genpor. i.m. Jaroslav SELNER
(5.5.1906 – 11.1.1973)
Generálporučík in memoriam Jaroslav Selner se narodil 5. května 1906 ve Štěpánově č.p. 41 (dnes součást Kladna „Na Štěpánce“). Bez ohledu na to, že to byl voják a tudíž neměl ke smrti nikdy daleko, byla v jeho případě sedmkrát smrt velice blízko a jen díky zásahu štěstěny ze všech případů vyvázl živý. Poprvé to bylo, když se jako malý topil v rybníce a naposledy, když byl kýmsi vysoce postaveným zrušen jeho rozsudek smrti v roce 1949.
Rod Selnerů lze dohledat až do poloviny 17. století a to rovnou do povstání Chodů. Jeho předek z Újezda na Domažlicku Jan Selner (zvaný Čtverák – podle statku „u Čtveráků“, kde hospodařil) byl jedním z představitelů povstání. Za účast na povstání strávil mnoho let v žaláři.
Mladý Jaroslav vystudoval reálné gymnázium na Kladně. Rád chodil do Sokola, který ho v roce 1924 doporučil ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích. Poté prošel různými vojenskými útvary po celé Československé republice. 1. dubna 1937 se stal posluchačem Vysoké školy válečné v Praze. Během květnové částečné a zářiové mobilizace (1938) byl přidělen ke štábu III. Sboru v Brně, kde zastával samostatnou funkci přednosty 4. oddělení III. sborové oblasti.
Po okupaci zbytku republiky (15. března 1939) se zapojil do činnosti ilegální vojenské organizace Obrana národa (ON). Vzhledem k tomu, že gestapo velmi důsledně postupovalo proti ON, musel Jaroslav Selner utéci za hranice. Odjet měl spolu s nadporučíkem Oldřichem Fictumem 6. prosince 1939 vlakem ke Slovenským hranicím. Poslední noc trávili v jednom bytě v Brně. Jaroslav však nemohl dospat a tak vyrazil již kolem šesté hodiny ráno s tím, že se sejdou na nádraží. A zde zasáhla znovu štěstěna, protože byt byl sledován gestapem a jen díky tomu, že hned před domem nastoupil do projíždějící tramvaje, nevšimla si ho hlídka gestapa, která seděla v autě kousek od domu. S Oldřichem Fictumem se již nikdy nesetkal, protože kolem osmé hodiny byl zatčen a později popraven.
Přes Slovensko se Jaroslav Selner dostal do Budapešti, kde na francouzském konzulátu pomáhal uprchlíkům přecházet do Jugoslávie. Později se přesunul do Bělehradu, kde se stal přednostou sabotážního oddělení (narušování dopravy strategických surovin z Rumunska do Německa). Budapešťská a bělehradská vojenská mise byla součástí rozsáhlé balkánské aktivity skupiny MARIE. Díky německé snaze zlikvidovat tyto čs. aktivity se celá skupina přesunula na Střední východ (Sýrie, Palestina).
V Sýrii se setkává s tehdy podplukovníkem Karlem Klapálkem, který sestavoval Čs. pěší prapor 11 – Východní a stává se velitelem čety, později roty. Nejslavnějším bojištěm tohoto uskupení byla samozřejmě obrana severoafrického přístavu Tobruk (říjen 1941 – duben 1942). Zde byl 30. října sám Selner zraněn výbuchem miny. Snad každý voják, který se podílel na obraně Tobruku později s hrdostí používal označení „Pouštní krysa“ a Jaroslav Selner nebyl výjimkou. Po stažení byl prapor reorganizován na Čs. lehký protiletadlový pluk 200. Protiletadlový pluk se na Silvestra 1942 přesunul zpět do Tobruku, kde přístav bránil proti náletům Osy vedeným převážně z Kréty a to až do konce afrického tažení. Zde Selner (štábní kapitán) zastával funkci zástupce velitele praporu a nakonec i velitele praporu (7. dubna 1943 povýšen na majora).
obrana přístavu Tobruk 1941
V srpnu 1943 dorazila jednotka do Velké Británie a Jaroslav Selner byl přidělen k MNO do zpravodajského oddělení plukovníka Moravce. Zde se událo další setkání se smrtí. Selner zašel za kamarádem do kanceláře v centru Londýna. Tam se dohodli, že půjdou na oběd do restaurace. Sotva ušli pár set metrů, dopadla za nimi střela V2. Sice nedopadla přímo na dům, ve kterém byla kancelář, ale tlaková vlna a střepiny kancelář zdemolovaly a kdyby nešli na oběd, mělo by to pro oba fatální následky.
V létě 1944 požádal Jaroslav Selner o převelení k jednotce na Východní frontě, kam dorazil po anabázi přes Gibraltar, Střední východ, Rostov na Donu a Kyjev v září 1944. I když byl MNO určen k náhradnímu tělesu (tedy mimo frontu), při prvním setkání s generálem Ludvíkem Svobodou požádal o přeložení k bojovému útvaru. Generál Svoboda samozřejmě souhlasil (zkušených důstojníků bylo po bojích u Dukly potřeba jako soli) a zařadil majora Selnera ke 3. čs. brigádě, které velel (již generál) Karel Klapálek.
