Chaloupky, německy Hüttel, v době pozdější Hüttl, je zaniklá příhraniční dřevorubecká osada nedaleko Bučiny, geograficky spadající do okresu Prachatice. Osada se nacházela na cestě z Knížecích plání na Modravu, tvořena byla 10 – 15 domy a ke konci 19. století čítala okolo sta obyvatel. Všechny stavby ale musely ustoupit při budování hraničního pásma. K osadě patřil kromě domů, statků, hospody a domu ševce také mlýn a administrativně i hamr.
Je uváděno, že Chaloupky nebyly typickou šumavskou osadou, neboť zde bydleli převážně sedláci, na svou dobu dobře situovaní. Obec byla zásobována vodou pomocí strouhy z hraničního potoka a nikdy zde nebyl zaveden elektrický proud. Na pastvinách se pásl převážně hovězí dobytek a pěstovalo se letní a podzimní žito, oves, ječmen, zelí, tuřín, brambory a dobře se vedlo i lnu. Ten byl zpracováván na plátno, ze kterého se dělal mj. štrozok, tedy povlak na matrace. V sezóně hub si místní přivydělávali jejich sběrem.
Vzpomínky Johanna Baiera.....Osada Chaloupky (Hüttl) patřila obci Bučina (Buchwald). Reichartova pila stála na Čertově potoce (Teufesbachu) tvořícím přirozenou hranici česko-bavorskou.Jen hozením kaménku přes potok se dosáhlo bavorského území. Pila byla výhodně postavena, tak aby mohla využívat síly dvou potoků, po celý rok vodnatých, a to již zmíněného Teufelsbachu, ale i jeho přítoku Rotbachu.V létě dědeček zhotovoval prkna a v zimě byly na pile vyráběny dřevěné bedny různých velikostí, od nejmenších po velké. Z pily vedla veledůležitá cesta na Knížecí Pláně, umožňující převážet Reichartovy výrobky na nádraží do Lipky. Bedny poté putovaly dále vlakem do Prahy a Vídně.Na pile pracovalo pět Reichartových synů a jeden zaměstnanec. Dobře zavedená pila rodinu dostatečně uživila. Toto místo pro mě zůstává věčnou nostalgií vonící zpracovávaným šumavským dřevem, zvukem zurčících potoků a babiččinou jednoduchou kuchyní, prostě nejkrásnější na světě.Z Chaloupek jsme chodili do školy do Bučiny vzdálené od nás tři kilometry. V zimě jsme vzhledem k sněhovým bouřím, mrazu a velkému množství sněhu často museli zůstat doma, samozřejmě k naší velké radosti. Jedno z největších dobrodružství pro nás chlapce bylo na jaře plavení kmenů po Čertově potoce. Transport začínal u Seewaldovy pily v blízkosti Bučiny. Cesta pro dopravu klád byla upravena k potoku a také ten byl udržován pro plavbu. Z míst, kde bylo koryto potoka zúžené, se ozýval hluk, jako když přichází bouře. My hoši jsme tam utíkali a pozorovali velkolepé divadlo. Obrovské kmeny se hromadily, stavěly se do výše a vyskakovaly ven z koryta. Muži s tyčemi je vraceli zpět do potoka. Některé kmeny však zůstaly na břehu. Majitelé pozemků se pak radovali, že získali zadarmo dřevo. Kmeny putovaly do Ohebachu a dál po Ilzu do Pasova, kde byly svázány do vorů a dopraveny do Vídně. V roce 1956 se z Bavor bezradně díval přes Čertovu vodu do Čech, jak v den dřívějších poutních slavností komunistický systém schválně odstřelil kostel sv. Jana Křtitele na Knížecích Pláních.Když jsem po roce 1989 mohl navštívit místa svého dětství, nenašel jsem dědečkovu pilu, otcův statek, domy sousedů v Chaloupkách, ani domy na Knížecích Pláních a Bučině. Hřbitov jsem poznal jen podle dvou tůjí. Hrob dědečka ani ostatní hroby jsem nenašel.Tam, kde stála stavení, jen bujely kopřivy a podivný plevel a pod ním zbytky zdí a kamení dávaly tušit, že zde kdysi stávaly domy.Bylo to pro mne bolestné shledání. Nemohl jsem uvěřit svým očím, že ta všechna místa blízká mému srdci zmizela navždy a s nima i ta moje milovaná Šumava.
Cerpano z Stará Šumava, z Zaniklé obce- Chaloupky a Krajiny památné