Místo konání
Medvědí vrch (1 216 m) - nejvyšší vrchol nejopuštěnější části Jeseníků zvané Hornopavská (rovněž Medvědská) hornatina. Nachází se zhruba 8 km od Rejvízu a podobně daleko od Vrbna pod Pradědem. Samotný vrchol je bezlesý, v okolí se nacházejí porosty menších smrků. Krom pro mnohé netradičních výhledů jsou největší atrakcí vrcholu medvědi, kteří jsou však mírumilovní a slušným lidem neublíží.
Přístup
Výstup na vrchol je možný hned několika variantami. Nejpohodlnější variantou je jít po zelené značce vedoucí z Vrbna pod Pradědem pod zříceninou hradu Rabenštejn a těsně před mostkem přes potok v místě, kde se značená trasa ve směru od Vrbna prudce lomí jižním směrem (cca 50.1634042°N, 17.2994042°E) odbočit po široké lesní cestě do kopce (doprava). Tato cestě se po chvíli lomí opět doprava a mírněji po ní jdeme několik set metrů. Poté uvidíme výrazný průsek vpravo od nás - právě tímto průsekem se dáme nahoru. Ten nás po chvíli dovede na hřebenovou stezku mezi vrcholy Orlík a Medvědí vrch. Zde se dáme opět doprava a po této v závěru se ztrácející lesní stezce dojdeme až na samotný vrchol. K místu, kde je vhodné odbočit ze značené trasy se lze po značených trasách dostat i z Rejvízu nejprve po žluté značce přes Kazatelny na rozcestí Pásmo Orlíka a posléze po zelené značce směrem na Vrbno pod Pradědem. Poslední možnou variantou přístupu k této odbočce je zvloit jako výchozí bod Videlské sedlo a odtud se vydat po žluté značce přes rozcestí Lysý vrch a rozcestí Pásmo Orlíka. Délka těchto přístupových tras k odbočce ze značené trasy z jednotlivých výchozích míst je následující: Vrbno pod Pradědem, žel. stanice 10,5 km (alternativně Bílý Potok 6,5 km), Rejvíz 11,5 km a Videlské sedlo 9,2 km. Z odbočky ze značené trasy je to na samotný vrchol dle výše uvedeného popisu ještě dalších 1,3 km.
Dalšími možnými trasami je jít mimo značenou trasu již od údolí Střední Opavy a zdolat cestou další jesenickou tisícovku - Loupežník (v zimních podmínkách velice náročná přístupová cesta). Po zdolání vrcholu jakoukoli z výše popsaných tras se přímo nabízí pokračovat hřebenovou stezkou na nedaleký Orlík. V tomto případě jdeme kousek po výstupové variantě vedoucí na vrchol od zelené značky, ale nescházíme průsekem, nýbrž pokračujeme dále hřebenovou stezkou severním směrem do sedla nedaleko Heřmanovické chaty a ze sedla pak průsekem na vrchol Orlíku.
Pokud bude někdo vázán návratem do stejného bodu a nebaví jej chodit tam i zpět stejnou cestou, pak lze po sestupu z Medvědího vrchu zpět ke značené trase pokračovat dále po zelené značce na rozcestí Pásmo Orlíka a odtud po cyklostezce a později i modré značce kolem zříceniny hradu Pustý hrádek dojít do Bílého Potoka a odtud dojít zpět do Vrbna pod Pradědem. Celý tento okruh je dlouhý něco přes 25 km.
Veřejnou dopravou je ze tří logických výchozích míst nejlépe přístupné Vrbno pod Pradědem a to jak vlakem, tak i autobusem. O něců hůře je na tom Rejvíz (přes něj projíždí jen co dvě hodiny autobus mezi Jeseníkem a Zlatými Horami), Videlské sedlo a Bílý Potok je veřejnou dopravou s ohledem na čas konání eventu přístupné jen autobusem z Jeseníku (odjezd 7:45), od Vrbna pod Pradědem vhodné spojení veřejnou dopravou neexistuje vůbec!
Medvěd hnědý (ursus arctos) (zdroj wikipedia)
Medvěd hnědý je mohutná šelma se silnými končetinami s velkými, až 15 cm dlouhými drápy, dlouhou srstí a velkou kulatou hlavou. Zbarvení srsti se značně liší podle několika poddruhů (viz níže), ale všeobecně se pohybuje od žlutavě plavé až po tmavě černou. Mnozí jedinci mají navíc bílý nebo stříbřitý odstín srsti, což má za následek prošedivělý vzhled. Ani velikost není pevně stanovena a kolísá u jednotlivých populací podle množství dostupné potravy. Nejmenším poddruhem je přitom medvěd syrský a největším medvěd kodiak. Na území ČR se ve volné přírodě vyskytuje poddruh medvěd brtnék (ursus arctos arctos).
