|
Škrapy jsou častým geologickým jevem, který se vyskytuje ve většině oblastí, kde je vápencové (či dolomitové) podloží, u kterého dojde k jeho obnažení a působení dopadající, či tekoucí vody.
V některých zvláštních případech se můžeme s obdobným jevem setkat i v oblasti pískovcových skal, kde ale není hornina rozpouštěna chemicky, ale jednotlivá zrníčka jsou odplavována pryč, což vytváří podobnou strukturu. V takovýchto případech hovoříme o pseudoškrapech, což je právě i tento případ.
Obnažené skály se vlivem slunečního záření často rozpalují až na teplotu okolo 50 °C, což napomáhá udržení teplomilných rostlin v krasových oblastech.
V mírně kyselých půdách, kde podzemní vody obsahují rozpuštěnou kyselinu uhličitou a huminové kyseliny, dochází k transformaci živců na jílový minerál kaolinit. Uvolněná, nadbytečná kyselina křemičitá vzlíná nahoru, až postupně vytvoří tvrdou křemennou krustu a jejím následným rozpouštěním vznikly pseudoškrapy.
Základna nasvědčuje tomu, že žulový balvan přečkal poslední dobu ledovou na povrchu, kde byl vystaven větrnému obrušování.
Samotný kámen je porostlý mechorosty (Brachythecium) a lišejníky, zejména druhem terčovka skalní (Parmelia saxatilis).
Kynžvartský kámen není jediným žulovým balvanem v této lokalitě. V blízkém okolí se nachází několik podobných žulových bloků. Nejznámější jsou čtyři velké oblé kameny u žlutě značené turistické stezky, z nichž jeden má na temeni skalní mísu, ale o tom někdy příště.
Žula
Žuly, též granity, jsou hlubinné vyvřelé horniny. Za žuly se považují všechny hlubinné horniny, které obsahují podstatné množství draselných živců, kyselých plagioklasů a křemene. Žuly jsou obvykle do šeda zbarvené s modrým odstínem, známé jsou ovšem také červené žuly. Žuly jsou stejnoměrně zrnité (eugranitické), občas porfyrické. Struktura je hypidiomorfně zrnitá. Hustota žul se pohybuje kolem 2,80 g/cm³. Odlučnost žuly je kvádrovitá někde tlustě lavicovitá, vyskytuje se také sloupcovitá a kulovitá odlučnost, nepravidelně polyedrická odlučnost je typická pro zvrásněné oblasti. Mineralogickými složkami žuly jsou především živce (ortoklas a plagioklas), křemen, slídy (muskovit a/nebo biotit) a amfibol (hornblende). Žula obsahuje také malé příměsi magnetitu, granátu, zirkonu a apatitu. Vzácně obsahuje i pyroxen a velmi vzácně železem bohatý olivín a fajalit.
Žulu dělíme podle mnoha krytérií - nejprokazatelnější je samozřejmě barva - viz. růžová žula (AGT 40: Vatikánský obelisk). Na tomto místě využijeme dělení podle zrnitosti.
Zrnitost žuly vypovídá o tom, jak rychle žula po své fulkanizaci měnila skupenství ze žhavé kapaliny na chladnou pevnou látku. Čím větší jsou zrna - tím byl proces změny skupenství pomalejší.
Kámen stojí osaměle ve vzrostlém lese; nejlépe je přístupný ze žluté turistické značky spojující Starou Vodu a Lázně Kynžvart. Za přírodní památku byl vyhlášen v roce 1997.
|