První zmínka o mlýnu a osadě Doubkov pochází z darovací listiny tišnovskému Cisterciáckému klášteru a je z roku 1234. Do dnešních dnů se z Doubkova zachoval pouze mlýn.
Rod Vidourků se poprvé dostává do Doubkova před rokem 1890. Hynek Ignát Vidourek (1848 - 1916) si tamější mlýn pronajal a mlynářské řemeslo tam provozoval minimálně pět let. Spolu s manželkou Marií a čtyřmi dětmi se roku 1914 na místo vrací jeho syn Vincenc Čeněk Vidourek (1871 - 1932), který již mlýn i s okolními pozemky kupuje.
Provádí rozsáhlou rekonstrukci objektu mlýna i vodního díla. V té době slouží k pohonu mlýna a pily dvě vodní kola. Další rozsáhlou přestavbou prošel mlýn začátkem třicátých let. 17. dubna 1932 Vincenc náhle umírá a řemesla se ujímá jeho syn Karel Vidourek (1907 - 1939).
Po požáru, který v roce 1934 zničil celé strojní zařízení mlýna a pily, začíná Karel Vidourek se stavbou nového mlýna na snadno přístupném místě u silnice ve Střížově. V Doubkově buduje pilu a elektrárnu, ve Střížově pak moderní čtyřpodlažní budovu elektrického mlýna. Provoz mlýna se rozbíhá v roce 1937. 9. září 1939 Karel Vidourek ve věku pouhých 32 let umírá. Jeho žena Marie zůstává na počátku války na provoz mlýna sama se 4 malými dětmi. V zimě 1944 přichází pro obyvatele Střížova, Přímělkova a Komárovic příkaz k vystěhování a jednotky SS přeměňují tento prostor na obrovskou střelnici a cvičiště. V obou mlýnech způsobila německá armáda značné škody, zejména rekvizicí měděného elektrického vedení spojujícího elektrárnu a mlýn. Po osvobození přichází krátká doba svobodného nadechnutí, avšak než se mohl živnosti naplno chopit Karel Vidourek mladší (*1931), v únoru 1948 uchopili moc v této zemi komunisté, kteří se navzdory předvolebním slibům velice krutě pustili do likvidace veškerého soukromého podnikání. Mlýn ve Střížově byl vyvlastněn, následně zdevastován, rozebrán a rozkraden v roce 1952. Do bytu se nastěhoval tajemník MNV a do mlýna podnik ZZN, který budovu využíval ke skladování obilí. Marie Vidourková (1907 - 1998), která zažila dvě světové války i 40 let komunistické devastace země, se v roce 1992 dočkala navrácení sice poničené, ale konečně opět vlastní, budovy mlýna. Prázdnou budovu se podařilo zrekonstruovat a od roku 1994 je opět mlýnem, který semílá obilí.
K nalezení vlastní krabičky nepotřebujete žádné nářadí, není ani potřeba větší síla ( jen překonat magnet ). Ale dostat se ke keši není úplně jednoduché, znalci strojařiny mají výhodu.
Pokud přijedete ke mlýnu v rozumnou denní dobu (s výjimkou nedělí a svátků), je zde samozřejmě možnost zakoupit zdejší výbornou mouku na dobré české buchty nebo domácí chléb. Sluší se také poděkovat Fandovi Mlynářovi za trpělivou práci s úkrytem cache a za jeho laskavé svolení umístit ji u své nemovitosti.