Tato keš je součástí série keší věnovaných trati č. 137 Chomutov -Vejprty.
Každá keš je též věnována nějakému místu u trati, které dnes již většinou neexistuje.
Tato keš je věnována bývalému sídlu Rusová-Přísečnice:
Rusová ležela na hřebenu Krušných hor 11,8 km SZ od Kadaně a 0.5 km JV od Přísečnice. Nadmořská výška se pohybovala od 730 do 824 m u nádraží. Byla to dlouhá ves podél potoka a při silnici do Vejprt. V horní části obce se tato silnice rozdělovala - jedna silnice pak vedla do Vernéřova a druhá se nad obcí opět rozdělovala na silnici, vedoucí do Chomutova a druhou, vedoucí přes Volyni do Prunéřova. Katastr měřil 952 ha. Pomyslná čára mezi č. p. 41 a protilehlým č. p. 127 dělila obce na dolní (od rozcestí k Přísečnici) a horní (od rozcestí k nádraží). Silniční spojení bylo tedy dobré a kromě toho měla obec od roku 1872 také nádraží na trati Chomutov - Vejprty, společné i pro Přísečnici. I když celá obec v rámci výstavby vodní nádrže Přísečnice zanikla, nádraží stojí dodnes.
Kdy přesně Rusová vznikla, není známo, většinou se ale uvádí, že první zmínka o Reuzendorfu, pozdějším Reischdorfu, je z roku 1367. Český název, vycházející z první části německého názvu (Reusze, Russe-), se začal užívat až od roku 1948. Někteří autoři namítají, že roku 1367 Rusová ještě nemohla existovat, protože není uvedena v seznamu obcí, patřících tehdy k Hasištejnu. Jisté však je, že roku 1490 již delší dobu existovala, protože je uvedena mezi majetkem, o který se dělili tři bratři zemřelého Jaroslava Hasištejnského z Lobkovic.
Lze předpokládat, že i Rusová vznikla díky dolování. Výskyt železné rudy u Rusové i důl Martin je zde doložen, ale určitou úlohu při vzniku Rusové sehráli i povozníci a formani. Ti od začátku obstarávali odvoz rud a dovoz pomocných materiálů pro doly a tavbu.
Původně patřila Rusová k hasištejnskému panství, ale od roku 1533 pak již k panství Přísečnice a s ním střídala i majitele. Podle soupisu sedláků a poddaných z roku 1553 bylo v Rusové 72 „usedlých", tj. vlastnících dům i pozemek a platících daně, celkem to mohlo být kolem 400 osob. Na tehdejší význam Rusové ukazuje skutečnost, že podle tohoto seznamu bylo ve Vejprtech jen 42 nebo v Kovářské 17 usedlých. Od roku 1546 zde byly vedeny soudní knihy, zaznamenávající koupi i prodej domů, soudní řízení před rychtářem i zajímavé události. V té době se obyvatelé hlásili k protestantství. Po roce 1620 však i zde zavládla tvrdá rekatolizace.
Třicetiletá válka se do roku 1631 Rusové příliš nedotkla, pak však tudy táhlo jedno vojsko za druhým a vesnice byla dokonale zpustlá.
Berní rula roku 1654 uvádí v Rusové 30 sedláků, z nichž 18 formani, 1 šenkuje a 2 dvory jsou pusté. Dále zde žilo 42 chalupníků, z nichž 5 formani a 15 chalup je pustých.
Po válce se poměry začaly uklidňovat, roku 1659 je zde uveden i učitel. Zvyšování robotních povinností však vedlo roku 1680 k povstání, do kterého se zapojila i Rusová. Povstání však bylo brzy potlačeno.
Po útlumu dolování, který dovršila 30letá válka, se sice zdejší lidé pokoušeli obnovit práce, roku 1712 byl znovu otevřen i důl Martin, ale vše zase brzy utichlo a lidé si museli hledat jiné zdroje obživy. Formani se také museli přeorientovat a místo rud a dřeva začali vozit různé zboží. Rozšířilo se zde také paličkování krajek, při kterém pomáhaly od 10 let i děti. Muži byli většinou někde ve světě, ať už jako formani nebo muzikanti, takže veškerá práce v domácnosti zůstala na ženách a dětech.
