První zmínky o obci Mladějov pocházejí ze 13. století, kdy bylo Českomoravské pomezí kolonizováno. Český název Mladějov se ustálil spolu s německým Blosdorf v průběhu patnáctého století. Od roku 1669 patřily pozemky v tomto kraji Lichtensteinům, kteří zde v roce 1862 zahájili těžbu nepříliš kvalitního uhlí a později i lupku – jílu vhodného k výrobě žáruvzdorných materiálů.
U dolů se lupek až do sedmdesátých let 20. století vypaloval v klasických či postupných milířích. Těžba probíhala i v dalších oblastech Hřebečovského hřbetu – na Nové Vsi a nad Mladějovem. Uhlí z hřebečské oblasti sloužilo k rozvoji místního průmyslu, k vypalování žáruvzdorných jílů, později k provozu úzkorozchodné drážky mezi Hřebčí a Mladějovem, nebo jako palivo v mladějovské parní elektrárně.
Materiál byl do Mladějova dopravován zprvu koňskými povozy, k nimž později přibyla lanovka spojující Mladějov s prostorem nynější stanice Veksl. Lanovka byla vystavěna lipskou firmou Bleichert a byla spuštěna v roce 1902. Provoz byl ukončen krátce po dostavbě průmyslové dráhy v roce 1920.
Lanovka
Lanovka měla jedno nosné lano pro pohyb ložených vozů a druhé nosné lano pro zpětný pohyb prázdných vozů, jakož i nekonečné tažné lano unášející vozy, jež se na něm pohybovaly. Délka této lanovky činila 1300 m, spád 86 m. Nosná lana byla v nakládkovém prostoru horní stanice pevně ukotvena zapletenými litinovými spojkami a v dolní vykládkové stanici opatřena napínacím zařízením, vyvozujícím stálé napětí. Každé napínací zařízení sestávalo z řetězu vedeného přes kladku, na jehož volném konci viselo napínací závaží o hmotnosti 4000 kg. Nosná lana měla průměr 22,S mm a sestávala z 19ti drátů o průměru 4 mm. Pevnost ve zlomu činila 18000 kg, max. napětí 4000 kg, při tomto napětí nosná lana vykazovala mezi dvěma stožárovými opěrami vzdálenými od sebe SO m prohnutí 1,4 m. Pro vyšší zatížení se projektovalo použití nosného lana o průměru 30 mm. Dostatečně vysoké dřevěné stožárové opěry vzdálené od sebe SO m nesly litinové ložiskové boty pro nosná lana a kladky k vedení tažného lana. Ve stanicích se na nosná lana napojovaly jednokolejnicové dráhy polokruhového rádiusu, umožňující oběh vozů. Tažné nekonečné lano uvádějící vozy do pohybu mělo průměr IS mm a sestávalo z 42 drátů o průměru 1,6 mm. Tažné lano bylo v neustálém pohybu. V horní stanici běželo zkřížením přes dvojici vodorovných lanových kotoučů opatřených brzdou, v dolní stanici přes lanový kotouč, bezprostředně spojený s napínacím zařízením, opatřeným závažím o hmotnosti 800 kg. Brzdící zařízení sestávalo z frikční silové pásové brzdy a pomocné ruční brzdy. Pohonné zařízení zde neexistovalo žádné. Lanovka byla gravitační, tzn. že ložené vozy spouštěné po spádu svojí hmotností vytahovaly nahoru prázdné. Vozy sestávaly z pojezdu, opatřeného dvěma kladkovými koly, trojúhelníkového závěsu, unášecí spojky tažného lana a překlopné korby. Rám pojezdu byl litinový, dvojice kladek ocelolitinové, trojúhelníkový závěs nesl unášecí spojku pro tažné lano. Tato spojka sestávala z ocelolitinové kladky, přes niž tažné lano běželo, a přítlačné čelisti, ovládané jednoduchým excentrovým mechanismem. Excentrový mechanismus zataho- valy, nebo uvolňovaly náběžné lyžiny ve stanicích. Přítlačná čelist přitiskla lano ke kladce, čímž byl vůz unášen. Při doběhu do stanice excentr čelist samočinně zvedl, čímž došlo k uvolnění vozu od tažného lana. Nosnost vozu činila 200 kg. Budovy obou stanic lanovky byly dřevěné, stejně jako všechny nosné opěry. Ke spojení obou stanic sloužil telefon. Předpokládalo se, že výkonnost lanovky za jednu hodinu při oběhu 100 vozů po 200 kg bude činit asi 20 000 kg přepraveného materiálu.