Domove, sladký domove
Každý rád vzpomíná na své mladí. Není se čemu divit, vždyť vzpomínky jednou budou to jediné co nám ze života zbyde. Proto mi dovolte vnést do světa geocachingu trochu nostalgie a vzít vás na krátkou exkurzi do minulosti mé a zároveň i tohoto malého sídliště na okraji Plumlova. Společně si zavzpomínáme na to co se tu dělo a přihodilo a zanadáváme na to co se tu stává a děje.
Tak na začátek něco trochu o mně. Já a má vášeň pro geocaching jsme se narodily na tomto malebném sídlišti v době kdy ještě zdejší paneláčky nebyly tak pěkně barevné, ale šedé a z chromolitu. Dneska mi příjde, že to muselo vypadat otřesně, ale věřte nebo ne, tehdy mi to ani nevadilo. Stalo se to v krásném roce 1970, takže i já se řadím do generace Husákových dětí. Do školky i do školy jsem chodila v Plumlově, ale co mě bavilo daleko víc než škola byl zájmový kroužek Pionýr. Jako správná pionýrka jsem tam chodila často a ráda, a ani jako dospělá ,,soudružka" na něj teď nedám dopustit. Ale zpátky k sídlišti. Kromě mě a mého bratra tam bydlelo i spoustu dětí a mládeže. Po škole jsme si s kamarády vždycky dali sraz na schodech před vchodem a na trávě uprostřed paneláků jsme hráli vybíjenou a volejbal. Nejraději však vzpomínám na staré klepače na koberce, které tam stojí. Tehdy to nebyly takové rezavé ludry jako dneska, ale krásné nové a natřené dominanty sídliště, na které byli místní náležitě pyšní. Proto jsme si s kamarády schytali plno pohlavků a nadávek na zkaženou mládež, když jsme na nich dělali přemety a kotrmelce. No jo, podle každých dospělých je mládež zkažená. Za horkých letních dnů jsme si ve stínu na schodech s dětmi hráli na doktory, na vaření, nebo na maminky a na tatínky. I místní asfalt je součástí příběhu. Kolik jen si zažil odřených kolen, když jsme tam drandili na kolech při hře na dopravní hřiště. Kolik jsme jen na něj načmárali šipek, když jsme hráli šipkovanou nebo hry na hledání pokladu. Když půjdete okolo, jistě si všimnete jak upravené záhonky před paneláky mají. Ty tam vždycky nebyly. V jedné etapě mého dětství se před panelákem nacházel příkop jak hrom. A to bychom nebyli my, kdybychom si tam s bratrem i přes zákaz dospělých nestavěli bunkry a nehráli na schovku. A když nám ho zasypali, nic se nedělo- vždyť schovku se dala stejně dobře hrát i u nedalekých garáží. A když byla nuda, vydávali jsme se na dobrodružné výpravy přes pole, do nedalekého lesíka, který mezi místními sluje Čubernice. Tamější hustá křoviska nám totiž nabízela perfektní úkryt. No abych to shrnula, měla jsem tu krásné dětství.
Časy se změnily, roky ubíhaly a spousta mých kamarádů, dokonce ani já, už na sídlišti nebydlíme. A tak se stalo, že že sídliště plného dětí se rázem stalo sídliště plné seniorů. Ale i přes ty hrozné komínky, které nechal místní svaz aktivních důchodců nedávno postavit, se sem i se svou dcerkou neustále ráda vracím a znova a znova vzpomínám.