Josef Zednik Mystery Cache

Ahoj kačerstvo! Tentokrát mám za cíl vás vyjímečně neseznámit s místem, ale podruhé s nějakou osobou. Tou je skvělý člověk, ještě lepší malíř a můj bývalý profesor výtvarné výchovy Josef Zedník.

Co o Josefu Zedníkovi tvrdí teta wiki:
Na tu wikipedii jsem to psal stejně já... ;-P Ale ted už k Josefu Zednikovi: Vystudoval sklářskou uměleckoprůmyslovou školu v Kamenickém Šenově obor broušené sklo a Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, kterou dostudoval roku 1983. Už dva roky před tím uspořádal svou první výstavu, a sice v Mostě. V roce 1985 začal vyučovat na Základní umělecké škole v Mostě, v roce 1990 se tam stal ředitelem a v této funkci setrval do roku 2005. V roce 2008 se přestěhoval do Olešné, což okomentoval slovy "odchod z Mostu na venkov, dveře do lesa, okna na hnůj..." O rok později začal vyučovat na nedalekém gymnáziu v Hořovicích, kde působí i nyní. Během života Josef Zedník pořádal několik desítek výstav, mj. třeba i v Dánsku, Francii, Kanadě, USA nebo v Japonsku.

Co o Josefu Zedníkovi říkám já?
Pana profesora jsem poznal v sekundě na Gymnáziu Václava Hraběte v Hořovicích, kdy k nám přišel do školy. Učil mě sice jen tři roky, ale čím jsem starší, tím ho mám radši. Má ten zvláštní dar, že ho stačí jen potkat na chodbě a už máte lepší náladu. Stačí ho jen pozdravit a vidět, jak se na vás široce usměje a zahromuje svým bujným hlasem "Ahoj Míro!" (Pepo, Janičko, atd.) Jeho hlášky jako "No to je ale velká krása!!" (prohlašovaný často nad něčím, co byste radši nikdy nevytvořili), výraz "kadinet" (= kabinet), nebo oslovení "Kamarádi!" či "Spolubojovníci" (nebo když ho někdo naštval, tak "Bývalý kamaráde") asi jen tak jeho studenti nezapomenou... Navíc si vždy se studentem dovedl popovídat jako se svým kamarádem či rozmyslet se nad studentem tvořeným dílem a perfektě pomoci (i když si to studenti občas nemysleli a já nebyl výjimkou).

Co o sobě říká on sám?
Zde vám nabízím rozhovor s Josefem zedníkem, který byl kdysi otištěn v Podbrdských novinách:

V Olešné u Hořovic jsme navštívili výtvarníka Josefa Zedníka. Pochází ze severočeského Mostu, ale již před zhruba šestnácti lety koupil v Olešné dům s bývalou kovárnou a nyní zde trvale bydlí. Z kovárny je dnes rozlehlý ateliér, který nás očaroval obrazy, sochařskými díly z různého materiálu a celkovou kouzelnou atmosférou tvořivého ducha. Malíř, grafik, keramik, sochař a pedagog Josef Zedník učí výtvarnou výchovu na Gymnáziu Václava Hraběte v Hořovicích. Svojí tvorbou je zastoupen v soukromých sbírkách nejen v Čechách, v řadě dalších evropských zemí, ale i v Japonsku, Austrálii, USA a Kanadě.
* Výtvarný talent se obvykle projevuje už v dětství. Bylo to u vás také tak?

Rodiče mne v první třídě přivedli do „lidušky“, tam jsem měl příležitost vidět, poznat, vyzkoušet si víc…a „chytlo“ mne to. Asi bych nehovořil o talentu. Kreslil jsem a maloval velice rád a často. Narodil jsem se v Mostě, často jsem trpěl zápaly plic, záněty průdušek a astmatem, při kreslení a četbě to nevadilo.

* Jaká studia v oblasti výtvarnictví jste absolvoval?

Vystudoval jsem sklářskou uměleckou školu v Kamenickém Šenově, obor broušeného skla. Sklo je úžasný materiál. Pokračoval jsem studiem výtvarné výchovy na PF v Ústí nad Labem.

* V rozhovoru s vámi v MF Dnes z roku 2002 jste sám sebe charakterizoval jako svátečního malíře. Skutečnost, že jste měl už přes třicet samostatných výstav a téměř stejný počet účastí na společných výstavách však hovoří spíš o velikém tvůrčím nasazení...

Podle mého názoru to jenom tak vypadá. Když vše zprůměrujeme, vychází to na dvě výstavy do roka, jedna samostatná, jedna společná.

* Jaké výtvarné nástroje a materiály máte nejraději?

