|
Byl jsem tu sám. Už mnoho věků jsem tu byl sám a sám. V mé hladině se zrcadlilo Slunce, když se zrovna ubíralo oblohou. Měsíc se v mé hladině také vzhlížel, když proplouval po bezmračné obloze. Občas i mraky se mohly těšit svého obrazu ve mně. Ale jinak, jinak jsem tu byl sám. Strašně sám.
Přál jsem si, aby se z mé hladiny těšilo víc než je Slunce, Měsíc a mraky … proplouvající mraky. Mraky, které jsou každým okamžikem jiné. Mění se tak rychle, že se nestihnou ani svým obrazem v hladině pořádně pokochat….! Jsem si říkal.
Přál jsem si zažívat to, co jiné rybníky, jiné hladiny, ale byl jsem tu tak sám … kolem jen nekonečné louky …
Jednou se však stalo, že se v mé blízkosti uchytilo semínko. Bylo to semínko dubu a to pomalinku rostlo. Za tímto semínkem přišlo spousty jiných semínek stromů a ty pomalu začaly růst … Začal jsem se těšit, že konečně se mi plní můj obrovský sen. Že tu nebudu už sám s měnícím se Sluncem a Měsícem a mraky … pořád jenom mraky …
Těšil jsem se, až rostlinky vyrostou v pořádné stromy a až se budou naklánět nad mojí hladinou ... těšil jsem se na první větev, která se bude v mé hladině odrážet … na lístky, které každý podzim opadají a budou plout na mé hladině. Na vítr, který si bude s větvemi pohrávat, bude stromy naklánět a ty budou tančit v hudbě větru … Moc jsem se těšil.
A tak se i stalo … malé stromky rostly a rostly až vyrostly v obrovské stromy. Najednou tu byl les a s ním se dostala ke mně i lesní zvěř, chodili se napít mé vody. Se stromy a zvěří sem zavítali i lidé.
Všiml jsem si ale, že lidé jsou nějací nejistí v mé blízkosti. Čím víc lidí přišlo se k mé hladině pokochat, tím víc nejistý jsem si byl. Stalo se něco zvláštního … všiml jsem si, že se všichni snad zaleknou toho obrazu na mé hladině. Když se naklonili nad hladinu, rázem se jejich výraz změnil … Volal jsem na ně, křičel jsem … nebojte se, to je jen odraz … neutíkejte … Ale nic to nepomohlo.
Jak čas plynul, byl jsem čím dál tím víc smutný … bylo mi líto, že ode mne nechodí lidé šťastni. Začal jsem si vyčítat, jestli moje hladina není nějaká divná … jestli bych neměl snad něco změnit, aby mě měli ti nešťastní lidé rádi.
Jednoho dne dokonce někdo u mého břehu zatloukl ceduli: „Na vlastní nebezpečí!“ Na jaké vlastní nebezpečí? ptal jsem se sám sebe … vždyť přeci já vás mám všechny rád! Jsem rád, když se díváte do mé hladiny a jsem šťastný, když vám můžu ukázat váš obraz. Byl jsem z toho celý v udivení.
Časem jsem zjistil, že i přes varování za mnou chodí stále více zvěře. Časem jsem zjistil, že i přes to varování kolem mne vyrůstá stále více stromů. Časem jsem zjistil, že v mé hladině se vzhlíží čím dál tím větší tráva … a jak ta se dokáže nad hladinou nakrucovat! Časem jsem zjistil, že i Slunce, Měsíc i mraky mi zachovaly svoji přízeň a i přes to strašné varování dál v mé hladině se rádi spatří.
A proto bych chtěl do celého světa vykřičet … Lidé, nebojte se, vždyť v mé hladině neuvidíte nic jiného než svůj vlastní odraz!
S láskou Váš rybník Zimka
Lovu ZDAR!
|