Elbančice (německy Elbanschitz) jsou nyní osadou, částí obce Běleč. Nyní jsou zde evidovány čtyři adresy a trvale zde žijí čtyři obyvatelé. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1541.
Zámek byl postaven roku 1740 v barokním slohu. Jedná se o přízemní stavbu s podkrovím. Stavba má mansardovou střechu a po stranách rizality, ukončené štíty. V druhé polovině 20. století se stal najitelem zámku Státní statek Běleč, za jehož hospodaření došlo k výrazné devastaci objektu.
Zámeček Elbančice je od sedmdesátých let minulého století majetkem rodiny Hrubých. Dům je udržován tak aby udržel atmosféru blízkou jeho původnímu účelu. Toto rodinné, venkovské sídlo nabízí několik separovaných, hostinských pokojů, prostornou kuchyň, sprchu, taneční sál, kulečníkovou místnost a pohodlné ubytování pro větší skupiny.
Zjišťuji podivné slovo. Pod mladovožickým hradem, druhdy královským strážcem těžby ze stříbrných dolů v kraji, se táhne krásná alej vzrostlých starobylých lip. Té se říká „Premonda“. Podivné, nezvyklé slovo. Nenajdeš je v žádném slovníku. Ale tím spíše dráždí tvou zvědavost. Je ovšem místní zvláštností a kdo jiný by mohl lépe vysvětlit zvláštnosti Mladé Vožice než místní rodák, v Praze předseda Sdružení rodáků mladovožických, důkladný znalec dějin, hudby, umění i průmyslu, filosofie i života, Ing. František Novoveský? Opravdu! Projektant a stavitel nejmodernějších našich veřejných budov, budovatel sanatorií s evropskou pověstí v Tatrách je obratem ruky jazykozpytcem: „Pane, premonda je docela obyčejná promenáda,“ říká. “ Ale abyste rozuměl tomu, kde se vzala, musíte se podívat do Elbančic. Ty jsou asi 3 km od Mladé Vožice.“
Jedny z nejstarších českých lázní Tak jsem se dostal do idylického zákoutí v lesích mezi Blaníkem a Pacovem. Cíp země, dokonale odříznutý od světa. K nejbližší železniční stanici 20 km, k autobusu 4 km, ale pohádka vysoké oblohy, květnatých a vonných luk, šumících hvozdů a dojemné nádhery starobylých listnatých stromů. A zároveň jedny z nejstarších českých lázní, kdysi dychtivě vyhledávaných nemocnými. Podle listinných dokladů v Mladé Vožici i v Táboře dal baron Přehořovský zřídit už v r. 1639 nad pradávným zřídlem elbančické léčebné vody koupelnu s kotlem na ohřívání vody a r. 1689 napsal o lázních Elbančicích lékař Jan František z Erlsfeldu učené latinské pojednání “ Thermae Elbanicenses“. Říká v něm, že elbančická voda má léčivé síly, uvolňující zácpu, nečistoty kožní, vyrážky, záduchu, ledviny a především choroby ženské, protože obsahuje soli měďnaté.
Velký rozvoj Tehdy ovšem nebyly už Elbančice jen lázněmi s jedním kotlem, nýbrž na svou dobu lázeňským místem opravdu dobře vybaveným a také s oblibou vyhledávaným. Měly hostinské pokoje, rozlehlý krytý bazén v rozměru 5×2,4 sáhu, s hloubkou 1 sáhu, s pěknými schůdky do vody. Kolem bazénu byly zvláštní místnosti s vanami a byl zde i výtopný kotel, protože nemocní přijížděli i v zimě. Panství vožické, patřící od třicetileté války pražskému arcibiskupu Küenburgovi, mělo v té době z Elbančic roční zisk 10 zlatých rýnských.
Něžné věnování Proč jsou elbančické prameny léčivé nebylo tehdejším lékařům známo. Ale prospívaly a proto byly vyhledávány. V roce 1740 se dokonce staly dárkem z lásky. Majitel panství hrabě František Josef z Küenburgu měl churavějící choť Marii Terezii Firmianovou a pro ni dal u zřídla postavit rozkošný zámeček ve francouzském slohu, který pak věnoval své choti něžným přípisem: „Chtěl bych, má nejdražší, aby sv. Antonín Elbančický daroval Ti opět zdraví. Nechť kolem tuskula Tvého šepotající listí a jásavé ptačí zpěvy mluví Ti o lásce k Tobě, nechť hnědooké srnky, které zrána vybíhají z lesa pro sladkou potravu z Tvé bílé ruky, přinášejí Ti každodenně můj vroucí pozdrav!“ Hrabě byl kavalír nejen ve slovech, nýbrž také ve svém daru. Lázeňský zámeček je dodnes útulným hnízdem lásky – tehdy však ukrýval jen lidské žaly a dnes se změnil v hospodářské obytné stavení.
Zde jsme u „premondy“ Doba žádala, aby léčivé prameny byly překlenuty kaplí, zasvěcenou sv. Antonínovi z Elbančic a staly se svému kraji poutním místem, kterým zůstaly až do konce 19. století. Jak posloužily hraběnce Firmianové – Küenburgové není známo, ale jejich dosavadní sláva stále stoupala. Zámeček lásky se stal lázeňskou budovou, pro hosty se vyvářelo ve dvou kuchyních, okolí lázní bylo zvelebeno a utěšeným krajem vedla líbezná lipová alej z Elbančic přes Janov až k hradu v Mladé Vožici. Choří – většinou panstvo – chodili alejí na promenádu nebo na ní jezdili v kočárech. Bylo to jistě rušné, slavné místo, dnes zůstal z aleje u Elbančic necelý 1 km a v Mladé Vožici úsek, pojmenovaný záhadně „Premonda“, kteréžto slovo má pro nás nyní docela jasný smysl.
Od roku 1866 k dnešku Staří Římané měli pořekadlo: Časy se mění a lidé i věci v nich. Posledním paprskem lázeňské slávy byl pro Elbančice rok 1866. Tehdy se tu léčili poranění důstojníci rakouskouherské armády. Pak byla vybudována silnice Mladá Vožice – Vlašim, která prameny podryla. Z domu, stavěného z lásky k ženě, později domu lázeňského, se stala sýpka. Elbančice upadly v zapomenutí – jako by nikdy nebyly.
Článek byl otištěn v Pražském ilustrovaném zpravodaji v roce 1941. Autorem tohoto článku je pan František Bulánek – Dlouhán, který se každoročně vracel do Mladé Vožice jako letní host.