Duch Saša
V pradávných dobách si lidé těžko srovnávali v hlavě, jak je možné, že živý člověk umře a není. Zdálo se jim, že to, co bylo v člověku živého, vyklouzlo nepozorovatelně ven z těla a kamsi zmizelo. Že s dechem odešlo z těla cosi. To cosi nazvali duší. Byli by se hrdlovali, že živý člověk má stín, ale mrtvola stín ztrácí. Neuniklo jim ani to, že člověk vešel do jeskyně, zatímco stín, táhnoucí se v slunci za ním, zůstal venku. Tak pozvolna vznikala představa o duši a duchu. Podobal se člověku, z jehož těla prý v hodině smrti odchází.
Duch měl v bájných představách hlavu, tělo, údy i obrysy šatů – ale byl nehmotný. Mohl se prosmeknout živým i mezi prsty projít tudy, kudy lidské tělo nemohlo nikdy proniknout. Zastaví-li se někdy v noci na skok v říši živáčků, je mlčenlivý jako bezedná tůň. Někdy i úpěl a skučel. Stávalo se i to, že si s někým potlachal jako nějaká treperenda. Ačkoli byl totiž jen jakýmsi chodícím pytlem – podobající se člověku – měl skoro vždy všechny vlastnosti živých lidí.
Snad bude správné, když mezi duchy budeme řadit i takové strašidelné jevy, kdy se někomu něco mihne před nosem a hned je to pryč nebo slyší zvuk, který nikomu ani ničemu nepatří. Člověk s očima navrch hlavy marně přemýšlí, co vlastně viděl a slyšel.
Chcete vědět, proč jsem tady já? Chci ochránit místní hřbitov od vandalů. Každého kdo zde chce škodit, pořádné vystraším. Ale kdo do těchto končin přichází s dobrým úmyslem - vzpomněl si na své blízké a nese jim na hrob kytičku nebo hledá mě – tak ten se mě bát nemusí.
Asi byste se divili, jak daleko nese zvuk kamenné zdivo. Stačí otevřít vrátka nebo zaťukat na hřbitovní zeď a já vím, že je zde nový návštěvník. Neřeknu ti, kde bydlím. Vím, že ty můj domeček určitě najdeš.