V bojích na řece Ondavě měl Selner opět z pekla štěstí. Na Slovensku Wehrmacht (a jednotky SS) zaminoval snad každou strouhu a setkání s touto zákeřnou zbraní byla na denním pořádku. Štábní kapitán Jiří Chlubna, velitel ženijního praporu brigády s několika muži zkoumali novou německou minu a volali Selnera, aby se šel také podívat. Sice ho to zajímalo, ale měl jinou práci a tak odmítl. Za chvilku se ozval výbuch a všichni „přihlížející“ byli po smrti. A aby toho nebylo málo, tak ho za pár dní jen o centimetry minula kulka odstřelovače (nechal si ji na památku).
V bojích u Liptovského Mikuláše byl při minometném přepadu velitelského stanoviště zraněn generál Klapálek. Novým velitelem brigády se stal plukovník gšt. Viliam Talský. Na zásah SNR byl po třech týdnech odvolán a na jeho místo nastoupil podplukovník gšt. Jaroslav Selner. 3. brigádě pak velel až do konce války. Boje u Liptovského Mikuláše byly velice urputné a jsou označovány za „malou Duklu“. Po mnoha neúspěšných pokusech o prolomení obrany se rozhodl pro riskantní boční útok na kótu 828. Útok začal ve 4,00 hodin tedy za tmy a Němce dokonale překvapil. Až kolem osmé se zmohli na protiútok, ale všechny jejich pokusy byly odraženy a Němci se 4. dubna 1945 z Liptovského Mikuláše stáhli. Jaroslav Selner za tuto akci dostává další Čs. válečný kříž a medaili Za chrabrost.
Několik dní po válce 12. května 1945 se seznámil s herečkou Věrou Skálovou, kterou svojí Aerovkou (někdy se uvádí BMW) málem přejel. Do půl roku byla svatba a v dubnu 1946 se jim narodil syn Jaroslav.
17. května 1945 jel na koni již plukovník Jaroslav Selner v čele brigády při pochodu jednotek Prahou. Byl jmenován do funkce velitele 3. divize v Kroměříži. Později studoval na Vyšší vojenské akademii Generálního štábu K.I.Vorošilova v Moskvě. Po návratu (1947) byl jmenován profesorem všeobecné taktiky v kursu pro vyšší velitele a posléze náčelníkem katedry taktiky vyšších jednotek na Vysoké válečné škole v Praze. 1. prosince 1949 byl povýšen do hodnosti brigádního generála (dnes generálmajor). V září 1951 však nové pořádky doběhly i jeho.
30. září 1951 byl propuštěn z činné služby a postaven do zálohy. Přišel o plat a musel se vystěhovat z bytu. Jeden rok musel pracovat na Ostravsku v dolech a následně do roku 1954 v SONP Kladno. Pak mu pomohl jeho spolužák pan Hlavatý, který pracoval na ministerstvu hospodářství a díky jeho přímluvě mohl i s manželkou učit na učňovské škole pro drogisty v Křivoklátě. Od roku 1956 dělal ředitele učňovské školy v České Kamenici (do roku 1959). V 60. letech se stal vedoucím Osvětové besedy na Praze 1 a nakonec tajemníkem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V roce 1966 odešel do penze. V roce 1964 byl částečně rehabilitován, ale kromě toho, že směl znovu nosit uniformu se toho mnoho nezměnilo. Žádal o zařazení do činné služby, ale to mu bylo zamítnuto. Při jednom jednání mu byl v branném oddělení ÚV KSČ předložen list papíru s výrokem Nejvyššího soudu z roku 1949. Podle něho měl být Jaroslav Selner popraven. Na dokumentu bylo ovšem červenou tužkou připsáno „Nesouhlasím“ a nečitelný podpis. Kdo mu tehdy zachránil život se generál nedozvěděl. Generál Jaroslav Selner zemřel 11. ledna 1973 ve věku 67 let .
V roce 1991 byl Jaroslav Selner posmrtně plně rehabilitován a povýšen na generálporučíka i.m. Teprve v roce 2009 mu bylo uděleno čestné občanství města Kladna in memoriam. Byla po něm pojmenována ulice na východním konci Kladna a dne 10. května 2016 na budově gymnázia umístěna pamětní deska.
Za své vynikající výkony získal tato vyznamenání:
Řád Bílého lva "Za vítězství"
Řád Britského impéria (Order of the British Empire - OBE)
rumunský Řád Královské koruny
Řád Slovenského národního povstání 1. třídy
sovětský Řád Rudé hvězdy
4 x Čs. válečný kříž
Čs. Řád Rudé hvězdy
Čs. medaile Za zásluhy 1. stupně
Čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem
britská medaile Afrika Star
sovětská medaile Za vítězství nad Německem
sovětská medaile Za osvobození Prahy
Použitá literatura:
Jaroslav Selner ml., František Cinger – GENERÁL Z RODU REBELŮ
KE KEŠCE SAMOTNÉ
Jedná se o schránku zavěšenou na stromě. Jak dovnitř jistě zjistíte. Nevyžaduje to žádné násilí. NEOTÁČEJTE, JE TO ZEPŘEDU. GPS u velkých stromů nepracuje zrovna perfektně, tak doporučuji jít po cestě, až co to dá (na cestě je signál OK). Pak postupovat za šipkou a koukat na velké buky. Pozor, na listí to docela klouže! Budete-li mít chuť, můžete dát něco dobrého ptáčkům. Lepší místo byste asi nenašli :). VELKÝ POZOR NA MUDLY!!! UŽ BYLA KEŠKA VYKRADENA. Z cesty je sem trochu vidět.