Mám rád tužku, kreslím si prakticky každý den. Nápady, myšlenky, jiné možnosti a řešení – vše si koukám zaznamenat, protože vím, že se nápady nemusí vrátit. Je to jednoduché, skicák, kousek papíru i tužka jsou vždy po ruce. Musím přiznat, že kresbu mám velice rád, už pro onu bezprostřednost, prvotní zaznamenání myšlenky, okamžitou reakci na nápad. Kresba není náročná na materiál, nevyžaduje žádnou velkou přípravu, a obyčejná tužka může být opravdu zázračným nástrojem! Kreslířské nástroje dávají neuvěřitelné možnosti a kresba je skutečným potěšením i zážitkem! Vedle tužky je mou velkou radostí i perokresba, dovedl jsem celé dny soustředěně kreslit! U kresby všechno začíná celá tisíciletí. Blízké jsou mi prakticky všechny výtvarné nástroje i materiály. Mám rád grafiku, líbí se mi proces tvorby, je obestřena tak trochu tajemstvím i záhadou vzniku. Těší mne malování, práce s barvou je vždycky radostná. Mimochodem olejová barva u mne stále vítězí nad akrylem a vůně terpentýnu, závěrečného laku mi vždycky zamotá hlavu. Rád modeluji, obzvlášť šamotová hlína nabízí fantastické možnosti. Už jako kluk jsem neustále nožíkem vyřezával z kousku klacku figurky, hlavičky bůžků, masky. A „dříví“ mne „drží“ dodnes. Asi před deseti lety jsem se zbláznil do dřeva, byl jsem dvakrát na sochařském setkání v Německu. Přiučil jsem se, jak zacházet s nástroji, dostal jsem k dispozici celý strom a dostatek času, je to neuvěřitelný zážitek! Člověk ani nepotřebuje spát! Před dvěma lety jsem se zbláznil do kamene, i to je moc příjemná a krásná práce! Každý materiál nabízí jiné možnosti a dřevo, které je snadno dostupné, mne asi v tuto chvíli právě těmi svými fascinuje! Voní, dýchá, má svou historii, kterou můžete číst a vnímat, je plné světla a energie, má nádhernou strukturu, barvu i kresbu. Nástroj zanechává překrásnou stopu, dobře se tvaruje, výborně působí v interiéru i exteriéru.

* Na sochařském sympoziu jste vytvořil velkého kamenného kocoura magistra Edvarda Kelleyho. Proč je to kocour patřící právě tomuto alchymistovi?

Alchymista Kelley, dle mého názoru, kocoura jistě měl, úplně ho vidím… Možná, že jich bylo i víc! Copak by to bylo za alchymistu? A hlavně, chtěl jsem udělat něco pro děti, přišlo mi, že většinou vznikají objekty určené pro dospělé diváky a tak jsem chtěl potěšit hlavně ty mladší.

* Existuje některé vaše dílo, které byste mohl označit jako nejlepší, kterého si nejvíce ceníte?

Takhle to asi nevnímám, spíš je to o vztahu. Snažím se, abych tomu, co právě vytvářím, dal maximum, dělám, dokud nejsem spokojen. Velice náročný je kámen, nejen na čas, na vlastní práci, ale i na techniku. Pětitunový kus pískovce je třeba vylomit, naložit, přivézt a při vlastní práci je zapotřebí jeřáb.

*Když jste se v roce 2008 přestěhoval do Olešné, okomentoval jste to slovy: „odchod z Mostu na venkov, dveře do lesa, okna na hnůj...“. Jak se vám dnes líbí na podbrdském venkově?

Tou průpovídkou jsem chtěl ukázat rozdíl mezi pulzujícím 70 000 městem a klidnou vesnicí. Jinak se nám zde ale líbí čím dál víc - domeček jsme si tady pořídili v roce 1996. Těžší podmínky člověku prospívají. Život na vsi není žádný špás, jistě si to umíte představit: jeden krámek, hospoda, pošta, mizerné spojení, všechno daleko, topíme dřevem, dělám fyzicky, na každou zimu je třeba nařezat a naštípat hromadu dřeva. Ale věděli jsme se ženou, do čeho jdeme a takhle jsme to chtěli. Co člověk vlastně potřebuje k životu? Kousek chleba, hrnek vody a hlavně toho druhého, o kterého se může opřít, a potom klid pro práci. Zlobilo mne zdraví, a to se mi na venkově, díky pohybu a fyzické práci, srovnalo. Nemám nervy ani starosti, žádné stresy či tlaky, všeho mám víc - radostí, potěšení, pohody i zmíněného klidu, a ten klid mi moc vyhovuje a svědčí. Dříve jsem ve funkci ředitele umělecké školy pro samou práci neměl čas na sebe, na rodinu ani na tvorbu. To se nyní změnilo. Máme to tady rádi a jsme spokojení a šťastní. Na venkově je spousta parádních impulsů pro výtvarničinu, jako třeba ptačí hlasy, spousty zvuků i vůní, úplně jinak vnímám světlo, teplo, změny počasí i roční období. Všechno mám u nosu přímo na zahradě, každoroční zázrak pučení, klíčení, rašení, všechnu tu nádheru. Vždyť i ty koně za plotem parádně voní a hnůj nebo rozkopnutý kompost stejně tak! Spoustu věcí jsem si dřív neuvědomoval, hlavně jsem slyšel, jak někdo nade mnou v paneláku spláchnul, sousedovi vedle vypadly zuby, někdo jel výtahem venčit psa, nebo jsem cítil, že v obou sousedních bytech budou mít řízky.

