Cesky rozhlas - Namesti Miru Traditional Geocache

Keš věnovaná náměstí Míru v Plzni a historii Českého rozhlasu Plzeň, jež tu sídlí

Český rozhlas PLZEŇ

Poprvé v éteru

Bylo 5. května, 9 hodin ráno. Plzeň byla zachvácena revolučním nadšením. Smazávaly se nápisy, byla zapálena potupná standarta na náměstí Republiky a lidé se vyhrnuli do ulic. A my věděli, že v Plzni je 7000 ozbrojených vojáků, že v Záluží jsou pancéřové čety a v Letkově čeká na výpad celá pancéřová jednotka. (...) Lidé se museli dozvědět pravdu. Jak jim to říci? Jakým způsobem je informovat? A pak padlo slovo vysílačka. (...) Ještě rozhovor s dr. Hrbkem, skočili jsme do rozjetého auta na náměstí před střílejícími SS-many, vytáhli automaty a ujížděli na vysílačku. Vnikli jsme spolu s policií, která již delší čas nám ilegálně hlídala vysílačku, do bunkru, odzbrojili Němce a přesvědčili se, že vysílačka není podminována. Zmocnili jsme se vysílacích aparátů, byly však poškozeny a neschopny provozu. (...) Ztratili jsme pojem času a stala se z nás ztracená varta. Spojovali jsme všechny a sami jsme byli bez spojení. (...) Dnes si již jen nejasně pamatuji na horečný shon při výměně kontaktních šňůr a na počítání do mikrofonu. A tak probíhalo mnoho minut ve stálém napětí až do dvanácti hodin. Byli jsme s opravou definitivně hotovi. (...) A nyní jsme byli ve vysílacím studiu všichni, kteří jsme se zmocnili vysílačky. Za naprostého ticha bylo vysloveno to, na co jsme čekali šest let: "Svobodná Plzeň hovoří."

Karel Šindler

V prvních hodinách a dnech míru sloužil plzeňský rozhlas především k usměrňování poválečného chaosu. Jeho prostřednictvím se vysílaly důležité zprávy týkající se např. organizace rekonstrukčních prací a materiálních sbírek zaměřených na pomoc potřebným, informace o činnosti národního výboru, dále bylo také možné zasílat vzkazy mezi příbuznými, kteří neměli jinou možnost kontaktovat své blízké a zpravit je o tom, že přečkali ve zdraví i poslední válečné dny, atp. Počínaje 1. červencem 1945 se vysílání plzeňské stanice stalo oficiální součástí Československého rozhlasu.

Ve chvíli, kdy byl rozhlas již úplně přestěhován do lepších prostor a také byl dostatečně technicky vybaven, mohli se zaměstnanci začít věnovat jeho vysílací náplni. Začala tedy vznikat konkrétní pásma a relace věnující se všem důležitým okruhům rozhlasového vysílání. Také již definitivně opadlo všeobecné válečné napětí a v Plzni zavládla mnohem klidnější atmosféra, než tomu bylo ještě v prvních měsících těsně po válce, kdy rozhlas plnil zejména zpravodajskou a organizačně-informační funkci.

Politické události v roce 1948 se samozřejmě znatelně dotkly i plzeňské stanice ČsRo. Rozhlas jako jedno ze dvou hlavních medií tehdejší doby (tím druhým byl tisk, čs. televize začala pravidelně vysílat až v průběhu 50. let) začal krom svých obvyklých činností plnit i funkci propagandistického nástroje a podléhal přísné státní kontrole. První léta po převratu můžeme nazvat dobou útlumu a omezování, postupně se však, zejména v 60. letech, kdy docházelo k "oteplení" politické situace, začala vracet i do rozhlasu svoboda slova a projevu. Jak ale všichni víme, toto období bylo násilně přerušeno invazí vojsk Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968. V tomto čase sehrálo plzeňské studio velmi významnou roli jako jedna z posledních bašt odporu vůči tehdejší okupaci, alespoň z hlediska jediného pravdivě informujícího prostředku pro občany o dění v celém Československu. Avšak i v ponurých časech 50. let 20. století lze najít některá pozitiva na rozvoji rozhlasového vysílání v Plzni.

