O BIVOJOVI
Na Vyšehradě měli krásnou zahradu a tam trávila Libuše hodně času s dívkami, které byly její družinou.
Jednoho dne navštívila Libuši sestra Kazi. Obě děvčata měla velikánkou radost, že se zas po dlouhé době vidí. Mnoho věcí si sestřičky potřebovaly říct a na nic nechtěly zapomenout. Jedné i druhé jela pusa o sto šest, když tu náhle přispěchal pán, který se staral o hrad, a zval je na nádvoří, protože se přihodilo něco úžasného.
A skutečně měly obě překvapené dívky na co koukat: po nádvoří kráčel statný junák a nesl na zádech velikého, divokého kance. Ten kňour už všechny trápil dlouhé měsíce, proto byli teď radostí bez sebe. Špalír tvořili muži, ženy i drobotina. Staří i mladí jásali a pokoušeli se hrdiny alespoň dotknout. Ale přece jen se raději drželi zpátky, zvíře totiž vyhlíželo opravdu hrozivě.
Bivoj, jak se ten mladý muž jmenoval, se zastavil před Libuší a její sestrou. Dopadl kance na Kavčích horách. Nesl ho pořádný kus. Několik kilometrů musel jít Bivoj z kopce a do kopce, prodíral se pralesem, hlubokými houštinami, přes výmoly a padlé kmeny. A přesto byl svěží, jako by pro něho ta cesta cestou necestou byla hračka. „Rozkaž, kněžno, a zhyne!“ zvolal. Kněžna souhlasila a všichni kolem se hned ochotně nabízeli, i když nic pro odchycení té škodné neudělali.
Ale Bivoj se nedal, kdepak. „Já jsem ho lapil, je můj!“ řekl.
„Jen mi dejte oštěp, ten svůj jsem musel odhodit.“
Byl hezký letní den, na obloze ani mráčku, neschylovalo se k bouřce. Ale jak už to bývá, všechno přišlo jako blesk z čistého nebe: v tu chvíli se setkaly oči Bivoje a Libušiny sestry. Kazi obdivovala jeho a jemu se zase moc líbila Kazi. Však byla opravdu spanilá a on byl přece ztepilý junák.
Ale Bivoj si včas uvědomil, že povinnost je přednější, a odhodil kance. Hrrr, zhurta zaútočil ten netvor, který se měl v staročeském obilí jak prase v žitě. Avšak Bivoj ho probodl oštěpem. I provolávala se veliká sláva, protože zlý a nebezpečný kňour už napáchal plno škody. Všichni se báli na Kavčí hory zajít, už tam dlouho ničil pole a úrodu a napadal všechno živé.
„Jak jsi to prase přemohl?“ ptali se Vyšehradští. A Bivoj vyprávěl, jak se na kance vypravil, aby již lidi netrápil, jak ten kanec náhle proti němu vyrazil, že nestačil vytáhnout oštěp, a tak divokého vepře chytil za uši, hodil si ho na záda a spěchal s ním na Vyšehrad.
Nastalo veliké veselí a trvalo dlouho do noci. Zpívalo se, vyprávělo, stoly byly plné dobrot. I mnoho medoviny tehdy naši předkové vypili. Dva mladí lidé ale byli duchem jinde. Bivoj nejedl ani nepil, měl oči jenom pro Kazi. A Kazi jenom pro Bivoje. Za to, že Bivoj porazil nebezpečné zvíře, jehož hlavu teď všichni u bran Vyšehradu obdivovali, dostal od Kazi z vděku krásný pás. Z vděku a taky z lásky.
Ráno již Kazi neměla stání, spěchala na svůj hrad a Bivoj spěchal s nabídkou, že ji doprovodí. Už na Kazíně zůstal, protože si vzal Libušinu sestru za ženu. K Vyšehradu se vrátil pouze pro svůj slavný oštěp, o který přišel při té slavné bitce s kancem.
Kazín
Na jedné straně řeky se nad námi se tyčí břidličnatá skála Kazín. Název je odvozen z lidové legendy, která říká, že právě na ní měla sídlo Kazi, jedna z dcer bájného vůdce Čechů Kroka. Kazi byla dle kronikáře Kosmy z Krokových dcer ta nejstarší, byla to hadačka a léčitelka. Podle kronikáře Václava hájka z Libočan byl jejím manželem Bivoj, který vlastníma rukama zabil kance a složil jej své vyvolené k nohám.
Faktem zůstává, že se o pravdivost legendy vedly spory již mezi starými kronikáři. Za jedinou vědeckou práci můžeme považovat průzkum z roku 1916, jejž učinil český archeolog Jan Axamit. Ten zde nalezl stopy dvojího výšinného osídlení, neolitického a halštatského, tedy nikoli slovanského. Hrdé národní obrození a doba romantismu devatenáctého století však přiřkla bájnému Kazínu právě tuto skálu a v roce 1868 byl na ní umístěn nápis „Kazín“. Od té doby pojmenování v Černošicích zdomácnělo.