V 18. století zde vypukl 2x velký hlad, za kterého zemřelo v Rusové na 150 lidí. Bylo pak nařízeno vysázet brambory, které se do té doby (1772) pěstovaly jen v některých panských zahradách v podhůří.
Při přečíslování domů za Marie Terezie měla Rusová 198 popisných čísel. Roku 1746 bylo v Rusové 27 formanů, 60 vozičů pytlů, 2 tkalci, pacholek od koní, obecní pastýř, posel a 15 nádeníků. Voziči pytlů vozili na svých koních obilí z nížin do hor.
První školní budova zde byla postavena roku 1761. Roku 1689 byla zbarokizována gotická hřbitovní kaple sv. Martina z 15. století a povýšena na filiální kostel a roku 1774 mu byl přidělen i kněz.
Postavení všech poddaných na přísečnickém panství se zlepšilo až v roce 1777, kdy se přikročilo k provedení raabizace, tzn. zrušení roboty a přidělení pozemků do skutečného vlastnictví poddaných. Povoznictví se v té době dočkalo značného rozkvětu. Jezdilo se daleko do Evropy a někteří formani byli opravdu bohatí.
Za napoleonských válek byla postižena také Rusová a nejen tím, že tudy procházely statisícové armády, ale také zákazem výjezdu formanů do ciziny, což jejich obchod značně zmenšilo.
Roku 1850 se obce staly samostatnými a získaly jistou nezávislost na vrchnosti. Zdrojem příjmů obce byla těžba rašeliny v severní části katastru a těžba dřeva z obecního lesa, kde kmeny měly průměr až 1 m. Zprovoznění železnice v roce 1872 sice výrazně zlepšilo dopravní možnosti, ale znamenalo i konec velkých obchodních cest zdejších formanů. Se zahájením železničního provozu souviselo i otevření pošty v Rusové, ke které patřily také vesnice Podmilesy, Nová Víska. Louchov a Domašín. Roku 1875 postavili v dolní Rusové novou školní budovu se 4 třídami. Roku 1874 zřídili v Rusové nový hřbitov - starý u kostela zrušili a postavili tam pomník padlým vojákům. Postavili také cihelnu, ale ta brzy zanikla pro nedostatek vhodné hlíny. Zprávy z konce 19. století hovoří mimo jiné i o úspěšném pěstování zelí, výrobě dřevěného nádobí a podomácku vyráběných krajkách.
V roce 1901 se Rusová stala městysem a to byl asi hlavní důvod, proč roku 1906 postavili v dolní Rusové novou radnici. Ale hned roku 1910 postavili v horní Rusové další, mnohem větší radniční budovu a tu první pak změnili na chudobinec. V roce 1911 byl postaven vodovod, ale kvůli rozepřím mezi horní a dolní Rusovou byl zaveden jen v dolní a střední části obce. Elektrické osvětlení bylo v Rusové zavedeno ze Saska v roce 1921. V letech 1935 - 1939 byl v Rusové postaven nový moderní kostel, zasvěcený opět svatému Martinovi. Starý kostel byl zbořen v roce 1945. Pro své krásné okolí a hluboké lesy se Rusová stala cílem častých výletů z Chomutova i Saska. V té době zde bylo 20 hostinců, 5 tanečních sálů, 10 řeznictví. Největším hostincem byl tehdy „Stadt Leipzig", kde občas hostovalo i profesionální divadlo.
V rámci výstavby vodního díla Přísečnice bylo nutno provést úplnou likvidaci obce, která začala na jaře 1973. Před demolicemi bylo nutno požádat o upuštění památkové ochrany objektů č. p. 60, 105, 132. 144, 240, 256, 279, 270, domu při č. p. 60 a rekreačního střediska Racek. Barokní sloup se sochou Dobrého pastýře z roku 1715 byl přemístěn do Hory Sv. Šebestiána a dvoustranné sousoší sv. Rodiny, které stávalo u cesty do Přísečnice, na lesní hřbitov ve Vejprtech.
Po skončení druhé světové války byla většina německých obyvatel odsunuta a jak ukazuje tabulka, nepodařilo se již obec dosídlit do původní velikosti.
