"Madonna mia! Co si na nás ten Rotten zase vymyslel?“ povzdychne si leckdo při spatření mé nové mysterky. Neděste se přátelé! Tentokrát půjde jen o klasickou gůglovačku, s klasickou mikroškou, v klasickém městském úkrytu na konci. A když budete hodní a nebudete skákat přes plot, možná uvidíte i tu madonu *.
* Madona je původně označení pro Pannu Marii (ital. ma donna = má paní; srov. fr. Notre Dame, angl. Our Lady a něm. Unsere Liebe Frau), v umění pak pro plastiku nebo obraz zobrazující Pannu Marii, v užším slova smyslu pouze Pannu Marii s Ježíškem. Na rozdíl od jiných jazyků, které zachovávají původní italský pravopis se dvěma n se v češtině píše madona ve významu "výtvarné znázornění Matky Boží" pouze s jedním n.
Zdroj: Wikipedie.
Na výchozích souřadnicích nenajdete keš, ale porodnici, kde se v lednu 2012 narodila holčička jménem Eliška. V den, kdy slavila čtvrté narozeniny, dostala, Bůh ví od koho, velkou sadu pastelek. Strašně ráda totiž kreslila, přestože jí to zatím ještě moc nešlo. Sama sebekriticky prohlašovala, že umí jen čmárat. Byla však slušně vychovaná a proto pastelky pěkně požádala: „Plosím, plosím, namalujte mi jablíško. Velké, čelvené jablíško,“ (v té době totiž ještě malinko šišlala). A červená pastelka řekla: „Ale ovšem, beze všeho, když tak pěkně prosíš“ a opravdu namalovala krásné, šťavnaté jablko. Jen se zakousnout. A proč by nenamalovala? Byla kouzelná, a když někdo vyslovil správné zaklínadlo, musela poslechnout, ať chtěla, nebo ne.
„To je klása,“ zatleskala šťastně Eliška. „Teď mi, plosím, namalujte sluníško.“ Žlutá pastelka se uklonila, předvedla malé pukrle a než byste řekli Michelangelo Buonarroti, zářilo z papíru slunce jako opravdové.
Tak to pokračovalo celý den, celý další den i několik dnů příštích. Kdo ví, jak dlouho by to trvalo, kdyby se nestalo to, co už se tak v pohádkách i v životě stává. Eliška byla při svém „malování“ přistižena. Tatínek nebyl zlý, jen už byl prostě dospělý a zapomněl, jak to v podobných situacích chodí.
„Pastelky, nakreslete mi nějakou pěknou, obrázkovou šifru!“ přikázal nedočkavě a vy už asi tušíte, jak to dopadlo. Ano, nepoužil kouzelné slůvko a byl za to po zásluze potrestán. Pastelky sice šifru namalovaly, druhý den ale jako by se po nich slehla zem. Marně tatínek hledal, marně Eliška prošmejdila kdejaký kout. Dokonce i maminka se do hledání zapojila, ale kouzelné pastelky od té doby nikdo z nich nespatřil.
Eliška byla tuze smutná, brzy ale na všechno zapomněla, jak to umí jen malé děti. A tatínek? Tomu kromě ponaučení zůstala ta obrázková šifra, které ani za mák nerozuměl.