* Těší vás práce pedagoga na hořovickém gymnáziu?

Moc! Všechno chce svůj čas, myslím, že jsme si se studenty na sebe už zvykli a je za námi spousta dobré, zajímavé práce. A co nás jí ještě čeká! Je dobré vidět, že mladí lidé mají chuť dělat, hledat, zkoušet, tvořit. A tvořivost je zapotřebí nejen ve světě výtvarném, ale i v matematice, jazycích, ve sportu, chemii. Máme spoustu šikovných studentů, a mne těší pootevírat jim dveře do zajímavého světa. Když se „chytí“, to další si potom už najdou sami a ty zmíněné dveře si otevřou naplno. Nechci po nich „hezký“ obrázek, jde mi o zážitek, ke kterému při práci dochází, o poznání, jde mi o nápad, výtvarné řešení, zajímavou práci, která diváka něčím osloví. Také studenti sami zjistí, že dovedou, mnohdy to ani netuší. Nevím, co je správně, každý jsme jiný, vnímáme a cítíme rozdílně, někdo je spíš kreslíř, vyhovuje mu čára, linie, jiný je zase malířský typ, vyjadřuje se barvami, jiný cítí rukama - sochařský typ. Proto je třeba si vše osahat, vyzkoušet. Snažím se respektovat individualitu a sám sebe vnímám jako průvodce, který poradí s kompozicí, materiálem či nabídne i jiná řešení určitého úkolu. Nemluvě o tom, že výtvarný svět je velice tolerantní, každý může být úspěšný. Ve sportu musíte mít fyzičku, v hudbě musíte mít zase dobré ucho - výtvarná tvorba je velice subjektivní.

* Každý tvůrce mívá svůj velký sen. Jaký je ten váš?

Už jsem si ho splnil. Můžu dělat, mám čas na sebe!

* Roku 1999 jste měl výstavu v Rokycanech a 2002 v Hořovicích. Neuvažujete o dalších výstavách na Podbrdsku, abyste vstoupil do povědomí širší veřejnosti v našem regionu?

Vloni jsem v Chomutově udělal výstavu, kterou jsem slíbil před šesti lety. Rád bych nachystal nové věci a jistě na výstavu dojde, myslím, že tak za dva roky bych mohl mít i dobrý důvod.

* Máte rodinu, děti?

Ano, mám báječnou, tolerantní ženu Janu a dvě dcery, starší Lucii a mladší Alžbětu. Žena je, jak jinak, učitelkou a starší dcera stejně tak. Mladší končí studium na FF MU v Brně.

* Jaké jsou kromě výtvarničiny vaše další zájmy a hobby?

Všechno to další souvisí s domečkem a zahrádkou, obojí je třeba udržovat. Dům jsme zrekonstruovali, ale stále je co dělat, všechno chce svůj čas a plánů je stále dost. Co je ale nesporné, že vše, co uděláme, je za námi vidět!

* Jak jste spokojený s kulturním a společenským životem na Hořovicku?

Přiznám se, že jsem byl především coby výtvarník až zaskočen, jak se v Hořovicích „nic neděje. Přišel jsem z města, kde čtyři, pět výstav do měsíce bylo samozřejmostí. Trochu mne i zamrzelo, když jsem zjistil, že na místní umělecké škole nejsou výtvarníci. S odstupem času jsem nakonec rád za ty tři výstavy, které v průběhu uplynulých tří let byly k vidění, dvě v kostele a jedna na radnici (dlužno dodat, že byly parádní a provedl jsem jimi všechny studenty). Společenský život příliš nevyhledávám, v tomto ohledu se necítím ošizen, užil jsem si všeho dostatečně ve městě.

* Co považujete v životě za důležité?

Aby se člověk našel, aby měl radost z toho, co dělá. A bezesporu rodinné zázemí a trochu toho zdraví!

* Vzkážete něco našim čtenářům?

Rady, moudra či recepty - to bych si netroufal, ale mohu se podělit o zkušenost. Příští rok to bude třicet let, co jsem přišel do školství a přesvědčil jsem se o tom, že je dobré nastavit mantinely, pravidla, určit hranice. Ta současná „bezbřehost“ je nedobrá. A věnujme se dětem, prosím, dokud o to stojí a pokud to jde, naplňme jim volný čas, vím, že to není mnohdy snadné, ale ono se nám to vrátí. Co zasejeme, to i sklidíme. Nemám na mysli počítač a internet, to jsou jen prostředky, pomůcky. Jde o hlavu, srdce a o ruce.

Co říkám já o keši?
Že jsem ji dal úvodky do Olešné, protože zde Josef Zedník bydlí, ale v Olešné jsou již dány náhodně, nikoliv na jeho dům. Místo keše je vybrané tak jak je vybrané proto, protože se mi tam zkrátka líbí. Především za tmy se tam prosím nepřizabte, u keše je nějakej drát, asi jako pozůstatek nějakého oplocení.

Finálka: N 49°46.287 E 13°49.321