Tato cache je věnována středověké obci. Je třetí ze série zaniklých a tajemných míst v okolí. Takže si nezapomeňte poznamenat bonusovou indicii, kterou naleznete u finálky.

Zaniklá osada Vykleky se nacházela s velkou pravděpodobností mezi dvorem Havransko a vesnicí Chleby – viz označení na mapě. Zánik této osady je datován do 15. století za husitských válek. V historických zmínkách se popisují Vykleky jako sídlo číšníka Zbraslava (†1238) a jeho ženy Domaslavy (†1241).

Zbraslav, který byl dvořanem Václava I., v letech 1228 – 1238 koupil obec Vykleky, a to za peníze své ženy Domaslavy a obec si zvolil za své hlavní sídlo. Právě zde sepsal svojí závěť, listinu na svoji dobu nevídanou a nadčasovou. Po jeho smrti jeho žena Domaslava daruje obec řádu německých rytířů. Později část majetku vlastnilo pražské biskupství. Na přelomu 15. a 16. století je obec přiřazena ke královskému městu Nymburk. Přesná poloha Vyklek je však stále otázkou. V minulosti byly prováděny povrchové sběry keramických zlomků na poměrné velké ploše. Byly tak získány důležité poznatky o středověkém osídlení, ale i tak o přesném místě se můžeme pouze domnívat.

Nad obcí na temeni návrší byl situován Vyklecký kostel, který přežil již zaniklé Vykleky. Sám byl zbořen ke konci 18. století, když byl nahrazen v roce 1780 novým kostelem v nedalekých Chlebích. Zajímavostí je, že původní oltář dnes lze nalézt právě ve Chlebském kostele Sv. Vavřince. Vyklecký kostel je zastřen tajemstvím a ještě v budoucnu o něm jednou uslyšíme, kačeři.

Jako u ostatních obcí a vesnic se zde traduje místní legenda. Tentokrát o místním faráři. Jsme zvyklí, že boření a znesvěcování kostelů se stalo atributem komunistické zvůle, která nesnesla vedle sebe jinou, čistší autoritu. Jak si ale vysvětlit fakt, že tajemný kostel nad obcí Vykleky byl zbořen v dobách, kdy Svatá Víra katolická držela opratě moci ještě pevně ve svých rukou? Zámince o výstavbě kostela v Chlebích asi uvěří málokdo…

Legenda, která obíhá stále v ústech prostého lidu, vysvětluje ledacos. Kostel ve Vyklecích získal během třicetileté války poněkud špatnou pověst…

Doba to byla zlá, krajem bloudili zranění vojáci, zešílelí venkované a chorobní žebráci. Tamní farář Vít už měl podobných existencí plné zuby. Každý chtěl jen jídlo nebo dokonce nějaký ten groš. Nikdo netoužil po udělení rozhřešení. Faráře Víta to štvalo. Sám už neměl trpícím co dávat, vyjma Víry, o kterou nikdo nestál. A tak, když za jedné bouřlivé studené lednové noci zabušila na dveře kostela jakási vyzáblá, zimou a hlady pološílená žena, která Víta s pláčem žádala o skrojek chleba, farář vyběsnil: „A mám toho už dost, ženská hříšná! Žrát by se ti zachtělo? A co tvá víra? Pokud je opravdu pevná, padni zde na kolena a kleč na prahu do rána! Třeba ti Bůh skejvu pošle!“ A s nezájmem zašpéroval kostelní bránu a šel spát.

Ráno, když otevřel, nalezl nebožačku zmrzlou na kamenném kostelním prahu. Odtáhl tělo za kostel; však se o ni postarají zdivočelí psi. Když se vracel, povšiml si čehosi a obešla jej hrůza. Do kamenného prahu vyklečela odmítnutá nebožačka svými koleny dva důlky, které se zaplnily krví.

Farář sice pečlivě krev vydrhnul a ony „výkleky“ se snažil vyplnit pískem, aby památka na jeho krutost nebyla tak vidět. Jenže vše bylo marné. Každého úplňku se výkleky v prahu objevily znova a každé takové noci se naplnily krví. Faráře Víta našli přesně na rok od oné noci viset v lese, ale ani to opakování podivného úkazu nezabránilo.

Divné věci se u kostela děly dalších sto padesát let, než na četná naléhání vydala stárnoucí císařovna Marie Terezie příkaz kostel zbořit, dotyčný práh kameníky rozbít na štěrk a ten vysypat do Mrliny. Nic to nespravilo; lidé zůstávají v bídě či nevšímavosti do dnešních dnů.

Keš není na úvodních souřadnicích.

Zvláštní poděkování patří Pahu Ahmovi za objevení legendy o vykleckém faráři.