Z historie olomoucké diecéze
V srpnu 1921 na sjezdu delegátů náboženských obcí bylo rozhodnuto o územně-administrativním rozdělení
mladé ČSR na tři diecéze Církve československé – a to na západočeskou se sídlem v Praze, východočeskou se sídlem v Hradci Králové a moravskou se sídlem v Olomouci. Náboženské obce vzniklé na území Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny spadaly pod správu moravské diecéze. Prvním moravským biskupem byl na diecézním shromáždění ještě v témže roce 1921 zvolen dřívější kroměřížský kaplan Matěj Pavlík. Pavlíkova orientace na pravoslaví, která vyústila v přijetí biskupského svěcení od Srbské pravoslavné církve, byla trnem v oku zejména věřícím a kněžím v severních oblastech Moravy. Tamější radvanický farář Ferdinand Stibor, který byl nejvýraznější osobností ve zmíněném regionu, proto usiloval o vymanění se z vlivu olomouckého biskupa. Po jednáních s Ústřední radou CČSH v Praze a na její doporučení došlo v roce 1922 k ustavení nové samostatné ostravské diecéze se svým centrem v Radvanicích, jež je jednou z dnešních ostravských čtvtí. O rok později byl Ferdinand Stibor zvolen jejím prvním biskupem. Matěj Pavlík, užívající od biskupského svěcení nového jména Gorazd, pro spory a nepochopení u svých spolubratrů podporujících ve většině K. Farského, dobrovolně v roce 1924 vystupuje s nemalou částí moravských věřících i farářů z Československé církve a zakládá Pravoslavnou církev.
Dočasným správcem moravské diecéze se stal činorodý olomoucký farář ThDr. Rostislav Stejskal, který byl poté v roce 1925 zvolen biskupem. Svůj episkopát nesl až do své předčasné smrti roku 1946 v důsledku vyčerpání během let okupace. Nástupcem byl zvolen ThDr. Bohumír Cigánek. Přes svůj vysoký morální kredit byl v poúnorové éře donucen v roce 1952 ze strany státní diktatury k rezignaci. V období jeho biskupské služby došlo k přestěhování úřadu diecézní rady i kanceláře biskupa z farních prostor Husova sboru do reprezentativní secesní vily v dnešní Žilinské ulici (tehdy Úřednická ul.). Po biskupu Cigánkovi byl zvolen prof. František Maria Hník, který přešel do hanácké metropole z Husovy bohoslovecké fakulty s vidinou, že se zmenší politický tlak na jeho osobu. S pověstí bývalého vysoce postaveného úředníka a poradce v exilové vládě Dr. Ed. Benešev Londýně byl v novém lidově-demokratickém zřízení pro své dosud živé zahraniční kontakty značně nedůvěryhodnou osobou. Obrovský psychický tlak vytvářený z vnějšku státními úřady i zevnitř nejbližšími církevními spolupracovníky se podepsal na jeho zhoršujícím se zdraví. V roce 1960 odchází do invalidního důchodu. Tragický konec nenechal na sebe dlouho čekat, za smutných okolností psychicky utýrán a vyčerpán umírá Fr. M. Hník na jaře roku 1962 v ústraní, v nevytopeném diecézním bytě. Nástupcem zvolilo diecézní shromáždění Hníkova diecézního tajemníka Leo Marcelucha, a to s požehnáním Státního úřadu pro věci církevní.
Ostravská diecéze však existovala paralelně s olomouckou až do roku 1962, kdy končil její poslední biskup Gabriel Chrobáček. Na počátku biskupské služby L.Marcelucha došlo ke správnímu sloučení ostravské a olomoucké diecéze, jedním z důvodů bylo nové členění krajů. Sídlem územně rozrostlé diecéze byla potvrzena Olomouc. Po letech šikany církevních představitelů státním aparátem nachází Leo Marceluch dveře krajských i okresních výborů otevřené. Ze strany státních institucí byl vnímán pozitivně jako vstřícný a ctižádostivý člověk, přístupný ke komunikaci. L.Marceluch – bývalý hodolanský farář se také těšil oblibě u velké části svých věřících. Jeho episkopát patří v historii olomoucké diecéze k těm nejdelším, až do roku 1988, kdy byl penzionován a poté nadále jako duchovní v důchodu nadále v pastoraci vypomáhal. Na jeho místo usedá farář a redaktor Českého zápasu ThDr. Vlastimil Zítek, jenž se velmi záhy po převzetí úřadu musel vyrovnat se změnou politického kursu a nabytou občanskou i náboženskou svobodou. Rehabilitoval a povolal zpět do služby kněze, kterým byl odňat státní souhlas a zapojil je ihned do duchovní správy. Měl velké plány, jak oslovit mladé hledající lidi a jak opět naplnit sbory. V atmosféře 90. let se mu to do značné míry podařilo. Navázal spolupráci s nizozemskou evangelickou církví v Alkmaaru. Dokázal získat i nemalou finanční pomoc pro věřící postižené povodněmi v roce 1997, a sám se v její koordinaci angažoval.
Jistým mezníkem v historii CČSH se stala volba Zítkovy nástupkyně Jany Šilerové, farářky z Rychvaldu, historicky první ženy uvedené do biskupského úřadu ve střední Evropě. Biskupka Jana svou otevřeností a zájmem o veřejné dění, které dokázala v duchu evangelia výstižně glosovat, si vysloužila zájem médií o její názory, komentáře či vyjádření. Její pastorační vliv přerostl nejen půdorys olomoucké diecéze, ale i celé CČSH. Krom jiného byla členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, či poradkyní Daniela Hermana v ÚSTR. Za svůj vliv i dlouhodobý přínos pro zlepšení společenského klimatu jí byl v dubnu 2014 Hospodářskou komorou ČR udělen řád platinového Vavřínu.
Od roku 2013 je v pořadí osmým olomouckým biskupem MUdr.et Mgr.Rudolf Göbel, kterého čeká náročný úkol iniciovat spolu s Diecézní radou CČSH v Olomouci organizační a personální opatření vedoucí k ekonomické nezávislosti a soběstačnosti olomoucké diecéze.
O stavbě:
O stavbě Husova sboru v Hodolanech rozhodla místní obec Církve československé hned po svém ustanovení roku 
1925. Základní kámen byl položen 22. srpna 1926. Budova byla slavnostně otevřena 15. srpna 1927. Varhany byly postaveny v roce 1956.
Husův sbor v Olomouci-Hodolanech je funkcionalistická stavba. Na západní straně se nachází nedokončená věž a kryté schodiště vedoucí do prvního patra, kde je modlitební sál. Vnitřek kostela prosvětlují vysoká okna. Pod kostelem se nacházejí prostory, které se pronajímají už od doby vzniku pro splacení dluhů vzniklých výstavbou.
Informace vyňaty ze stránek Husova sboru a církve Československé Husitské.