Bitva Ctyr draku Mystery Cache

Desítky tisíc let před lidstvem tu žili draci. Bojovní, závistiví, hamižní a zlí draci. Nepředstavovat si je jako dráčky z pohádek s kterým se dá šermovat a krotit je, tohle byla až několikakilometrová pradávná monstra. K jejich zániku možná došlo díky jejich soubojům o moc, o drahé kovy, nebo jim možná jen vypršel jejich čas. Tak, jako jednou vyprší náš.

Poslední známá bitva, často nazývaná jako Bitva čtyř draků se shodou okolností odehrála v našem regionu, někdy na konci IV. období 7. temného věku. Tuším, že se tomu vědecky dnes říká terciér.

Už někdy v době karbonské se z moře najednou vynořily hory, v jejich hlubinách se začaly rodit nové žulové masivy a na jejich puklinách draci poprvé ucítili své oblíbené stříbro .Zlato, drahé kameny, ale i stříbro draci strašně milují. Doslovně strašně. Nadevše. Ucítili ho a začali se probouzet. Protože stříbro milovali nade vše. Postupem času začali slídit nad krajinou, trusem a močí značili svá teritoria. Kvůli tomu začaly skály praskat, drolit se, voda je odnášela a žulové masivy s puklinami plnými stříbra na okrajích se vynořily až na povrch. A tehdy draci ucítili, že nastává čas jejich posledního boje o karlovarskou krajinu a její stříbro. Země pod horami pod jejich řevem a vztekem pukla a otevřela se, hory se zvedaly a doly se zahlubovaly a plnily bahnitou vodou. Z puklin se začaly vylévat černé čedičové hmoty plné zloby a ohně. Nastal čas třetihor. A stříbro už skoro na povrchu drakům vonělo tak vábně! Začalo to nejprve občasnými přelety nad vznikající krajinou a jejím označováním (trusem a močí) a vymezováním teritoria. Pak, jedné chladné noci, vyrazili poslední čtyři Velcí draci Starého kontinentu, každý ze své světové strany, aby území definitivně obsadili a nepřátele vyhnali nebo pobili.

Tehdy z ledových severských končin dorazil drak Taxustribus, z Atlantiku se připlazil vodní drak Horácius Monticulus, od Alp s mírným zpožděním přišel již skoro nelétající podhorský drak Radicesmontis a od Uralu strašný, dvojhlavý Tentovius.

Každý z nich měl nějakou specifickou zbraň, výhodu, evoluční vývojovou specializaci.

Taxustribus Germanicus, někdy laicky nazývaný Obojkový - dle drobného pásu trnů na krku, které byly spíš jen ozdobou, měl ohromné smrtící paroží. Dosahovalo skoro velikosti jeho těla. To dovedl ovládat jako smrtící gigantické meče, kopí a dýky v jednom. I přes svou velikost byl slušným letcem. Z této čtyřky byl, jak to taktně říci, ...nejhloupější.

Horácius Aquadus se vývojem plně zbavil křídel, skvěle plaval, ovládal vodu pravěkých moří, velmi rychle se plazil a z těchto čtyř byl asi nejhbitější. K obraně měl dva, sice jen drobnější, parůžky, ale především dlouhý a mrštný ocas, používající i jako bič s jedovými trny a jako smrtící smyčku („dračí smyčka“). Tělo měl kryté kruhovými šupinami a bradavicemi. Kůže však byla dost slabá a vyžadovala časté máčení ve vodě.

Radicesmontis, krytý pevným šupinatým pancířem, byl vybaven ohromnou smrtící tlamou plnou nebezpečných zubů. Z které, mimo ohně, dovedl vypouštět žíravé a toxické látky, které se tvořily v jeho abnormálně velké hlavě. Poslední výzkumy naznačují, že v ní generoval i neskutečně silný ultrazvuk, ohlušující a oslepující soupeře. Jediný z draků měl vyvinuté přední končetiny s ohromnými drápy. Naopak byl velmi pomalý a nemotorný.

Tentoviusovou největší výhodou byly dvě, sice menší ale nezávislé a spolupracující, hlavy. Díky dvěma párům křídel předváděl ve vzduchu neskutečné obraty a manévry. Určitou nevýhodou někdy bylo, že se obě hlavy spolu občas pohádaly nebo měly ponorkovou nemoc. Jednalo se o jediného zástupce vícehlavých draků na světě.

