Krakonoš na Turově
V krajině kolem hory Turov se Krakonošovi říkalo různě. Byl to Rýbrcoul, Krákora, Pan Johanes a tak všelijak. Když někdo hlasitě k Turovu zavolal "Krakonoši, Krakonoši!," zdráv se do své světničky již nedostal.
Krakonoš byl jeden čas na Turově častým hostem. To se cestou za princeznou Kačenkou ve zdejším kraji ukázal. Putoval za ní na Kačenčiny hory, kde princezna přebývala. Dnes se jim říká Orlické hory. Princezna však Rýbrcoula u sebe nikdy dlouho netrpěla a po čase jej zas odháněla domů do Krkonoš a on potom tak přeukrutně plakal, až se všechny potoky a řeky v horách rozvodnily.
Ale když jej zase Kačenka zavolala zpět, to stěhoval se k ní s takovou radostí, že všechno, co mu na cestě leželo kácel, vyvracel nebo odnosil. Po něm pak zbyla jen spoušť - vyvrácené lesy, kameny naházené z vrchů hor na cesty, i střechy domů odnesl - inu Boží dopuštění.
V den svátku českého knížete Václava však vždy každý rok svolával velký sněm všech duchů, horských bytostí i zvířátek. Ty na sněmu Krakonoš vyslýchal, co dobrého nebo špatného za celý rok lidem provedli a jak jim uškodili či prospěli.
Při vrcholu Turova je veliká skála a uprostřed ní v prohlubině vždy Krákora seděl a okolo něj všichni pozvaní.
Z jedné strany zástupce vodníků, ten z Havlovic, vedle něj Hejkal z Krákorky, dále ohnivý muž z Náměrek, z lesů dřevíčských přispěchal divý muž, před ním si sedl šedivý trpaslík - král všech turovských trpaslíků a za ním jeho doprovod pestře oděných mužíčků, pak tam přitančily bezděkovské víly i bludičky z Panské louky, naposled se dostavili i zástupci rytířů sv. Václava z nitra Turova. Seběhlo se i množství zvířátek - sluhů to našich bytostí.
Lidé se vždy snažili tento sněm tajně vyslechnout, ale nikomu se to nepodařilo. Jednou však před mnoha léty to dokázal Jiřík, mladý ovčák. Byl to sirotek - lumerák. Sedlák Vít jej vzal k sobě, aby nemusel věčně chodit po lumerách, jak se říkalo tomu, koho obec živila a kdo musel pravidelně choditi na stravu a nocleh každý den k jinému sedlákovi - od domu k domu, od čísla k číslu - tedy po číslech, lumerech.
Jiřík vyháněl ovce sedláka Víta vždy na horu Turov, kde bývala nejlepší pastva. Byly to pro něj ty nejkrásnější chvíle. Všímal si zde celé přírody, květin, brouků i zvířátek. Vědě, kde které má svůj domov a co mohl, dával všem drobky chleba a i jinak jim pomáhal. Jednou však ve stínu veliké skály na vrcholu Turova usnul. Když se probudil, viděl okolo skály i kolem sebe mnoho podivných bytostí. Nejblíže u něho byla jeho známá zvířátka, a ta jej Krakonošovi neprozradila.
Tak Jiřík vyslechl Krakonoše a celý jeho sněm. Dověděl se, že za svou dobrotu a lásku k přírodě dostane zázračnou mastičku, která bude všechna zvířata uzdravovat. Vyslechl pochvaly i tresty, které Krakonoš pro lidi připravil.
Po čase přišla do kraje zlá nemoc a všechen dobytek ve stájích onemocněl. Malý ježeček mu na pastvě opravdu přinesl mastičku a Jiřík začal opět choditi od chalupy k chalupě. Všude mastí zvířata potíral a tím uzdravoval. Když uzdravil sedlákům dobytek v Rokytníku, odešel i do sousedních vsí. Dřevíče, Zbečníka, Chlívců i Bystrého - mastičky neubývalo a dlouho, dlouho Jiříkovi trvalo, než své léčení v celém kraji dokončil.
Stal s z něho velmi vážený mladý muž, dobrý sedlák, kterému Vít svůj statek odkázal. Tajemství sněmu na Turově nosil v sobě až do smrti. Teprve na smrtelné posteli jej vyprávěl své příbuzné, prabábě babičky Horákové, a tak se o tom vypravuje dodnes.
Místo, kde Krakonoš vedl svůj sněm, ta veliká skála na vrcholu Turova, se dodnes nazývá:
"Krakonošova kazatelna."