Pro svou sílu, velikost a schopnost „zázračně obživnout“ ze zimního spánku byl medvěd hnědý uctíván přírodními národy téměř v celé Eurasii a Severní Americe. Nálezy ozdobených medvědích lebek, pohřbených společně s lidskými ostatky, pocházejí již z období paleolitu před více než 30 000 lety. Pro Sámy, staré Finy, Balty a sibiřské domorodce byl medvěd uctívaným tvorem. Věřilo se, že je pánem a hospodářem lesa, příbuzným člověka, který rozumí lidské řeči. Vyslovení jeho pravého jména bylo tabu, dostal proto většinou opisné jméno, což je i případ českého slova medvěd (s pův. významem „med-vyjed“, jedlík medu). U lesních národů jsou jeho tabu pojmenování obdivnější a vznešenější: např. sibiřští Mansové mu říkají torel („vznešený“), Eveni akbaka ("stařec") a Jakuti ehe („dědeček“), také na Zakarpatské Ukrajině či v Bělorusku mu vesničané dříve lichotivě říkali ďadko. Postoj starých Finů k medvědovi je popsán v eposu Kalevala, zejména v jeho 46. runě, kde čarodějný pěvec Väinämöinen loví medvěda. Také zde je medvěd nazýván lichotivými jmény, např. Otso s medovou tlapou a je označen z potomka bohyně lesa Mielikki. Ulovení medvěda u sibiřských národů, ale také u severoamerických Indiánů (např. Kríů, Čipevajanů), dodnes doprovázejí složité usmiřovací obřady, při nichž se lovci zabitému medvědovi omlouvají a někdy i svalují vinu na někoho jiného.
V některých oblastech severní Asie, zejména u Ainuů, Nivchů a Ketů, bylo zvykem chovat medvíďata ve vesnici, kde je některé ženy kojily společně s dětmi. Medvíďata si hrála s dětmi a byla pečlivě ošetřována. Když dorostla, vesničané je obvykle obětovali a snědli. Ainuové věřili, že duch obětovaného medvěda putuje přímo do nebe, kde sdělí bohům všechna přání a prosby lidí. Nivchové a Ketové někdy medvědy místo obětování vypustili zpět do přírody.
Staří Izraelité pokládali medvěda za zlé a nebezpečné zvíře, podle starozákonní legendy přivolal prorok Elíša, uražený posměšky dětí, dvě medvědice, které posměváčky napadly. Medvěd měl své místo i v řecké mytologii, kde byl spojován s bohyní Artemis. Známý je příběh o lovkyni Kallistó, která byla následkem kletby proměněna v medvědici a posléze se stala souhvězdím Velké medvědice. Římané medvědy zneužívali k hrám v cirku, kde je nutili zápasit s gladiátory nebo jinými zvířaty, případně jim předhazovali odsouzené zločince. Přiváželi je ve velkém ze Sýrie a z Germánie, např. císař Gordianus III. dal vypustit do arény 300 medvědů, kteří se pro pobavení diváků navzájem rozsápali.
Medvědi měli význam i v kultuře starověké Indie, Číny, Korey a Japonska. Většinou se však nejednalo o medvěda hnědého, ale jiné, menší druhy, v Indii to byl medvěd pyskatý, ve východní Asii medvěd ušatý. Korejský kulturní hrdina a první panovník Tangun byl podle mýtů potomkem nebešťana jménem Hwanung a medvědice.
Medvěda si vážili i staří Keltové, kteří ho pokládali za symbol síly a statečnosti. Jména keltských králů Artuše a Cormaca Mac Arta jsou odvozena z keltského názvu medvěda (art). Medvěda si vážili rovněž Germáni. Jméno hrdiny Beowulfa znamená doslova „Vlk včel“, což je opět opisné označení (tzv. kenning) pro medvěda. Vikinští berserkové byli elitní bojovníci nadaní medvědí silou a zuřivostí, také jejich název je odvozen od medvěda. Tento motiv později využil J. R. R. Tolkien pro postavu Medděda ve svém románu Hobit. Z germánského názvu medvěda jsou odvozena vlastní jména Björn, Berthold, Berengarie či Bernard, z keltského jméno Artur a z latinského jména Uršula a Voršila.
