Náš příběh začíná roku 1950 v malém městečku Smyshlyaevka, které leží na předměstí sovětské Samary. Právě zde se chudým rodičům narodil synek Jožin. Byl velmi hodným dítětem a hrál si se svými vrstevníky, ale postupem času si všiml, že všichni ostatní jsou o více než hlavu vyšší. Ostatní prostě rostli rychleji a malý Jožin musel snášet čím dál tím více posměšků. Stranil se kolektivu a většinu volného času trávil na nedalekém letišti. Sledoval vojenská letadla, jak pořád někam odlétají a přilétají a vystupují z nich vojáci v uniformách. Někteří byli vysocí a statní, jiní malí, oškliví i tlustí. Nikdo se ale nikomu nesmál a všichni poslouchali důstojníka s obrovskou čepicí. A tak zatoužil stát se vojákem. Chtěl to dotáhnout až na generála a možná i vůdce SSSR. Ve škole se totiž učili, že většina vůdců SSSR byla malá vzrůstem, ale velká svými činy. A tak chodil do školy a pilně se učil. Svých vrstevníků se stranil a snil o své vojenské kariéře. V říjnu roku 1967 slavil své 17. narozeniny a mohl si zažádat o přijetí do armády. Hned druhý den vyrazil do přijímací kanceláře.
Jožin zachycen během služby v Milovicích
Jeho přihláška byla téměř okamžitě přijata. Za týden už pochodoval s ostatními vojáky a cvičil vojenskou disciplínu. Byl vzorným a horlivým vojákem. Ostatní ho neměli rádi, protože na ně donášel velitelům. Na vánoce se dozvěděl, že je převelen k 29. gardovému tankovému pluku. V březnu už byl členem posádky tanku. Byl ale velmi neoblíben a brzy zjistil, že armáda není úplně to pravé místo. Ostatní ho šikanovali a dělali mu naschvály. Začínal se pomalu uzavírat do sebe. V polovině srpna byla pluku vyhlášena pohotovost. Chystalo se něco velkého. Jožinův pluk se účastnil vpádu do Československa. To byla poslední kapka. Jožin se rozhodl, že armádu opustí za každou cenu. Jeho prapor byl odvelen do výcvikového prostoru v Milovicích. Jožin byl téměř 3 000 kilometrů od domova. Jednoho večera se rozhodl pro útěk.
O jeho útěku informovali i noviny
Byl chladný podzimní večer a Jožin měl zrovna vycházky. Ihned po opuštění kasáren zmizel v blízkém lese. Díky vojenskému výcviku věděl, že se musí pečlivě skrývat a pro zmatení psů se bude muset brodit vodou. Nedaleko Benátecké Vrutice proto vlezl do koryta říčky Mlynařice a vydal se po jejím proudu hledat vhodné místo k úkrytu. Zanedlouho narazil na velkou bažinatou oblast. Tohle bylo ideální místo, které hledal. Usídlil se na jednom z ostrůvků mezi mladými vrbami.
S jídlem to bylo relativně jednoduché. V létě a na jaře bylo na okolních polích zeleniny více než dost a v jeho obydlí pod zemí vydržela skoro celou zimu. Také v blízké vesnici se občas našlo nějaké to vajíčko, slepička nebo pekáč buchet na zápraží, které si mohl "vypůjčit". Díky své malé postavě se mohl velmi dobře schovávat. Jen s vodou to bylo horší. Voda v Mlynařici se pít nedala díky znečištění z Milovického tábora. Ale náhoda tomu chtěla, že když jednou při svém tradičním večerním pozorování oblohy šťoural prstem v hlíně vytryskl ze země malý pramínek. Voda byla křišťálově čistá a výborná. Od té doby ji Jožin pravidelně pil. Postupem času si ale všiml změn na svém těle. Jeho tělo se začalo svrašťovat a začali mu padat vlasy. Kůže mu celá zezelenala. Nevěděl, jestli to způsobuje nadměrná konzumace zeleniny z okolních nadmíru dobře chemicky ošetřených polí nebo voda z nalezeného pramene. V každém případě, zjistil, že díky této kombinaci jeho tělo neprojevuje žádné běžné znaky staří, kromě zvýšené zapomnětlivosti. Nakonec se tím přestal zabývat, protože žil sám a s nikým se nestýkal. Aby ale trefil zpátky do svého doupěte, rozmístil v bažinách značky s nápovědou. Jeho styl života mu úplně vyhovoval. Občas sice okolo prošla vojenská hlídka a on musel hlouběji zalézt do své nory. Občas podnikal výlety korytem potoka proti proudu do Milovic, aby se podíval co dělají vojáci a přilepšil si z proviantního skladu. Jednoho dne se ale velmi podivil, celý tábor byl prázdný, budovy opuštěné. Toho večera se vrátil s prázdnou do svého úkrytu, zakousl se do hlávky zelí, kterou cestou sebral na poli a přemýšlel co se mohlo stát. Ani vojenské hlídky už po okolí nechodily. Jelikož se zásobami z proviantního skladu se už nedalo počítat, začal čím dál častěji chodit do nedaleké vesnice. Mezi místními začaly kolovat zvěsti o malém zeleném shrbeném mužíčkovi, který se v noci toulá vesnicí a mizí v bažinách. Podle písničky Ivana Mládka se mu začalo říkat Jožin z bažin. Kdyby tak místní věděli, že mají naprostou pravdu.
V roce 2009 získala obec dotace na přeměnu desetihektarových bažin na mokřady a tůně Hladoměř. Na místo najeli dělníci s těžkou technikou a celou bažinatou oblast začali přetvářet podle zadaného projektu. Lidé ve vesnici vídali Jožina už jen velmi zřídka, až ho nakonec po ukončení výstavby v roce 2011 přestali vídat úplně. Nikdo neví jestli se odstěhoval na lepší místo nebo jestli na lidi kvůli zničení jeho bydlení úplně zanevřel. Traduje se ale, že ve svém doupěti schovává poklad. Jedinou Jožinovu značku se podařilo nedávno nalézt na úvodních souřadnicích. Je umístěna z boku na plastové krabici umísté na telegrafním sloupu. Jedná se o značku typu NFC. Na zprávu v ní ukrytou budete potřebovat odpovídající výbavu. Ta správná strana samozřejmě není ta do silnice, ale ta ze strany zeleně. Pokud by se vám jí podařilo rozluštiti , je velká šance nalézt jeho poklad. Nezapomeňte na atributy u keše.