Každý z draků měl i jedno zranitelné místo, takzvaný stigmus, který před ostatními tajil. Ten vznikl degenerací oddělených dračích populací. Jeho význam a poslání je dodnes nevysvětleno. Jeho zasažení nebo zničení znamenalo ztrátu životní tekutiny. Místo, odkud z draků mohla snadno a rychle vytéct životadárná tekutina - tedy jistá smrt. Většinou je stigmus jasně viditelný, jen u Taxustribuse Germanicusa byl skryt na vrcholku hlavy, přesně mezi vyrůstajícími parohy.

Co se vlastně při jejich střetu odehrálo? Nebudu zde zbytečně obšírně rozepisovat ten mazec, ale bylo to fakt hustý.

Ohromné území bylo zničeno požáry a výbuchy, oblaka byla naplněna množstvím jedovatých par, vrcholy kopců byly rozmetány do okolí, toky řek změnily směr a otřesy při kontaktu draka se zemí, odpovídaly silnému zemětřesení. Množství vyvržené zeminy, důsledky požárů a kvanta jedovatých zplodin způsobily celosvětový kolaps. Stále se mylně tvrdí, že na rozhraní druhohor a třetihor došlo pravděpodobně ke katastrofické události, díky které vymřelo velké množství živočišných i rostlinných druhů. Řada druhů, dříve dominantní skupiny dinosaurů a dalších plazů buď vymřela, nebo se výrazně snížila jejich druhová diverzita a uvolnil se tak prostor k bouřlivému rozvoji savců a ptáků. Žádný meteorit, žádná sopka, …za to mohla tato bitva.

Co po nich a jejich boji zbylo? Stačí se rozhlédnout, je toho dost. V knihách se píše o třetihorních horninách, ale my víme své! Ve skutečnosti jsou to stopy poslední dračí bitvy o stříbro. Vylitá černá zloba přehradila celou podhorskou sníženinu obřím vulkánem Doupovských hor, další černé a šedé ohnivé stopy se táhnou západním směrem od Pekla a Nebes u Stráže a Šemnické skály přes odfuk horké vřídelní vody až na hřeben hor ke Špičáku u Božího Daru a k saským stolovým horám Baerensteinu, Scheibenbergu nebo Poehlbergu. Na jih se stopy táhnou až k tajemné Podhorní a Vlčí hoře a na západě končí až v Bavorsku špičatými vrchy Parksteinem a Kulmem. Stopami dračí války jsou i uhelné sloje vzniklé z lesů zavalených bahnem zvířeným dračími boji. Ještě dlouho po smrti všech draků se dozvuky bitvy projevovaly drobnými černými výlevy třeba Komorní hůrky. A dodnes se tu země občas otřese či na Soosu zabublá. Dokladem boje a ohnivých plamenů jsou dodnes typické karlovarské lokality, mylně považované za místa geologického původu. O nich se nesmyslně píše jako o metamorfovaných horninách, o vyvřelinách, projevech tektonické činnosti, ale ...víme své!

Boj skončil podivně a tragicky.

Sice nerozhodně, ale smrtí všech čtyř draků. Dračí tělo je velmi pevné, ale z důvodu potřeby létání musí být zároveň velmi lehké. Kosti a dutiny jsou naplněny vodíkem a samotné vnitřnosti jsou plné hořlavých látek na bázi metanu a propanu. Tělo po smrti hoří, bortí se a podléhá rychlému rozkladu. Proto draci zůstali pouze v legendách a nikdy se nedochovaly jejich kosterní nálezy. Vzácně pouze jejich otisky.

A co stříbro? To draci zanechali člověku. Nevím, jestli s ním lidé naložili lépe, než by si s ním poradili oni. Asi ne. .

V současné krajině se dodnes dochoval jejich spiritus locus, duch místa, takový otisk místa jejich smrti. Ten neunikne pozornému hledači.

V legendách se říkalo, že někde u nás leží památný kámen, tzv. Dračí kámen-Draco lapis. Je v něm všechna energie, vědění, zkušenosti, zlo a nenávist všech draků.

A kdo se jej dotkne, splní se mu to přání, na které v ten okamžik, jen mimoděk, myslí. Ano, mimoděk, nikoli plánovaně nebo cílené přání. Já tento nalezl, ale to víte, zrovna mě v hlavě napadla taková blbost, no. Prostě měl jsem zrovna žížu na plzničku…ale alespoň že tak, ještě že jsem nemyslel na větší blbost :) Moje přání je už promarněno…tak ať vám kámen splní to vaše!

Tento kámen je skoro přesně na středu míst jejich skonu, přesněji pomyslných průsečíku stigmusů. Horáciusovým s Tentoviusovým, Taxustribusův s Radicemontisovým. No…tedy plus mínus tak sedmdesát hobitích kroků