Pěchota je základním stavebním kamenem každé armády. Stejně tak tomu bylo v roce 1938 u té naší, československé. Základní výzbroj československých pěšáků byla ve velké míře unifikována s ostatními druhy zbraní a v roce 1938 byla považována za jednu nejlepších v Evropě. A to i přes fakt, že program přezbrojení moderními zbraněmi nebyl ještě dokončen. Navíc zde svou roli hrála i morálka a odhodlání naší armády, které byly na velmi vysoké úrovni.
Do osobní výzbroje a výstroje československého pěšáka té doby patřila puška vz. 24 nebo ve výjimečných případech pistole, bodák, plynová maska, helma, polní lopatka, ruční granáty, na opasku 6 sumek po 20. nábojích, torna s předepsaným obsahem s jídelním šálkem a polní lahví, boty z přírodní kraviny, vlněná uniforma a vlněné ovinovačky. Na levém rukávu vojáci nosili označení své odbornosti a mírových dobách na límci i číslo příslušného pluku.
Vojáci technických rot byli samozřejmě náležitě vybaveni i ženijním nářadím, nůžkami na drát, trhavinami, mlhotvornými a dýmotvornými prostředky, zvláštním vybavením pro chemické pátrače a pro ofenzivní použití BCHL, spojovacími prostředky a dalším vybavením.
Výzbroj
.
Pušky
Základní zbraň československé pěchoty i ostatních složek naší armády tvořila puška vz.24 soustavy Mauser vyráběná ve Zbrojovce Brno. Tato pětiranná puška se dodávala v jednotném provedení s drobnými úpravami pro některé druhy zbraní. Například četnictvo používalo zkrácenou verzi pušky jako Karabinu vz.33. Po skončení první světové války, v roce 1919, byly od firmy Mauser zakoupeny montážní linky s denní kapacitou 300 pušek. Celá výrobní technologie byla zdokonalena a bylo dosaženo delší životnosti pušek a zvýšení přesnosti. Po vybudování nové puškárny v Považské Bystrici se výrobní kapacita zvýšila na čtyřnásobek. Puška vz.24 se díky svým kvalitám stala také velmi výhodným exportním artiklem a Zbrojovka dokonce uvažovala o výstavbě dalších puškáren, aby poptávku po této zbrani pokryla. Události spojené s Mnichovem však tyto plány zhatili. V září 1938 se ve výzbrojí naší armády nacházelo přes jeden milion těchto zbraní.
Ve výzbroji armády se u některých jednotek používal a i starší puška vz.23, která byla předchůdkyní svého slavnějšího vzoru, a její díly nebyly vzájemně zaměnitelné.
Ve válečné rezervě zůstalo přibližně 300 000 kusů v podstatě neprodejných pušek Mannlicher z první světové války. Tyto zbraně se ponechával ve výzbroji naší armády především k využití puškových granátometů vz.23 a vz.24. Ještě v roce 1938 byly těmito puškami vyzbrojovány některé podružnější útvary a strážní jednotky.
Kulometné pistole a pistole
Od 20.let se i v naší armádě projevovaly snahy o zvýšení palebné síly pěšáka zavedením poloautomatických nebo automatických pušek. Avšak obavy z vysoké spotřeby střeliva, nepřesnost palby a složitost zbraně tyto snahy zásadně brzdily. I přes pokroky ve vývoji se Ministerstvo národní obrany (MNO) rozhodlo zavést tyto zbraně do výzbroje až v září 1938. O kulometné pistole se totiž začalo zajímat Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), které ji požadovalo jako doplněk výzbroje osádek lehkého opevnění. Navíc se při zkouškách ukázalo, že kulometná pistole vz.38 je v některých případech schopna v lehkém opevnění nahradit lehký kulomet vz.26. Objednávka z 18. září na 3 000 kusů byla po Mnichovu zrušena.
Z pistolí používala naše armáda v menším množství 9mm starší pistoli Mauser-Nickel označovanou jako vz.22. Z ní byla odvozena ve velkém počtu používaná pistole vz.24. Ta měla být od konce roku 1938 nahrazována výkonnější pistolí vz.38.
Z osvětlovacích pistolí používala naše armáda osvětlovací pistoli vz.30 a vz.28
Kulomety
Zbraní, která československou pěchotu postavila v palebné síle na první místo v Evropě , byl světoznámý lehký kulomet vz.26, jímž bylo v čs. Armádě vyzbrojeno každé pěší družstvo. Stal se i hlavní zbraní lehkého opevnění a používal se i v některých obrněných vozidlech. V zaří 1938 měla naše armáda ve výzbroji přes 34 000 kusů a z toho přibližně 14 000 bylo určeno pro lehké opevnění. Kulomet ZB 26 byl také vývozním artiklem. Využívalo jej 24 armád a v řadě států se vyráběl i licenčně včetně Velké Británie , která jich během druhé světové války vyrobila přes 200 000 kusů. Kulomet vz.26 používal střeliva ráže 7,92 a mohl střílet jednotlivými ranami i dávkami. Normální palebná poloha byla v leže, ale za útoku mohl střelec pálit i od boku. S využitím protiletadlového zaměřovače a uchycením do kloubového držáku vz.32 usazeného na kůlu, mohl být využit také proti letadlům. Všeobecně se u této zbraně oceňovala její spolehlivost, odolnost vůči prachu, vlhkosti a nešetrnému zacházení, vysoké stabilitě při střelbě a malá váha. Všechny tyto vlastnosti přispěly k tomu, že v lehkém kulometu vz.26 získala naše armáda jednu z nejlepších zbraní této kategorie.