V těchto časech se v plzeňském rozhlase rozvíjely aktivity, o kterých můžeme říci, že byly velkým přínosem nejen pro regionální hudební kulturu. Vzniklý rozhlasový orchestr se postupem času stále zkvalitňoval a jeho oblíbenost narůstala nejen u nás, ale i v zahraničí. Jeho otcem byl hudební vědec prof. Antonín Špelda, který má zásadní podíl na vysoké úrovni hudebního vysílání v Plzni, kterou se daří držet dodnes. Dalším významným počinem byl vznik oddělení, které se zabývalo lidovou hudbou a národní písní a v němž začal pracovat jako redaktor Zdeněk Lukáš, ke kterému se později na jeho vlastní žádost přidal ještě Zdeněk Bláha. Hlavní náplní jejich práce bylo spolupracovat se soubory lidové tvořivosti na Plzeňsku a Karlovarsku. Již v roce 1953 vznikl Plzeňský lidový soubor, ve kterém účinkovali hudebníci Plzeňského rozhlasového orchestru, a jehož hlavním úkolem bylo prostřednictvím různých pořadů zvyšovat kvalitu vysílání českého folklóru tak, aby nezaostával za tím moravským. Mimo to se také natáčelo přímo v terénu ve snaze zachytit tradiční nositele hudebního folklóru a prostřednictvím rozhlasu ho zpopularizovat. Veřejnost na to reagovala s nadšením, a díky tomu začaly později vznikat další lidové soubory a vesnické muziky, což lze označit za jeden z pilířů záchrany mnohdy již téměř zapomenutých lidových a národních písní.

Vývoj plzeňského rozhlasu by mezi lety 1948 - 1968 mohl připomínat parabolu, kde na začátku byla slušně zařízená a organizovaná stanice, která se však v 50. letech propadla až téměř na samé dno banálnosti a formálnosti rozhlasového vysílání, aby pak zase mohla v letech 60. zažít nový rozvoj a udělat několik kroků po cestě za svobodou, ze které však byla opět násilně stržena a na příštích 21 let se vrátila pod taktovku socialistické diktatury.

Období normalizace a 80. Léta

V roce 1970 byla zavedena opět tuhá cenzura a celé regionální rozhlasové vysílání podléhalo přísné kontrole KV KSČ. Neumělecká činnost se opět naplno nesla v propagandistickém duchu a navrátila se k původní banalitě a formálnosti a jakékoli iniciativy z řad posluchačů a pracovníků rozhlasu byly okamžitě zamítány. Členění pořadů vycházelo z jednoznačného politického zadání, není proto divu, že v této oblasti se natáčela pásma týkající se zejména: spolupráce a přátelství se Sovětským svazem, propagace Leninova díla, významných dat (vítězný Únor, oslavy 1. máje, Velké říjnové socialistické revoluce, Dni armády apod.), propagace ekonomiky atd. Z konkrétních názvů vícedílných pořadů mohu jmenovat například: V čem je síla strany, Rozvoj západočeské palivově - energetické základny, Není odbornosti bez političnosti nebo dva cykly týkající se přátelství s NDR a SSSR Na vlně přátelství a Kronika přátelství (v nich vycházely reportáže jako Světem strojů NDR, Můj vlak družby, K výročí Rudé armády apod.).

Druhá polovina 80. let se již nesla v lehce uvolněnějším duchu, vysílání bylo zpestřováno alespoň různými znalostními a dovednostními soutěžemi, a to spíše z popudu jednotlivých redaktorů než rozhlasového vedení. Na konci této dekády se v listopadu 1989 zaměstnanci plzeňského rozhlasu též aktivně zapojili do Občanského fóra a začali oficiálně podávat informace o revolučním dění v zemi.

Nová éra

Hned na začátku 90. let odešla spousta zaměstnanců do soukromého sektoru či za úplně jiným zaměstnáním a do rozhlasu nastoupilo spolu s ředitelem i několik nových redaktorů, kteří sice neměli moc zkušeností, za to však byli vzdělaní ve spoustě různých oborů, což se hodilo zejména při tvorbě zcela nových pořadů a pásem. Po uvolnění politického tlaku a kontroly bylo vzhledem k tomu, že se stanice začala osamostatňovat, potřeba vybudovat zcela nový program.

