Slaňování je jedna ze základních horolezeckých a stromolezeckých technik, sloužící k sestupu po laně.
Horolezectví je v podstatě stejně staré jako lidstvo, ale až začátkem 16.století lze vysledovat základy specializovaných lezeckých technik užívaných zejména v Alpách při lovu kamzíků či sběru minerálů pro klenotnické účely. Avšak až na začátku 19.století se z horolezectví začal stávat sport a teprve v této době byly dobývány první vrcholy Alp. Postupem času, kdy nebyly dobyty již jen ty nejobtížněji dostupné vrcholy a začala se zdokonalovat lezecká technika a vybavení, nastalo období vzniku horolezeckého sportu.
Do jeho podoby se na přelomu 19. a 20. století nesmazatelně zapsali především tři zlepšovatelé lezeckých technik a vybavení, kterými byli Hans Fiechtl, Otto Herzog a Hans Dülfer.
Otto Herzog pro horolezecké účely poprvé použil a později zdokonalil hasičskou karabinu a rozvinul její použití v „zajišťovacím řetězci“.
Po Hansi Fiechtlovi, který jako jeden z prvních použil zatloukací skobu, se dodnes klasická plochá skoba nazývá „fuchtle“.
Hans Dülfer z nich však byl zjevně nejvšestrannější a zůstala tak po něm celá řada technik jako lezení ve spárách, kyvadlový traverz, slaňovací techniky i využívání tahů lana v postupu, tedy techniky používané dodnes. Rovněž zdokonalil techniky Herzogovy a Fiechtlovy.
Více o historii horolezectví a technik si můžete přečíst třeba na www.horolezeckmetodika.cz (odkud jsem i já čerpal podklady).
Slaňování v Dülferově sedu / „na Dülfera“ (česky často „na delfra“) se dnes používá opravdu výjimečně a to většinou jako nouzová technika v případě, že se na skále z jakéhokoli důvodu ocitnete bez jakéhokoli vybavení (sedáku a alespoň karabiny)
Mezi podobné nouzové techniky pro lehčí terén lze zařadit i Spusť na ovinutých pažích,
případně sestup pomocí křížového sedu. Ten je ale vzhledem k průchodu lan kolem těla/třísel poměrně bolestivý a pro pány může být i nebezpečný.
S vývojem pomůcek (sedáky, karabiny, …) pro horolezce přišly i „nové“ techniky slaňování. Mezi ty nejjednodušší a nejméně náročné na materiál patří slanění na osmě, slanění „přes půllodní uzel“ (na karabině HMS) a třeba dnes velmi oblíbené slanění na kyblíku (moderní varianta tzv. Slichtovy brzdy).. Při slaňování na osmě nebo na kyblíku se doporučuje ještě sebejištění ve formě pojistného prusíku.
Na osmě lze slanit v zásadě dvěma způsoby, „splachovadlo“ (tzv. Bonattiho způsob) je ale speciální metoda určená jen pro určité účely a skýtá v některých případech větší rizika (pokud nemáte osvojeno, raději nikdy nepoužívejte).
Až výrazně později (v druhé polovině 20.století) se začaly vyvíjet i další pomůcky pro jištění a slaňování a dnes je jejich výběr poměrně velký, přestože je můžeme zařadit v podstatě do několika málo kategorií/typů, jednotlivé pomůcky se pak odlišují drobnostmi podle výrobce. Je také rozdíl, zda se jedná o sportovní výbavu či pracovní výbavu. Více informací se dozvíte opět třeba na http://www.horolezeckametodika.cz nebo v jakémkoli slušném obchodě s horolezeckým vybavením.
Slaňovací osmy (různé tvary)
Kyblíky (někdy nazývané i reverso či shuttle)
Stopáky (jednolanové i dvoulanové; ta modrá se jako jediná dá použít pro slanění na zatíženém laně)
Brzdy (grigri, Eddy, Rig)
Než se ale vydáte někam lézt, zvažte objektivně své schopnosti a možnosti, nepřeceňujte své síly a rozhodně se nevydávejte lézt na skály nebo stromy osamoceni.