Kulometné roty v roce 1938 používali také těžké kulomety. Až do září tohoto roku byl stále jejich standardem těžký kulomet vz.24 respektive vz. 7/24. Jednalo se o kulomet soustavy Swarzlose používaný za první světové války Rakousko-Uherskem se střelivem Mannlicher ráže 7 mm. Ten byl v firmou Janeček rekonstruován na standardní čs. Ráži 7,92 mm. Protože takto upravených kulometů bylo málo vyrobila firma Janeček několik sérií kulometů nových. Rekonstruované pak byly označovány jako vz.7/24 a nové jako vz.24. Zavedení kulometů vz.24 bylo původně plánováno jako provizorní, protože možnosti dalšího vývoje byly omezené. K nevýhodám patřil jen částečně uzamykatelný závěr , vodní chlazení, velká váha, nutnost olejovat nábojnice před vstupem do závěru a tkané nábojové pásy citlivé na změny počasí. Ale vzhledem k dobrým střeleckým výsledků,. Které nové typy překonávaly jen nepatrně a dobrou spolehlivostí, staly se standardní výzbrojí kulometných rot až do roku 1938, kdy začaly být nahrazovány dodávkami těžkých kulometů vz.37. V září 1938 jich naše armáda měla ve výzbroji přes 7 000 kusů. Těžký kulomet vz.37 , respektive přechodný typ vz.35, prošly úspěšně vojskovými zkouškami na přelomu roku 1934/1935 a pro přezbrojení plánované v letech 1936-1939 se počítalo s dodávkou 15 000 kusů, převážně v nové verzi vz.37, jejíž součástky byly na rozdíl od staršího vz.35 navzájem zaměnitelné. Díky rozhodnutí MNO o přeložení výroby do méně ohrožené zbrojovky ve Vsetíně a prioritní dodávky nových kulometů pro jednotky útočné vozby, dostala pěchota první kulomety vz.37 až na začátku roku 1938. Do září se podařilo dodat přes 4 000 kusů a další více než 5 000 jich bylo ve stadiu rozpracovanosti. Zbraň měla vzduchem chlazenou a lehce vyměnitelnou hlaveň. Zásobování zbraně se provádělo kovovým článkovým pásem na 100 nebo 200 ran. Kulomet mohl střílet čtyři druhy kadencí včetně jednotlivých ran nebo střelby po neomezeně dlouhou dobu. Nový kulomet dosahoval vysokých, na celém světě bezkonkurenčních výkonů, ale technologie jeho výroby byla poměrně složitá. Jeho výroba se proto rozbíhala pomaleji, než MNO předpokládalo. O kulomet vz.37 byl ve světě velký zájem ale MNO jej nechtělo uvolnit pro export. Souhlas s licenční výrobou obdrželo pouze Rumunsko a Velká Británie, která kulomet vyráběla během celé druhé světové války pod názvem BESA (Brno-Enfield-Small-Arms) a velmi se osvědčil. Stejně jako lehký kulomet vz.26 představoval i Vz.37 naprostou špičku své doby a naše armáda v něm získala další skvělou zbraň.
Ruční granáty
Do výzbroje čs. Pěchoty patřily ještě ruční granáty Vz. 34 od firmy Škoda, který se odjišťoval za pomocí odvíjené pásky a vz.21 od firmy Janeček. Těchto dvou typů bylo dispozici něco málo přes milion a půl kusu. V začátcích sériové výroby byl v září 1938 také Obranný granát vz.38 určený pro obranu opevnění.
Vybavení čs. Pěchoty plně dostačovalo pro plnění požadovaných úkolů a svou úrovní převyšovalo v mnohém nejen vybavení spojeneckých armád, ale i německého Wehrmachtu. Škodou je, že se do září 1938 nepodařilo dodat výzbroj proti obrněným cílům v podobě protitankových pušek, speciálních granátů a min. I přes tyto mírné nedostatky si byli naši vojáci vědomi kvality své výzbroje, což ještě zvyšovalo jejich odhodlání k obraně Československé republiky.
Zdroj: Moloslav John - Září 1938
Ke keši:
Pro úspěšné nalezení keše postačí většině z vás vyluštit dva jenoduché úkoly.
Pro nalezení souřadnic Stage 1, je nutné vyluštit tajemku uvedenou níže. Drtivou většinu odpovědí naleznete v textu listingu a u těch pár odpovědí si budete muset trochu namáhat hlavu. Pokud budete používat písmeno CH, věřte, že se vám vejde do jednoho chlívečku.
Stage 1: na vyluštěných souřadnicích neleznete geoobjekt a na něm nápis ve tvaru:
J.KL/MN VP+ZP
Pro vyluštění finále stačí již jen dosadit do vzorce:
Souřadnice: N 50° 12,(K)(N-J-K-L)(N) E 014° 48,(9-K) (J+M) (N-L)