První roky svobody však také provázelo mnoho problémů. Jednalo se zejména o jakousi "svévolnou privatizaci", která zvláště v plzeňské stanici přesáhla všechny meze. Zneužívání majetku rozhlasu k soukromým účelům a postupný odliv zkušených pracovníků do nově vzniklých komerčních stanic, vyústil v krizi, kterou nezvládlo ani tehdejší vedení a ředitel. Následoval dlouhý „kolotoč“ ve vedoucích funkcích, na jehož konci byl Vladimír Bako, který ve funkci setrval až do roku 2006.

Nejvíce se v této době rozšířil vysílací čas. Po roce 1992 měla Plzeň každý den 12 hodin samostatného vysílacího času, který mohla plnit dle svého uvážení, což se vzhledem k nevelkým znalostem mediálního pole často řešilo metodou pokus - omyl a využívaly se všechny dostupné kapacity a možnosti, kterými disponovali tehdy ještě málo zkušení zaměstnanci rozhlasu. Pražské studio bylo v té době přebíráno pouze v čase vysílání hlavních zpráv. Zásadní vliv na pozdější zlepšení kvality produkce měly až mediální průzkumy, zavedené v polovině 90. let. I přes již značnou porci samostatného vysílacího času byly nadále vznášeny požadavky na možnost prodloužit vysílání až do pozdních nočních hodin, aby tak získaly prostor i minoritní pořady, které se nevešly nebo nemohly být vysílány v normálním čase. Tohoto bylo dosaženo až 1. září 1997 po dohodě s generálním ředitelem ČRo, výměnou za poskytnutí nejsilnějšího vysílače v kraji ve prospěch stanice ČRo 2. Celkový čas se tak posunul do rozmezí od 5 hodin ráno do půlnoci. Tento krok měl za následek také konečné ustálení programové náplně, kdy se pořady týkající se například rockové hudby či národnostních menšin mohly posunout, vzhledem k charakteru veřejnoprávního rozhlasu, na odpovídající místa a podoba každodenního programu se konečně ustálila. Nakonec se od 1. ledna 2002 přistoupilo k dvacetičtyřhodinovému vysílání, které bylo na začátku tvořeno převážně reprízami denních pořadů, avšak ještě v témže roce zahájil vysílání noční blok pro nekonformní a mladé posluchače.

Nová rozhlasová budova

Již 2. června 1947 bylo definitivně rozhodnuto o výstavbě zcela nové budovy. Zvoleno bylo místo na náměstí Míru, kde se dříve nacházelo fotbalové hřiště SK Olympia Plzeň. Návrh byl zpracován skupinou architektů pod vedením Karla Tausenaua a realizován společností Průmstav Plzeň; v plánu byla postupná stavba celkem tří navzájem propojených objektů - západního křídla, východního křídla a samostatné koncertní síně, k jejíž výstavbě však nikdy nedošlo. Jediné odůvodnění tehdejšího zamítnutí její stavby, které se mi podařilo najít, bylo, že se v dané chvíli musí Plzeň soustředit na rozvoj jejího těžkého průmyslu, což nahrává myšlence, že hlavním investorem nebyl Čs. rozhlas, ale statutární město Plzeň nebo stát. To jsou však pouze domněnky. Opětovně sice byla vyvíjena snaha o její dostavbu, avšak ani v letech 1965 a 1989 se nesetkala s úspěchem. Celková suma peněz investovaných do projektu dosáhla pozoruhodných 144 760 000 korun, což byla v tehdejší době vskutku nemalá částka.

