Rekonstrukce Event Cache

Ano, přátelé, nepůjde tu o nic menšího, než o rekonstrukci požáru pražského Národního divadla!

V této souvislosti si dovoluji zveřejnit nová fakta o požáru. Dlouho rozebírané teorie jsou dvě: nepozorní klempíři při letování okapů či úmyslné založení ohně. Překvapivou novinkou je však Cimrmanův podíl na této smutné události.

Je všeobecně známo, že Jára byl notorický abstinent, takže pokud trpěl zimou, zahříval se nealkoholickými metodami. Když se spolu s K. H. Máchou vracívali mrazivou nocí z liptákovské knihovny, často se zahřívali kánonem Červená se line záře. Tento song se Járovi tak zalíbil, že si jej notoval i v dobách, kdy se potil ve slunečném letním odpoledni.

Kánon je vokální skladba kontrapunktické formy, založená na principu přísné imitace (napodobení), tj. práce s tématem spočívá v jeho opakování dalšími hlasy, většinou přesného ve všech atributech (melodika, harmonizace, rytmus a tempo). Opakování se provádí s určitým zpožděním (např. čtyři nebo osm taktů). Příkladem kánonu je píseň Červená se line záře. (zdroj: Wikipedie)

Cimrman byl ředitelem divadla požádán, aby poskytl kulturní zážitek i lidem, kteří nemají peníze na vstupné a postávají před divadlem. Kontaktoval tedy všechny známé operní pěvkyně, vytvořil dokonalý pěvecký sbor a nazval jej PAJC (Pěvecký ansámbl Járy Cimrmana). Mezi prostým lidem se však vžil název mnohem jednodušší - Cimrmanovci. Ve sboru zpívala také, tehdy čtyřletá, Ema Destinová.

Dne 12. srpna 1881 se ukázalo, že zařazení písně o červeně se linoucí záři do repertoáru bylo tragickým omylem. Operní divy vedeny Cimrmanovým jiskřivým tenorem zazpívaly výše zmiňovanou píseň tak vroucně, že místo fanfár z Libuše v divadle zazněly fanfáry hasičské před divadlem....

My si připomeneme 136. výročí této události o něco později. 12. srpen se jevil jako krásné datum, ale byl jsem si vědom, že někteří naši spoluobčané si v tu dobu ještě válejí šunky na pláži a poslouchají šplouchání kalných a studených vln Baltického moře. Proto jsem event přesunul na září.

Při rekonstrukci se pokusíme zjistit, lze-li vroucným a procítěným zpěvem zapálit nějaký větší objekt. Jsem si vědom, že náš amatérský sbor po jediné zkoušce nemůže konkurovat tehdejším Cimrmanovcům. Proto jsem zvolil jako cíl našeho zápalu papírovou maketu Národního divadla v měřítku 1 : 379.

Tentokrát je povolena i účast mudlů. Zejména jsou vítáni členové (i bývalí) Pěveckého sdružení moravských učitelů, Pěveckého sdružení moravských učitelek a dětičky z Ostravského dětského sboru. Slavnostní oblečení není požadováno. Půjde především o vroucně šířené decibely a ne o to, jak se kdo vyfikne.

Osoby a obsazení:

-        Sbormistr – jardavera

-        Stydlíni – část příchozích, kteří sebekriticky odmítají zpívat, dostanou jiný úkol

-        Sbor – vy ostatní, kteří se za svůj zpěv nestydíte

-        Falešníci – část příchozích, kteří sice zpívají rádi, hlasitě, ale poněkud...ehm... osobitě. Při zkoušce sboru budou identifikováni a následně citlivě požádáni o přestup ke stydlínům.

Nejméně práce bude se stydlíny. Jejich úkolem bude celou dobu hudební produkce třepotat prsty na upažených rukou a imitovat tak plameny ohně.

Sbor bude mít nejprve zkoušku jako celek – aby dostal píseň do krve. Po úspěšné zkoušce se pěvecký ansámbl rozdělí na dvě stejně velké skupiny, které bude oddělovat kordón stydlínů. Ti budou tvořit akustickou izolaci, aby nebyli nezkušení sboristé ovlivňováni druhou skupinou.