--------------------------------------------------------------------------------------
Přísečnice, jedno z nejpamátnějších míst Krušných hor, ležela v úžlabině mezi zalesněnými kopci nad potokem stejného jména. Její nadmořská výška byla kolem 725 m a od Kadaně byla vzdálena 13,7 km na JV. Bylo to velmi staré sídliště, které snad již ve 12. století, leželo na obchodní cestě, vedoucí ze Saska. První známá písemná zpráva je o její existenci však až z roku 1335 v listině, kterou Jan Lucemburský osvobodil od cla lidi, přicházející přes Přísečnici do Chomutova a Loun.
V té době se v okolí již dobývala železná a stříbrná ruda. Podle vlastního životopisu Karla IV. zde byly roku 1339 otevřeny doly na stříbrnou rudu a krátce nato byla vybudována i mincovna, v níž se razily celé stříbrné české groše, nesoucí podle místa dolu název „Dramsiger". Kašpar ze Šternberka roku 1983 píše: „Okolo té hory Bremsiger byly zprvu vystaveny obytné domy a osídleny horníky, když pak se ve válce táhlo do Němec, což učinil Žižka.... roku 1424, tehdy opět Němci vpadli do země a toto městečko a důl jako více jiných rozbořili a zpustošili. Poté stavěli pozdější obyvatelé na jiném místě, tam kde nyní Přísečnice stojí."
Roku 1352 je Přísečnice v listině Karla IV. uváděna již jako horní městečko. Při výstavbě nové obce byl postaven i gotický kostel sv. Mikuláše, který sloužil jako farní až do roku 1583, kdy byl dostavěn nový kostel. Pak začal sloužit jako hřbitovní. Údajně v něm měl být pohřben roku 1510 Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, kterému zde byla roku 1910 odhalena pamětní deska. Tento hřbitovní kostel byl zbourán roku 1963 v souvislosti s výstavbou komunikace Přísečnice - Rusová.
Ve 20. letech 16. století postavil Vilém Hasištejnský z Lobkovic v Přísečnici tvrz, obklopenou vodním příkopem. Roku 1533 koupili tvrz s Přísečnici a „dědinami manskými" Šlikové. Za nich se důlní a hutní činnost na Přísečnicku v krátkém čase velmi rozvinula a rostlo i jejich bohatství. To se nelíbilo Ferdinandu I. a roku 1545 jim Přísečnici i doly zabavil. Již následujícího roku pak povýšil Přísečnici na královské horní město a udělil jí právo užívat městský znak: ve stříbrném štítu stojící strom s obnaženými kořeny. Pod jeho korunou je ke kmeni černožlutou stuhou připevněn červený štítek se stříbrným břevnem a na něm zkřížené hornické kladívko s mlátkem.
Po prohrané bitvě u Miihlberku 24. 4. 1547 byli Šlikové za svoji podporu Šmalkaldského spolku potrestáni ztrátou zbytku přísečnického panství. Panství pak řídil s přestávkami, kdy bylo zastaveno, královský hejtman, sídlící v přísečnické tvrzi.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1583 sloužil zprvu krátce protestantům, kteří zde v 16. století také převládli. Roku 1617 se Přísečnice spolu s Výsluním, Vejprty a Horou Sv. Šebestiána vykoupila z dosavadní závislosti na přísečnickém panství. Krátce nato ale vypukla 30letá válka, za které celý zdejší kraj nesmírné trpěl zvláště v její druhé polovině. Dne 27. 3. 1640 dal generál Banner dokonce Přísečnici vypálit a přitom shořela i tvrz, která pak zůstala po 10 následujících let pustá. Přísečnice trpěla nejen nájezdy nepřátelských vojsk, zvláště Švédů, ale také pochody císařských vojsk, která rovněž rekvírovala a pustošila.