Budova plzeňského rozhlasu je vskutku výjimečným architektonickým dílem. Jako jediná byla tehdy projektována přímo potřebám rozhlasu. Všechny důležité části jsou od sebe pečlivě stavebně odděleny, z čehož dvě největší studia jsou ze všech stran obklopena dvojitými stěnami, mezi kterými se nachází volný prostor, a jsou postavena na sloupech, což zaručuje dokonalou akustickou izolaci místností a z tohoto důvodu jsou také nazývána plovoucími. První z nich o objemu 1350 m3 bylo určeno pro potřeby tvorby rozhlasových her a pořizování složitějších nahrávek mluveného slova, v současné době se však již nepoužívá, ale o jeho využití uvažuje Česká televize, která má zájem více vstoupit do jednotlivých regionů ČR. Druhé je pak výhradně hudební, jeho objem činí 1500 m3 a je stále využíváno Plzeňskou filharmonií. Celá budova za svou existenci prošla několika rekonstrukcemi a modernizacemi a v roce 2002 byl celý objekt včetně pozemku prohlášen Ministerstvem kultury ČR kulturní památkou.

Český rozhlas Plzeň pro své posluchače vždy znamenal něco víc, než jen regionální zastoupení Českého rozhlasu. V důležitých momentech historie nikdy nezklamal a i za těžkých dob tvrdé totality dokázal alespoň prostřednictvím svého hudebního a slovesného vysílání zpříjemnit nelehký život za hranicemi železné opony. Několikrát ve své mnohaleté historii sehrál velmi důležitou úlohu všeobecného informačního prostředku, který nepostradatelným způsobem pomáhal ve vypjatých situacích občanům zachovat klid a překonat i ty nejtěžší chvíle, kterým byly vystavováni, ať už se jednalo o chaotické období po konci války nebo okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Mimo vysílání je velmi významná také jeho natáčecí činnost, kdy zvláště v minulosti tvořily hudební nahrávky pořízené v plzeňských studiích zásadní podíl na celkové hudební výrobě v Českém (Československém) rozhlasu. Archivy na náměstí Míru osahují tisíce záznamů skladeb z oblasti artificiální i nonartificiální hudby, od lidových písní přes hudbu taneční a zábavní až k dílům světových mistrů, ale stejně tak i skladatelů regionálního významu. Díky folklórní redakci se podařilo zachránit a oživit mnoho písní ze západních Čech, které by zcela jistě jinak upadly v zapomnění. O kvalitě studií v Plzni též vypovídá zájem ze strany zahraničních interpretů, kterých vskutku, na tehdejší poměry, nebylo málo a někteří z nich vyhledali jejich služby i opakovaně.

---------------------------------------------------------------------------------

Náměstí Míru

Dominantou mírového náměstí je Památník bojovníků obětí a válek v Plzni od Slavoje Nejdla a architekta Hynka Glossera, který vznikl v roce 1967. Kompozice pomníku je založena na působivé konfrontaci čelně orientovaného travertinového bloku a výrazně nízkého a naopak širokého soklu v podobě pochozí žulové desky, na jejíž čelní straně je v jedné linii nápis: ČEST TOMU, KDO SE BRÁNÍ, ZA VOLNOST UMÍ ŽIVOT DÁT. 1967. (Podobné řešení s nízkým soklem, na němž je nápis, autor zvolil i u pomníku v Klatovech.) Socha ve své téměř abstraktní stylizaci představuje sevřený šik postav, tvořících lidskou zeď, čelící násilí. Asociace se zdí - možná dokonce s popravčí zdí, což by odpovídalo motivu oběti v nápisu - je podpořena i použitím kamene, který svou materiálovou surovostí umocňuje naléhavost a autenticitu sdělení.

Dle projektu architekta Glossera byly v rámci I. etapy umístěny před památník dvě desky spolu se základním kamenem, který nese název památníku a motto (výsek básně Karla Vokáče – učitele ze Zbiroha, který byl nacisty popraven).

Po téměř 70 letech byl tento památník kompletně dokončen. Tři nové pylony připomínají historii boje za svobodu, utrpení a válečné ztráty a aktivní odpor v boji za svobodu. „První z nich připomíná historii Československa v boji za svobodu, druhý pylon je věnován válečným ztrátám a připomínce utrpení v koncentračních táborech a třetí pylon vzpomíná aktivní odpor v boji za svobodu,“ vysvětlil Jaroslav Bukovský z Českého svazu bojovníků za svobodu v Plzni.

