Historie zajateckých táborů na Jesenicku, se začala psát na jaře devětatřicátého roku. Bylo to způsobeno odchodem práceschopných mužů do německé armády. V tom roce chybělo Německu 2 000 000 pracovních sil. Nejinak tomu bylo i na Jesenicku, kde se v těžké situaci ocitla těžba dřeva a problémy byly i v zemědělství a kamenoprůmyslu.
V dubnu 1939 byl v Javorníku zřízen tábor pro 200 příslušníků říšské pracovní služby. Přepadením a porážkou Polska, získalo Německo bohaté zásoby surovin, ale i lacinou pracovní sílu. Do kaolínových lomů ve Vidnavě přišlo už v listopadu na 60 zajatých Poláků.
Podle toho, jak se vyvíjela situace na frontě, dostávali se na Jesenicko zajatci Francouzské, Anglické nebo Ruské národnosti. V červenci 1940 pracovalo na lesní správě v Domašově 35 Francouzů.
Největším táborem na Jesenicku se stal Theologický seminář ve Vidnavě, kde bylo umístěno na 600 francouzských důstojníků a asi stovka řadových vojáků. Tábor nesl označení Oflag VIIIG Weidenau.
V krátké době začaly vznikat další a další tábory např. v Adolfovicích, Nýznerově, Staré Červené Vodě, Rejvízu, Mikulovicích nebo České Vsi. V prvních třech letech války, zde bylo založeno okolo 40 zajateckých táborů, které byly schopny pojmout na 3000 zajatců. Podle zjištěných údajů prošlo Jesenickem 4000 polských dělníků + 6000 zajatců. Z toho bylo asi 2500 Rusů, 2000 Angličanů, 1000 Francouzů a 500 Poláků.
Mezi ty nejznámější tábory, které se zapsaly černým písmem do historie, patřil tábor v Borku (Kiefrich 2), v Rudohoří (Vietseifen 3), v Mikulovicích a na Rejvízu. V Mikulovicích zahynulo 34 Rudoarmějců, na Rejvízu 22, v Rudohoří 36 a v Borku 18. Většinou tito zajatci umírali na tuberkulózu, střevní katary, záněty pobřišnice, apod.
Od jednoho do třech úmrtí si připsala i Česká Ves, Písečná, Stará Červená Voda, Bílá Voda nebo Nýznerov.
Zásadní obrat nastal po porážce Němců u Stalingradu v únoru 1943. Totální mobilizace odváděla do války další německé dělníky. V táborech se množily sabotáže, a proto docházelo k častějším přesunům zajatců do jiných táborů. Na jejich místo přicházeli ještě zesláblejší zajatci s Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu nebo Uzbekistánu. K nim se Němci z rasových důvodů chovali ještě hůř.
Všechny tábory byly přibližně do března 1945 opuštěny před blížící se frontou.
Pracovní komando Horní Lipová
Ze spisu SNB Horní Lipová: hlášení bez datace. Zajatecký tábor ve Vápeném údolí(Kalkgrund) byl zřízen asi v roce 1941. Jeho kapacita byla běžně 30 mužů, nouzově 50 mužů. Nejdříve byl používán pro lesní dělníky zaměstnaných u firmy Dr. Hammra v Dolní Lipové. Od roku 1943 zde bylo umístěno 30 Rusů, nikdo nezemřel. V zimě 1944 odsunuti do vnitrozemí.
Keš vracejte přesně na místo ! Pozor na drát !