Třicetiletá válka přinesla také tvrdou rekatolizaci. Po poddaných se vyžadovalo, aby se bez výjimky pokatoličtili, jedině příslušníkům svobodných stavů bylo dáno na vybranou - buď změnit víru nebo odejít ze země. To vše zdejší kraj téměř vylidnilo. Berní rula roku 1654 uvádí v Přísečnici 173 obývaných usedlostí, 40 pustých a 23 bez údajů. K tomu ještě 22 pustých domků lidí, žijících tzv. na obci. Ze zdejších obyvatel bylo jen 26 zemědělců bez dalšího zaměstnám. Hospodářsky nejsilnější skupinu tvořili řemeslníci a živnostníci (57), kteří vedle svého zaměstnání obdělávali také zemědělskou půdu. Dalších 58 usedlých se zabývalo výhradně řemeslem nebo živností. Dá se říci, že zde byla zastoupena všechna tehdy potřebná řemesla, i když převažovala řemesla potravinářská a oděvní, vyrábějící převážně pro místní trh. Závěrečná poznámka Berní ruly popisovala Přísečnici takto: „Toto město na stavení může býti, rolí při něm mizerný, pastev dosti, z várek, řemesel, obchodu a všelijakých handlů (neb tudy silnici do Míšně jest) svou živnost vedou. Item dobývají stříbro, z toho však špatný užitek mají. Pivovary obecní 2 ... při zámku pivovar..."
Zámecký pivovar byl postaven v místech, kde dříve stával královský hamr na měď.
Roku 1650 obnovila komora vypálenou tvrz, přistavěla ve dvoře klenutou úřední místnost a obydlí pro úředníky a dala vysušit vodní příkop. V dalších letech však budova nebyla udržována, chátrala, až z ní zbyly koncem 40. let 18. století jen zříceniny. V letech 1749 - 1754 byly strženy a na jejich místě postavili barokní zámek, kterému říkali úřadní dům.
Na začátku 18. století zde byla na krátký čas obnovena těžba stříbrné rudy. Pak však nastal hluboký úpadek a lidé si museli hledat náhradní zaměstnání. Ženy začaly paličkovat krajky, dřívější horníci pracovali většinou v lese a stále častěji hledali obživu v provozování hudby. Nejdříve jen po domech a hospodách, později odsud odcházely celé kapely daleko do světa. Známé byly také přísečnické harfenistky.
Za sedmileté války (1756-63) měla zde střídavě svá stanoviště pruská nebo císařská vojska a město opět trpělo rekvizicemi, ubytováváním vojsk, placením výpalného. K tomu všemu ještě roku 1759 vyhořelo 89 obytných domů, kostel i fara a v kraji zavládl hlad. Po požáru byl kostel zbarokizován a během stavby, až do roku 1767, sloužil hřbitovní kostel zase jako městský. Také fara a radnice musely být znovu postaveny.
Z roku 1776 jsou první zprávy o soukromém vyučování hudby v Přísečnici. Prvním harfeníkem zde byl Ignác Walter, nazývaný pro své umění králem Davidem.
Podle Schallerovy topografie z roku 1787 zajišťovalo v té době obyvatelům obživu paličkování krajek - pracovalo tam 365 krajkářek a 13 mistrů. Z části také zemědělství, hlavně pěstování brambor, zelí a ovsa. Bylo také rozšířeno pěstování lnu a bývá zde uváděno 18 tkalcovských mistrů. Výrobu lněného zboží ale nepříznivě ovlivnilo zavedení strojů a dovoz z Anglie. Počátkem 19. století zde byla otevřena krajkářská škola.
Další rána dopadla na Přísečnici roku 1811, kdy město do základu vyhořelo. Z téměř 400 domů jich zůstalo jen 66. Tato pohroma byla mocným podnětem k rychlému rozvoji harfenické živnosti.
Roku 1813 byl zdejší zámek důkladně opraven a současně bylo přistavěno severní křídlo, uzavírající vnitřní čtvercové nádvoří. Buquoyové, kteří přísečnické panství koupili roku 1832, zámek soustavně stavebně upravovali. Roku 1826 byla na náměstí nově postavena jednopatrová empírová radnice s věžičkou.
Roku 1850 zahájil činnost městský úřad a Přísečnice se pak stala také sídlem okresního úřadu a dalších okresních institucí. Okresní úřad zahájil činnost 1. října 1906 a 1. ledna 1943 byl okres Přísečnice opět začleněn do okresu Kadaň. To, že se město krátkozrace odmítlo připojit na železnici, budovanou v 70. letech 19. století, zavinilo jeho postupný úpadek. K nádraží v Rusové to bylo dost daleko.
Přísečnice nebyla nikdy průmyslovým městem. Koncem 19. století měla 3 mlýny, 2 pivovary, závod na výrobu nábytku, pilu a výrobnu šindelů. Začátkem 20. století přibyla ještě tříslovna a podnik specializovaný na vyšívání.