Nápisy na pylonech:

PYLON PRVNÍ (symbol: český lev)

1914 – 1918 I. SVĚTOVÁ VÁLKA

LEGIONÁŘI VE FRANCII, ITÁLII A RUSKU, DOMÁCÍ A ZAHRANIČNÍ ODBOJE – T. G. MASARYK, E. BENEŠ, M. R. ŠTEFÁNIK

28. ŘÍJEN 1918

VZNIK ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY

1939 – 1945 II. SVĚTOVÁ VÁLKA

15. BŘEZNA 1939 VZNIK PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA

DOMÁCÍ I ZAHRANIČNÍ ODBOJ

5. 5. 1945 KVĚTNOVÉ POVSTÁNÍ ČESKÉHO LIDU

6. 5. 1945 OSVOBOZENÍ PLZNĚ ARMÁDOU USA

8. 5. 1945 KAPITULACE NEMECKÝCH VOJSK

OBNOVA ČSR

PYLON DRUHÝ (symbol: trnová koruna)

NA PAMÁTKU VŠECH UMUČENÝCH A POPRAVENÝCH V KONCENTRAČNÍCH A VYHLAZOVACÍCH TÁBORECH A NA NUCENÝCH PRACÍCH

PROTEKTORÁT ČECHY A MORAVA - MALÁ PEVNOST TEREZÍN, DŮL RICHARD, LIDICE, LEŽÁKY, JAVOŘÍČKO, PRAHA-PANKRÁC, BRNO, MÍROV, OSTROV N/O, LUBY U KLATOV, VEJPRNICE, PLZEŇ LOBZY, LETY

POLSKO – OSVĚČIM, BŘEZNIKA, TREBLINKA, MAJDANEK, HLIVICE, SOBIBOR, CHELM

RAKOUSKO – MAUTHAUSEN, SALCBURG

NĚMECKO – RAVENSBRÜK, BUCHENWALD, DORA, DACHAU, FLOSSENBURG, KASSEL, SACHSENHAUSEN, ORANIENBURG, BERGEN – BELSEN, KAUFERING

NA ÚZEMÍ OVLÁDANÉM NACISTY BYLO TAKOVÝCH MÍST HRŮZY TÉMĚŘ DVA TISÍCE

PYLON TŘETÍ (lipová ratolest)

NA PAMÁTKU VŠECH, KTEŘÍ PADLI NA BOJIŠTÍCH EVROPY, SEVERNÍ AFRIKY, ASIE, V MOŘÍCH A OCEÁNECH, POMOHLI PORAZIT NACISMUS S FAŠISMEM A DALI ŽIVOT ZA NAŠI SVOBODU

ČESKOSLOVENSKÝ ARMÁDNÍ SBOR V SSSR, LETECKÉ PERUTĚ RAF – V. BRITÁNIE, ČESKOSLOVENSKÁ SAMOSTATNÁ OBRNĚNÁ BRIGÁDA – VELKÁ BRITÁNIE, 11. ČSL PĚŠÍ PRAPOR – VÝCHODNÍ, 200. ČSL. LEHKÝ DĚLOSTŘELECKÝ PROTILETADLOVÝ PLUK – VÝCHODNÍ, ČESKOSLOVENŠTÍ PARTYZÁNI NA BOJIŠTÍCH EVROPY, PARAŠUTISTÉ – ATENTÁTNÍCI NA REINHARDA HEIDRICHA, PARTYZÁNI NA ÚZEMÍ PROTEKTORÁTU, KVĚTNOVÉ POVSTÁNÍ ČESKÉHO LIDU

zneužité zdroje

Ke keši:

Po nalezení keše, si ji vezměte na zalogování nejlépe někam stranou a maskování nechte na místě až do vašeho návratu.

POZOR: Po většinu dne je zde přemudlováno. Chovejte se nenápadně a obezřetně. Proto také obtížnost 3. Úkryt keše je vidět, pořádně se podívejte, zamyslete se a pak jděte na jistotu ;-)

V KEŠI NENÍ TUŽKA