Únor
Podle gregoriánského kalendáře druhý měsíc v roce. Má 28 dní, v přestupném roce má 29 dní. Český název měsíce vysvětlují jazykovědci tím, že se v tuto dobu při tání ledu ponořují ledové kry na řekách (únor = nořiti se). V římském kalendáři byl únor posledním měsícem v roce. Právě proto tento měsíc máproměnlivý počet dnů a právě k němu se přidával v přestupném roce jeden den. Při přechodu z juliánského na gregoriánský kalendář se tento zavedený postup neměnil. Varianty původně římského (respektive latinského) názvu Februarius obsahuje většina evropských jazyků.
2. únor je 33. den v roce podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 332 dní (333 v přestupném roce).
Podle keltského kalendáře je dnes den měsíce jeřábu.
Svátek má dnes:
Nela
Pranostika: Na hromnice kalužky, budou jabka i hrušky.
Události 2.2. v Česku:
1983 – Mluvčími Charty 77 se stali Anna Marvanová, Jan Kozlík a Marie Rút Křížková.
1989 – V Československu byla vykonána poslední poprava.
O keši:
Tato keš je jednou z 366, které vzniknou na Valašsku a blízkém okolí. Jsou určeny všem, kdo ve svém okolí mají odloveny všechny keše a schází jim zaplnit některé políčko v kalendáři. Keše jsou i pro ty, jež by chtěli ve svých statistikách zvýšit počet za sebou jdoucích dní s odlovem.
Mikoláš Aleš
Narodil se 18. listopadu 1852 v Miroticích – zemřel 10. července 1913 ve Vinohradech (od roku 1922 součást Prahy) byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností tzv. "Generace Národního divadla", klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánese, později směřoval spíše k secesi.
Životopis
Jeho otcem byl František Aleš, písař a později městský tajemník, člen významné a zámožné mirotické rodiny, matkou Veronika Alšová, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se celá rodina několikrát přestěhovala. V roce 1856 nejprve do Písku a následně do Prahy. Ani tam se však nepodařilo situaci zlepšit a Alšové se v únoru 1859 vrátili zpět do Mirotic.
Kreslit začal už ve čtyřech letech. V roce 1862, podobně jako jeho dva bratři František a Jan, nastoupil na školu v Písku a v roce 1865 na gymnázium, které však pro neshody s jedním z tamních pedagogů musel opustit.
„ Profesor kreslil na tabuli rostlinu jaterník. Alšovi se to nelíbilo, vyskočil z lavice k tabuli, vytrhl mu křídu z ruky, načrtl jaterník a prohlásil: "Takhle se kreslí jaterník!" Už v mladém Mikoláškovi byl zřejmě nepotlačitelný malířský duch. “
Začal se tedy učit malířem a později, roku 1867 vstoupil do druhé třídy písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Během studia si přivydělával vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. Jeho profesory byli Josef Matyáš Trenkwald a Jan Swerts.
V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru A. Woltmannovi, který během své přednášky v německém vzdělávacím klubu Concordia popřel sice existenci českého umění, ale pouze v době gotické a barokní, přesně uvedl, že české umění pouze přejímalo v té době německé vzory. Čeští studenti, kteří přednášku navštívili, hlasitě protestovali a neopustili přednáškovou síň, na což profesor Woltmann reagoval následným vyklizením síně. Později protesty přerostly v potyčky mezi německými a českými studenty. On sám byl potrestán několikadenním vězením a vyloučen z akademie. Jednalo se spíše o výtržnost. Do vězeňské cely si vzal pouze Bibli.
Po tom, co předčasně zemřeli oba jeho bratři (1865 František, 1867 Jan), zemřela v roce 1869 také jeho matka. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku zemřel. Protože se svou macechou se nikdy nespřátelil, zůstal ve 22 letech zcela sám a bez prostředků odjel natrvalo do Prahy.
V roce 1879 společně s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem Vlast v konkursu na výzdobu foyer Národního divadla, šlo celkem o 14 lunet. 29. dubna téhož roku se oženil se svou dětskou láskou Marinou rozenou Kailovou a společně začali bydlet na Malé Straně v Praze. Následně odjel na studijní cestu do Itálie a po svém návratu v letech 1880–1881 pracoval na čtrnácti velkých lunetách pro Národní divadlo a ilustracích pro Arbesův časopis Šotek. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní Osiřelo dítě a následovaly další cykly. Jeho posledním dílem byl akvarel Svatý Václav, který namaloval na jaře roku 1913.
