Ž I V O T O P I S
plk. Ing. Václava B O U Z K A,
nar. 26. 2. 1893 v Dnešicích, zemř. 26. 8. 1942 v berlínském Plötzensee
Jeden z dnešických rodáků-hrdinů se zde narodil 26. 2. 1893. Jakého se mu dostalo základního vzdělání a kde navštěvoval obecnou či měšťanskou školu, se již zřejmě nedozvíme, neboť první záznam v obsáhlých materiálech k jeho osobě se týká až maturity na Čs. vyšší průmyslové škole v Plzni, a to ve strojnické specializaci.
Od roku 1912 pracoval jako technický úředník v plzeňské Škodovce, než byl dne 3. 4. 1914 odveden k vykonání základní vojenské služby. Následující celosvětové válečné události ovšem i jeho záhy povolaly do frontových bojů poté, co ještě stačil absolvovat prezenční službu u slavného pluku »Pětatřicátníků« a k tomu alespoň dva měsíce navíc ve škole pro východu důstojníků v záloze.
Po vypuknutí 1. sv. války byl odvelen do bojů na Rusi. Záznamy v získaných voj. materiálech uvádějí, že 23. 2. 1915 došlo k jeho 1. zranění, kdy byl na ruském bojišti 5x pobodán, s dobou léčení do 24. 6. 1915, neboť vzápětí byl zajat, a to až do doby, než dostal dne 2. 1. 1917 příležitost k dobrovolnému přihlášení se do vzniklých čs. legií v Bachmači v Jekatěrinoslavské gubernii. Až do konce Velké války sloužil jako střelec 2., poté 4. pluku. Prošel mnoha těžkými boji nejen v oblastech Bachmače, Tarnopolu, Povolžánek i Nikolajevky a dalších místech, ale právě u zmiňované Nikolajevky byl 14. 8. 1918 v prostoru Čeljabinsku podruhé raněn průstřelem hrudníku a přeražením ramenního kloubu pravé ruky. Po svém uzdravení v nemocnici v Tomsku se již v hodnosti podporučíka aktivně – cit. – »zapojil do ochrany Sibiřské magistrály při operaci proti bandám na úseku 8. pluku«, a to ve dnech 4. 4. – 14. 8. 1919.
Dne 6. 6. 1920 odjel z Vladivostoku s 29. transportem lodí »M. S. Dollar« do Kanady, odtud 17. 7. 1920 lodí »Belgie« do Polska, aby odtud prostřednictvím železnice dne 1. 8. 1920 konečně už v hodnosti nadporučíka stanul na půdě vlasti v Opavě (podporučíkem byl jmenován dne 10. 3. 1919). Za svou bojovou činnost v 1. sv. válce byl následně po zásluze vyznamenán »Čs. revoluční medailí«, »Medailí Vítězství«, »Řádem M. R. Štefánika ,,Sokol“ s noži« a »Čs. válečným křížem«.
Pouze dva měsíce nato sloužil u 8. p. pl. jako jeho velitel, než byl (zřejmě na vlastní žádost) přemístěn 1. 11. 1921 k 18. p. pl. v Plzni, v jehož rámci byl 1. 10. 1921 povolán do zbrojní školy dělostřeleckých důstojníků. Zde se zároveň zapojil do přípravy plánované mobilizace proti Maďarům. Ačkoli jde o téměř neznatelný údaj uvedený v jeho osobní vojenské složce, s nejvyšší pravděpodobností se vztahuje k významné, veřejnosti však málo známé historické události, kdy po vzniku ČSR v r. 1918 došlo k část. rozšíření hranic na jižním Slovensku, jež tak zasahovaly do předchozí velikosti Maďarska. Maďaři v důsledku toho poté podnikali opakované útoky právě na celou oblast jižního Slovenska. Sám prezident T. G. Masaryk se tehdy vyjádřil, že »jsme byli napadeni a je třeba se brániti«. Do bojů proti maďarským výpadům, jež se neustále zostřovaly a vyhrocovaly, se tak zapojili nejen naši vojáci, ale i bývalí příslušníci rakousko-uherské armády po boku italských legionářů. Toto vše vyvrcholilo již mnohem známější velkou bitvou u Zvolena v červnu 1919. Práva našeho nového státu sice byla uhájena, nicméně stále ze strany Maďarů docházelo k opakovaným atakům, proto vznikla myšlenka uskutečnit proti nim onu zmiňovanou mobilizaci.
