejně tak její parčík s jezírkem, který byl celý zarostlý náletovými křovinami. V letech 2010-2014 proběhla rekonstrukce objektu na luxusní rezidenční bydlení, s tím byl upraven i okolní park a jezírko.
F) STUDENTSKÁ KOLONIE (KOLONKA)
Studentské koleje zvané Kolonka si postavili studenti svépomocí v roce 1921 za přispění sponzorů, mezi nimi i T.G.Masaryka. Dřevěné pavilony vyprojektoval v kubistickém slohu prof. Miloš Vaněček. V roce 1927 jeden objekt vyhořel. Dne 17.11.1939 odtud byli studenti vyhnáni nacistickými jednotkami SS. Během války byla kolonka používána německými oddíly jako ubytovna. Po válce fungovaly koleje až do roku 1979, kdy byly zbořeny a na jejich místě vzniklo parkoviště autobusů a otočka tramvaje. Dnes připomíná kolonku jen pomníček.
G) CÍSAŘSKÝ MLÝN
S Královskou oborou sousedí Císařský mlýn s pilou, založený na sklonku 16. století. Písemné zprávy dokládají v těchto místech mlýn již z let 1228, který patřil ke statku svatojiřského kláštera. V roce 1584 vše co tady bylo, koupili čeští stavové a darovali svému panovníkovi, jímž byl císař Rudolf II. Na jeho příkaz zde započaly veliké stavební úpravy. Vypráví se, jak poručil upravit cesty oborou, prolomit skály sahající až k ramenu Vltavy. Mimo hlavní budovu byla vystavěna kamenná arkádová chodba. Hlavní funkcí těchto objektů byla výstavní galerie uměleckých předmětů. Dále tu nechal zřídit brusírny a leštírny diamantů. Asi nejtajemnější stavbou byla ve skále vyhloubená grotta válcového půdorysu, skrytá pohledům zvenčí. Měla podobu krápníkové jeskyně s rybníčkem a byla unikátním architektonickým dílem v manýristickém slohu. Stěny byly obloženy plochými kvádry. Tato grotta byla též nazývána Rudolfovou lázní, neboť podle legendy se zde císař rád koupával, často prý v doprovodu svých dvorních dam. Stavba grotty zřejmě pro svoji náročnost byla dokončena až v roce 1594. Původně lázní být asi vůbec neměla, voda sem byla přivedena až o 10 let později. Ještě za Rudolfa II. byla též vystavěna manýristická brána datovaná k roku 1606 a původně označená i císařským monogramem R. Ve 30. letech 19. století vznikla vedle mlýna i velká papírna, v níž byl v provozu údajně první papírenský stroj v českých zemích. V roce 1862 se tady začal vyrábět první cigaretový a hedvábný papír v tehdejším Rakousku. Postupem času přestal být Císařský mlýn mlýnem a začal chátrat. Ještě v roce 1928 činila výroba papírny 300 vagónů papíru a 430 vagónů celulózy. Objekt dosluhoval v 70. letech 20. století jako provizorní obydlí nejnižších cenových kategorií. Pak začala jeho rekonstrukce, při níž měl být celý mlýn zbořen a opět nově postaven. Bohužel úspěšně proběhla jen první fáze – boření. Z mlýna zbyly kromě vstupní brány a císařské grotty s věžičkou jen základy zdí. Papírna se během let proměnila v podivný slepenec provizorních budov nevalné kvality, stejně jako plocha mezi papírnou a starou kanalizační čistírnou. Na konci 20. století začala postupná rehabilitace tohoto zajímavého území a na místě bývalého mlýna vyrostla nová budova určená k bydlení a reprezentativním účelům. Zachována byla grotta a kaple v zahradě. Nový objekt snad citlivě toto místo doplnil.
H) STARÁ BUBENEČ
Tady na Krupkově náměstí u kostela sv. Gotharda bylo historické jádro Bubenče, dříve zvaného Přední Ovenec. V roce 1904 byl Bubeneč povýšen na město a v roce 1922 připojen k Velké Praze. Přesto až do 70. let 20. století si toto místo zachovalo ráz staré zemědělské osady, i když již v roce 1950 byl zbořen původně purkrabský dvůr (čp. 6) z důvodu rozšíření ulice. Velké změna přišla v polovině 70. let, tehdy byla velká část domů západní strany Krupkova náměstí zbořena (čp. 77, 4 a 5) na jejich místě pak vyrostla budova ruské školy a jiné objekty pro občany SSSR působící služebně v Praze. Další objekty, které byly zbořeny - činžovní klasicistní domy čp. 38 a 39 v dnešní Wolkerově ulici. Na jejich místě zase vyrostly v 80. letech bytovky pro sovětské občany.
N 49 . 56 . (G)(F-H+1)(B+2) / -28
E 014 . 22 . (C-D)(E+1)(A+2) / + 35
20.12.2019 bohužel z důvodu težby dřeva na původním místě keše musela být keš přemístěna (možná zatím provizorně uvidíme až bude plocha vyčištěna zda by šla vrátit na původní místo). Pokud máte vyluštěno před před tímto datem je potřeba provést korekci (N - 28; E + 35)