Půlnoc letního slunovratu na smiřickém popravišti
Věděli o tom tehdy všichni. Bude to dnes.
Již okolo poledne se pomalu a váhavě přibližovaly zamlklé postavy k poněkud honosnějšímu dřevěnému domu, ke smiřickému domu radnímu. Tichých lidských ostrůvků stále přibývalo. Byli zde lidé ze Smiřic i Smiřiček, Holohlav i Černožic, ale i obyvatelé obcí vzdálenějších. Vždyť takovéhle divadlo nebylo k vidění každý den. Ba ani každý rok. Nedlouho jen měly Smiřice právo hrdelní. I kata si k dnešnímu dni musely vypůjčit z nedaleké Dobrušky.
Nikomu nebylo do řeči. Srpnové odpoledne toho Léta Páně sedmnáctistého dvacátého pátého leželo na prašné hlavní cestě nehybně. Jako příkrov. Jako rubáš. Jako by i ono cítilo, že se bude dít něco neobvyklého.
A dělo se.
V radním domě soudili právě člověka, Pavla Skrovného, za snad nejtěžší zločin jakého se jen člověk může dopustit - za vraždu matky. Nebylo nejmenších pochyb o tom, jaký ortel nad ním bude vynesen.
„Už jdou,“ zašumělo to pojednou mezi čekajícími.
A dříve než vidět, bylo slyšet. Řinčivé zvuky řetězů narážejících na kamennou dlažbu chodby. Pak se objevili.
Dobrušský kat, odsouzenec a holohlavský farář.
Ženské se rozmáchle pokřižovaly. Těžko říci, zda zděšením při spatření matkovraha nebo kvůli místnímu velebníčkovi.
Mezi těžkými veřejemi radničních vrat stanuli i radní. Pohlédli přimhouřenýma očima do slunce, přejeli očima po shromážděném lidu a jeden z nich netrpělivým posunkem pobídl kata. Průvod se vydal na cestu. Jakoby váhavě. Kat vpředu, šouravými kroky odsouzenec, kněz, pak radní a obecní lid se postupně přidává. Přes mostek u zámku, pak hlubokým prachem cesty mezi nízkými dřevěnými domky krytými doškovými střechami je veden odsouzenec v řetězech pro výstrahu a pro strach jiným na smiřické popraviště.
V některém okénku chalupy se na okamžik objeví pobledlý obličej a hned zase zmizí. Jiný se skrývá za plaňkovým plotem. Každý chce vidět poslední cestu matkovraha.
Lituje svého hrozného činu? Těžko říci. Zarostlá tvář nic neprozradí. Z jeho čela lije pot. Za to však může třeba jen vedro srpnového odpoledne.
Do horkého ticha vzlíná jen tlumený šum kročejů, chvílemi ostře, pronikavě zařinčí řetězy, kol nohou se zvedají drobné obláčky prachu.
Na popravišti se i na polonahém těle katova pomocníka perlí krůpěje potu, neboť rozpaluje na dřevěném uhlí dlouhé kleště.
Zástup stanul na místě.
Nepatrným leč rozhodným pohybem hlavy odmítá odsouzenec kněze s krucifixem. První radní čte rozsudek. Ani jediný lísteček na okolních stromech se v padajícím vesmírném tichu nepohne.
„Nejprve v pravý prs rozpálenými kleštěmi uštknut bude a pak mistrem popravčím na hrdle ztrestán.“
Poté již jen hrůzostrašný výkřik bolesti. Zdá se však, že nikdo z přítomných matkovraha nelituje. A ještě svist popravčího meče a dutý úder hlavy o zem.
Zdálo by se, že takhle kruté tresty odradily další zločince, ale nebylo tomu tak. Vždyť každý, kdo porušuje zákon, se domnívá, že právě on chycen a usvědčen nebude. A tak to netrvalo ani celé dva roky a ve smiřickém radním domě opět rokovali o strašném zločinu.
Onoho třetího května Léta Páně sedmnáctistého dvacátého sedmého všude po Smiřicích i Smiřičkách kvetly spousty vzrostlých třešní. Vzduchem vlály všechny jarní vůně a prostora zvučela pilným rejem včel.
Ale Jan Michek, kterého tou dobou odsuzovali k trestu smrti, tohle všechno nevnímal. Dokázali mu krutou loupežnou vraždu, a tak i trest nebyl jen tak ledajaký. Hned před radním domem mu nejprve katův pacholek řemen z kůže na těle vyřezal a stáhl.
A přítomný dav s očima navrch hlavy sleduje, jak další katův pomocník přiskakuje a pomáhá prvnímu zašít krvácejícího odsouzence k jeho potupě do hovězí kůže. A všichni kolem se shodují, že tohle je ještě horší trest, než byl onen předloni.
Pak je kůže uvázána za koně a odsouzenec po kamenech hrbolaté cesty smýkán Smiřicemi a Smiřičkami, uličkou vytřeštěných zraků místních obyvatel i galerií voňavých třešňových zázraků, k místu popravčímu.
Zde pak byl nejprve katem z hůry dolů, od rukou k nohám kolem lámán, poté za pomoci katových pacholků do kola vpleten a do jarního povětří vyzdvižen.
Umíral pomalu.
Hodně dlouho, celé nekonečné roky, možná i celá desetiletí se místní lidé onomu místu vyhýbali. Vyprávělo se totiž po Smiřicích a hlavně pak Smiřičkách, že právě tito dva, s lidmi ani s Bohem neusmíření zlosynové nemohou najít klid ani po smrti.
Staří vyprávěli mladým, hint: pod kamenem, že oba vrahové se zjevují o půlnoci po nejdelším dnu v roce, tedy při letním slunovratu, na místě někdejšího popraviště a s úpěním prosí náhodné kolemjdoucí o pomoc. V kratičké noci se ale příliš pocestných v okolí smutného místa neobjevovalo.
Navíc staří zapřísahali mládež, aby se onomu místu v kritické době raději na hony vyhnula.
A kterému že to místu se měli vlastně vyhnout? Přece místu popravčímu.
Že nevíte, kde to je?
Tam, kde dnes stojí nový závod Dřevotvaru.
Takže se o nejkratší noci roku raději držte dál...
Ale ne, tomu přece my dnes již nevěříme... My máme, panečku, už jinší horory.
Opiš si bonusové číslo, třeba se ti bude hodit.