O tom, že plk. Bouzek byl skutečně vojákem tělem i duší, vypovídá pestrá škála nejrůznějších vojenských kurzů, které během 2. pol. 20. let a 1. pol. 30. let stačil absolvovat v hodnosti škpt. se specializacemi na zbrojní odvětví, pyrotechniku (ve zbrojní škole v Plzni s praktickým výcvikem ve voj. muniční továrně v Poličce) i kurz na znalost bojových plynů (pro důstojníky zbrojní služby v Olomouci), aby byl nakonec přemístěn právě do Poličky na pozici technického referenta, v níž byl zaměstnán od 1. 1. 1928 do 30. 6. 1932. Tímto datem byl povýšen do hodnosti majora a své zbrojařské zkušenosti nadále plně uplatňoval již jako zaměstnanec MNO, pod nímž také dnem 29. 7. 1935 získal titul inženýra. 1. 1. 1937 byl opět povýšen – na podplukovníka technického zbrojařství s následným přidělením k ZTÚ I. v Plzni (Zbrojně technickému úřadu) spadajícímu pod Škodu Plzeň, jako přednosta skupiny, kde současně v období celonárodní mobilizace od 24.-30. 9. 1938 – cit. – »zastával svoji mírovou službu«. Zde měl od 15. 3. 1939 až do konce roku za úkol průběžně odevzdávat vedení předmětného úřadu německým vojenským orgánům. Posléze byl dne 31. 12. 1939 s platností od 1. 1. 1940 převeden ke Státním drahám v Plzni, kde sloužil jako vrchní inspektor drah až do svého zatčení.
Právě den okupace našich zemí německou armádou byl podnětem pro více než aktivní spolupráci s domácím ilegálním odbojem. V tomto směru se zařadil do vskutku elity národa sestavené ze sboru čs. důstojníků, pracujících pod hlavičkou dnes již legendární a proslulé »Obrany národa«. Jeho přímým nadřízeným se spolu s dalšími čs. důstojníky stal jeden ze »Tří králů« – plk. Balabán. Podrobnější záznamy o ilegální činnosti konané ve Škodovce nejsou dochovány, nicméně existuje vysoká pravděpodobnost, že jednalo-li se o práci v »srdci našeho průmyslu« pro Říši, bylo s tím spojeno mnoho sabotážních akcí a informování příslušníků odboje o chodu, systému a nejrůznějších počtech v továrně, které byly následně předávány prostřednictvím vysílaček naší exilové vládě v Londýně, na níž byli »Tři králové« napojeni.
Ve své ilegální činnosti jistě spojené s konspirací i ,,vynášením“ nejrůznějších faktů, jíž začal 15. 3. 1939, pokračoval do doby svého zatčení 4. 3. 1940. Dle zpráv gestapa se následujícího dne stal čs. politickým vězněm. Tragická etapa jeho věznění započala na plzeňském gestapu, odkud byl po nepochybně mučivých výsleších umístěn do borské věznice, poté převezen do Terezína, odtud do vojenských koncentračních lágrů v Ebrachu i Bayreuthu, aby nakonec svůj plnohodnotný život z rozhodnutí Lidového soudu v Berlíně z 5. 6. 1942, jenž vynesl rozsudek smrti za protistátní činnost a velezradu vůči Říši, završil 26. 8. 1942 v nechvalně proslulé věznici v Plötzensee. Kde tedy svou práci jako mladík začal, tam ji také ukončil – Škodovka mu byla osudem. Rozhodnutím MNO z r. 1946 byl se zpětnou platností ke dni 1. 5. 1942 povýšen do hodnosti plukovníka im memoriam a byl mu udělen »Čs. válečný kříž 1939« im memoriam ze dne 20. 10. 1945.
Výše uvedené řádky hovoří o plk. Bouzkovi jako o mimořádné osobnosti z pohledu vojenství, a proto může být právem zařazen mezi ty, kteří se podíleli na tom, že dnes o těchto lidech hovoříme jako i vlastencích, jež i díky svému bojovému duchu z legionářských dob 1. sv. války položili základ tradic budoucí čs. armády.
Podrobné sepsané vojenské složky jej během jeho dlouhé a pestré vojenské kariéry z rukou nejrůznějších velitelů obecně hodnotí jako – cit. – »...energického, neústupného, přímého člověka s bodrou a zásadovou povahou, jen tu a tam poněkud vznětlivého. Na druhou stranu však také jako velmi chápavého, skromného a pracovitého, služebně a státně zcela spolehlivého s uspořádanými fin. poměry, byť vcelku nemajetného, s dobrým společenským vystupováním...«.
Jeho pozůstalá manželka dne 27. 3. 1969 požádala MNO o vydání tzv. Osvědčení o účasti na národním boji za osvobození, udělovaného dle dekretu prezidenta Beneše našim vojákům a letcům na základě zák. č. 255/1946 Sb. To jí bylo vydáno a odesláno dne 12. 1. 1971.Za jaké konkrétní »protistátní činy proti Říši« byl její manžel odsouzen a posléze popraven, však neměla povědomost ani ona, neboť o těchto okolnostech nikdy doma nehovořil.
ČEST JEHO PAMÁTCE!