Roku 1882 otevřeli v Přísečnici soukromou hudební školu, kterou roku 1896 převzalo město. Byla šestiletá a jejím úkolem bylo připravit zdatné hudebníky z povolání. Ke konci 19. století však pro cestující kapely nastaly těžké časy, konkurovaly jim stálé orchestry a také vojenské kapely. Přísečničtí proto hledali něco, co by opět upoutalo pozornost. Tak vznikly dámské nebo smíšené kapely, také ty se dostaly daleko do světa - třeba až na Sumatru. Tečku za touto zajímavou kapitolou z minulosti Přísečnice udělala 1. světová válka.
Za 1. republiky pracovalo ve městě několik menších továren na strojové krajky - domácí paličkování již zaniklo. Dále se zde vyráběly punčochy, prádlo, pletené zboží a záclony. Byly tu i 3 peněžní ústavy: pobočka chomutovské spořitelny, pobočka Kreditanstaltu der Deutschen Bank a Obecní banka Přísečnice. Ze škol tu byla kromě hudební školy a živnostenské pokračovací školy jen mateřská, obecná a měšťanská škola, od roku 1925 také jednotřídní česká škola, rozšířená později na dvoutřídku.
Střed města tvořilo náměstí se zámkem, ve kterém byl mimo jiné i okresní školský úřad a buquoyská lesní správa. Před zámkem byl parčík a na náměstí byl také okresní úřad, finanční úřad, pošta, lékárna a v hotelu Ross kino. Na jižním konci náměstí stála radnice a v ní městský úřad a soud. Nad domy vnitřního města vyčnívala špičatá věž kostela Nanebevzetí R Marie. Vedle něho byla hudební škola, v jejíž budově byla i obecní knihovna. Úzká Lékárenská ulička vedla k budově školy z roku 1898, Kadaňská ulice vedla ke hřbitovu s kostelem sv. Mikuláše. Po Jáchymovské ulici se šlo k tzv. „švédské lípě", připomínající 30letou válku a dále ke koupališti a lesovně.
Přísečnice měla velmi hezké okolí a stala se brzy vyhledávaným letoviskem, spojujícím krásnou přírodu s městským kulturním vyžitím a téměř komfortním ubytováním. V zimě zde byly zase výborné lyžařské terény.
Po poválečném odsunu Němců se počet obyvatel snížil na třetinu. Noví obyvatelé si Přísečnici zamilovali a také mnoho pro zvelebení obce vykonali. Rovněž zámek byl v letech 1962 - 1964 stavebně upraven jeho tehdejší majitelem, Krajským skladem léčiv v Ústí nad Labem. Začátkem 70. let však musela Přísečnice ustoupit výstavbě vodní nádrže na pitnou vodu, protože jí začal být nedostatek.
V roce 1921 žilo v Přísečnici 29 Čechů a do roku 1930 stoupl jejich počet na 101. Úředně byla Přísečnice zrušena až 30. 6. 1974.
Před zánikem obce bylo provedeno zaměření a fotografická i filmová dokumentace všech uměleckých památek. Ze hřbitova byly ostatky mrtvých přeneseny na lesní hřbitov ve Vejprtech a vybrané náhrobky, většinou litinové kříže, do sbírek Okresního muzea v Chomutově. Barokní kamenné plastiky byly přemístěny:
- Mariánský sloup z náměstí, datovaný roku 1699 - do prostoru mezi vchod do zámeckého parku
a ke kostelu v Klášterci nad Ohří
- Sloup Sv. Trojice z roku 1717 od kostela – před východní stranu farního kostela ve Vejprtech
- Sv. Florián od zámku z roku 1724 - na jihozápadní stranu farního kostela ve Vejprtech, do zákoutí při věži.
- Pieta z roku 1728 od vstupu na hřbitov - na vejprtský hřbitov
- Socha Marie Svatohorské z roku 1735, která stála proti hřbitovu, na západní stranu nové přeložky silnice u vodní nádrže Přísečnice, nedaleko původního umístění.
S dovolením převzato ze serveru www.zanikleobce.cz, kde se také nachází spousta historických fotografií
--------------------------------------------------------------------------------------
Cykloblazen