Významným dílem Mikoláše Alše jsou jeho návrhy výzdoby domovních fasád, zejména ve spolupráci s Antonínem Wiehlem. Wiehlovy fasády byly od 70. let přijímány veřejností i odborníky příznivě jako nový prvek ve výzdobě domů a v atmosféře pražských ulic.Wiehl na výzdobě domů postupně precizoval svoje pojetí české novorenesance.Wiehl ponechával spolupracujícím malířům a sochařům prostor a v projektu pouze vymezil plochu pro sgrafita a vlastní návrhy výzdoby zpracoval v kartonech malíř. Wiehl s Mikolášem Alšem v sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval na výzdobě domů čp. 1682 Na Poříčí, U Mladých Goliášů, Staroměstská vodárna. Aleš pro fasády těchto domů navrhoval sgrafita, renesanční štíty a lunety. Vrcholem této spolupráce jsou Alšovy alegorie na monumentální výzdobě Wiehlova domu.Wiehlův kolega architekt Jan Koula Wiehlovo úsilí, na kterém se podílel i Aleš, definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" "...Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží..." O uplatnění sgrafit referoval Jan Koula v článku "Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera"
Byl uznáván už za svého života, i když spíše jen jako kreslíř a dekoratér, jeho olejomalba byla doceněna až později, ve 20. století. Na Národopisné výstavě v roce 1895 bylo vystaveno mnoho jeho sgrafit. V roce 1896 vydal spolek Mánes první samostatnou publikaci o jeho díle, Mikuláš Aleš (výbor prací Mikuláše Alše), a k šedesátým narozeninám byl jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Jeho zásluhy o české výtvarné umění byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění, jejím řádným členem byl zvolen 28. listopadu 1908 (dopisujícím 1. prosince 1892, mimořádným 30. listopadu 1895).[13] Na druhé straně se mu v Praze dostávalo i nevděku a ponižování. Traduje se jeho výrok "Nebejt toho žida Brandejse, tak jsem snad zemřel hlady!" Alexandr Brandejs byl milovník umění a Alše často hostil za různé umělecké protislužby, včetně například návrhů na kostýmy. Podporoval jej Josef Šebestián Daubek, majitel velkostatku Liteň a Brněnec, který jej spolu s dalšími předními umělci (Václav Brožík, Vojtěch Hynais, Josef Václav Myslbek, Max Švabinský a další) zval na zámek v Litni a do Brněnce.
Pro neshody s vedením Národního divadla v Praze ztratil na čas práci a pracoval pro různé časopisy, například pro slovenský Černokňažník, který vycházel v Martině.[15] V letech 1893 a 1897 cestoval po Slovensku; při druhé cestě navštívil i Bratislavu.[16] Zemřel na mozkovou mrtvici 10. července 1913 na Vinohradech v ulici Bělehradská (kdysi Havlíčkova) 1018/64 (pamětní deska od Josefa Šejnosta z roku 1930 s textem: V tomto domě 13 let tvořil a dne 10.7.1913 zemřel Mikoláš Aleš), v tomto třípokojovém bytě bydlel od roku 1900. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově (hrob 12B-60) v Praze.
Vnukem jeho bratrance, řezbáře Jana Tesky (autora kazetového stropu Teskova sálu na Orlíku), je československý lékař a významný mezinárodní vědec, publikačně afiliovaný v USA a Švédsku - profesor MUDr. Miroslav Mikulecký[17] DrSc. Z alšovské lásky k Slovensku, v rodině tradiční, věnoval celý svůj kariérní život od roku 1953 Univerzitě Komenského v Bratislavě.
Dalším Alšovým bratrancem byl Josef Šimon Aleš, vydavatel okultní literatury a propagátor lyžování a otec malíře Josefa Váchala.
Díla
cykly obrazů Smysly (1876), Živly (1881), Praha (1882), Život starých Slovanů (1891)
další obrazy:
olejomalba „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“ (1878)
akvarel „Svatý Václav“ (1913)
fresky a sgrafita na průčelí mnoha domů v Praze (např. Rottův dům, Wiehlův dům na Václavském náměstí a v Nuslích)
návrhy fresek a sgrafit na 15 fasádách domů v Plzni
fasády domů v Nerudově ul. č. 2, 4, 6, 8 a 10
cyklus Sběr léčivých bylin na domě s lékárnou na nám. Republiky č. 27
dům U Červeného srdce na nám. Republiky č. 36 z roku 1894
cyklus Řemesla na domě v Sedláčkově ul. č. 31
fasáda Cingrošova domu v Bezručově ul. č. 31
cyklus Sv. Jiří na Štechově vile v Dvořákově ul. č. 1
fasády domů v Tovární ul. č. 6 a 8
výzdoba domu v Purkyňově ul. č. 35 a domu na rohu Petákovy a Jegellonské ulice
fasády domů na Masarykově náměstí v Plzni
sgrafita na průčelích hotelu Otava v Písku
sgrafita na budovách spořitelny a školy na Velkém náměstí ve Strakonicích
výzdoba fasády domu č. 209 na třídě Národní svobody v Písku
výzdoba chrámu Narození Panny Marie na náměstí Svobody ve Vodňanech
společně s Františkem Ženíškem cyklus obrazů „Vlast“ pro Národní Divadlo (1877 - 1881, 14 lunet, 4 nástěnná a 3 nástropní pole ve foyeru.)
fasáda - sgrafita domu čp. 1682 Na Poříčí
fasáda - sgrafita Staroměstská vodárna
fasáda - sgrafita Dům U Mladých Goliášů
fasáda - sgrafita Wiehlova domuVáclavské nám. 792
knižní ilustrace děl Františka Ladislava Čelakovského, Aloise Jiráska a Jakuba Arbese (české lidové písně,
Špalíček pohádek, pověstí a přísloví, …)
kresby pro časopisy Květy, Zlatá Praha a Šotek
je mimo jiných autorem největšího obrazu na plátně Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou
Zdroj:Wikipedie
Dobrý lov přejí GeoValaši
