VĚZEŇ NA BEZDĚZU...
Touto keší spolu zavítáme do doby kdy byl na tomto Českém hradním skvostu vězněn pozdější a budoucí Český král. Touto básní nám chtěl známý prozaik Svatopluk Čech přiblížit jaké strasti zde na kopci tehdy zvaném BĚS a DĚS prožival.
VĚZEŇ NA BEZDĚZU.
Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli?
Kde myšlenky tvé toulají se, kde?
Nech přeludů jež v oblacích tě šálí a béř, co péče má ti skýtá zde.
Snils o doubravě pode hradem stinné, kde v šepot listí ptačí zpěv se line: nuž, ajhle!
Zde ti pro potěchu nesu do náručí tu sladkou píseň lesů.
Posupný Herman, na Bezdězi vládce,
tak vece královskému dítěti, sirotku Václavu, jejž Ota zrádce tam v nečestném chová zajetí.
Klec prostou s úsměškem mu v ruce klade, o jejíž stěny, snítky lesní mladé,
pták polapený bije křídlem sivým a něžnou hlavou s očkem úzkostlivým.
Hoch bledý klícku v ruce slabé jímá.
Ač na líci, již hebký věnčí vlas, stín utrpení, churavosti dřímá, přec na rty nutí klid a jas.
Ač nuzný šat mu halí útlé tělo, přec hrdě, důstojně pne dumné čelo a jeví moudrým okem, pevným retem, že
předstihl duch léta časným vzletem.
Zas k oknu zašel. Obraz divných věků:
Jak obra skvostný, velkolepý šat, ovrouben sinou mlhou na daleku, kraj široširý, dole rozepjat.
Tu v pestrý háv se pojí hvozdy, luhy, jím řek se vlní stříbrojasné stuhy,
tu na sta skromných vísek v houšti sadů, tu na pahorcích pyšné věže hradů .
Kdož myslil by, tato krása všecka, ty širé nivy, dálné modro hor,
že údělem jsou nebohého děcka, jež na ně upírá svůj vlhký zor,
že srdéčku, jež v nevoli tu nyje, vstříc nesčetné tam srdce toužně bije,
že chlapec tento bledý s nuzným šatem je sirotek po hrdém králi zlatém!
Tam v modru daleko se tají Praha - Ó, což se touhy peruť po ní pne!
Tam hýčkaly jej hebce v lůně blaha upřímné lásky lokty milostné:
Tam z očí mateřských ráj děcku kynul, tam otec na hruď zářivou jej vinul,
tam sypal nejskvostnější prestol světa čarovné lesky v jeho dětská léta.
Vše zašlo, prchlo! Mrtev otec milý ,lesk, blaho, minuly jak zlatý sen.
i mateřské jej lokty opustily teď v zajetí tu strádá samoten.
Zde záští jed mu v útlou duši kane, zde cizoty jen mráz kol něho vane,
zde cizinský jen hlahol v ucho zvučí a nepřátel pych tupí jej a mučí.
Zrak jeho těkal po daleké nivě,
pak v myšlenkách se do náručí smek na prostou klec, v níž schoulen úzkostlivě hlavinku chýlil háje zpěváček.
Má ptáče s ním zde v tuhé vazbě strádat?
O zašlém štěstí teskné dumky spřádat?
Má vězni vězeň zpívat v žalné shodě nevole strasti, touhu po svobodě?
Neb Nikoli!
Útlounkým prstem hbitě klec otvírá a hledí dumavě.
Jak ptáče rozpíná ve slunném třpytě křidélka volná, letíc k doubravě.
Pak s okem jasným, zvonivými slovy klec prázdnou vrací strážci Hermanovi.
Syn Otakarův dar ti vrací s díkem.
On můž být vězněm - nikdy žalářníkem!
Václav II. se narodil 27.září 1271. Po nešťastné smrti svého otce Přemysla Otakara II. Roku 1278 byl sedmiletý Václav II. v letech 1279-1283 držen svým poručníkem Ottou Braniborským spolu se svou matkou Kunhutou Haličskou na hradě Bezděz.V květnu roku 1283 se dvanáctiletý Václav II. Vrací do Prahy.V roce 1288 se Václav II. ujímá vlády.V roce 1297 byl korunován českým králem a v roce 1300 byl korunován polským králem. V roce 1300 začal také razit pražský groš, který se stal nejhodnotnější měnou středověké Evropy. 21.června 1305 mladý Václav II král český a polský podléhá tuberkuloze v měšťanském domě zlatníka Konrada.
Tímto se svámi loučím a přeji příjemnou a krásnou procházku v okolí tohoto našeho hradního skvostu . A pokud se vám povede vyfotit nějakou hezkou fotku rád ji tu uvítám.