V roce 1928 bylo projednáno zrušení hřbitova ve Slatiňanech, proto se obec Kunčí rozhodla pro vybudování vlastního hřbitova vedle stávajícího evangelického.
Žádostí ze dne 23.4.1936 požádala obec Kunčí o schválení založení místního hřbitova k pohřbívání zemřelých z obce Kunčí, vyznání církve římsko-katolické. Žádost byla odeslána na Okresní úřad Chrudim. Byl navržen hřbitov o rozměrech 20 m šířky, 30 – 40 m délky.
Zřejmě pro doložení potřeby tohoto hřbitova byl předložen výčet zemřelých z obce Kunčí v letech 1925 – 1936 (zajímavostí jsou uvedená zaměstnání zemřelých)
Ještě v roce 1938 byl ze strany obce zájem o vydání povolení.
Dne 22.9.1938 zjišťoval Okresní úřad Chrudim jak je obec daleko s jeho výstavbou. Odpovědí obce Kunčí ze dne 29.9.1938 bylo, že je doba vážná, že se stavba odkládá na dobu pozdější. Okresní úřad Chrudim vzal toto na vědomí.
Dne 31.1.1939 požádala obec Kunčí o prodloužení povolení do konce roku 1940 s tím, že s přípravnými pracemi bude v roce 1939 započato. Dle sdělení Okresního úřadu Chrudim nebylo této žádosti vyhověno, lhůta zřízení hřbitova byla stanovena do konce roku 1939.
Dopisem ze dne 2.1.1940 vyzval Okresní úřad Chrudim stavebníka k podání zprávy ve shora uvedené věci. Odpověď ze dne 10.1.1940: „Jelikož v této mimořádné době nebylo dostatečné množství stavebního materiálu, hlavně cihel, k dostání, bude hřbitov dostavěn v roce 1940.“
Poslední výzvu k podání zprávy o stavu výstavby hřbitova odeslal Bezirksbehörde in Chrudim dne 19.6.1941. Odpověď na ni se mi nepodařilo dohledat…
Každopádně dnes víme, jak uvedený záměr dopadl…
Úryvek z obecní kroniky:
„Rok 1945
Tento rok začínal jako všechna válečná léta. Byl větší shon o zrno a životní potřeby. Začátkem roku byly nařízeny přísné kontroly na obilí, neboť se všude jevil nedostatek. Nikdo si nepředstavoval, že tak dlouho bude trvati tato válka. Nebyl oděv, boty, nic se nedalo koupiti, byla to také již samá náhražka. Práce na polích se odbývala jen tak že to muselo býti, neb nikdo nevěděl, zdali bude ještě kliditi. Fronty ze všech stran se blížili k naší drahé vlasti, která byla ze všech stran obklíčena. Po všech silnicích se valily proudy vystěhovalců. Němců na vozech, kteří utíkaly před frontou a vzali sebou jen to nejnutnější. Do naší obce přijely tři povozy a žádali jako „národní hosté“ ubytování pro rodiny a koně. Dvě rodiny byly ubytovány v čp. 3, jedna rodina v radnici, jedna v čp. 26 a jedna v čp. 7. Muselo se jim opatřiti topení z obecního lesa, živobití měli kromě mléka svoje. Chovali se slušně, ale bylo na ně pohlíženo jako na Němce, naše nejúhlavnější nepřátelé. Jedna žena se u Šťovíčků čp. 26 roznemohla a týž den zemřela. Byla pohřbena na evangelickém hřbitově v obci. Ke konci dubna přišel rozkaz, aby se odstěhovali do Heřmanova Městce. Většinou měli směr do Rakous, ale z východu se stahovala k Českým hranicím Ruská fronta a tak se vraceli zpátky, bloudíce sem a tam. Stále měli jen útočiště na západ, kde byla fronta Angličanů a Američanů. Ve vsi přišli o jednoho koně a tak zde nechali vůz, který zůstal u starosty.
Něco o převratě:
V sobotu dne 5. května se zde rozkřiklo, že nastal konec války, a již v poledne rádio hlásilo, že jest nápor na Prahu a Praha že se brání a prohlášen jest odboj. Každý nechával práce a jen se poslouchal rozhlas a každému uvědomělému Čechu nastala předtucha, jak to asi dopadne, zda-li se Pražané ubrání což i pro nás na venkově byly chvíle kruté. Napětí se stále stupňovalo, celou noc ze soboty na neděli poslouchali se správy, které byly na počátku moc smutné. V neděli ráno přišli neznámí muži do naší vesnice, zbudili velitele hasičů p. Jana Procházku, aby se na státní silnici udělali překážky. Skáceli se větší borovice u státní silnice z obou stran přes silnici tak, že tato byla zatarasena. Za nedlouho potom přišel menší oddíl německého vojska ze Slatiňan s velícím důstojníkem na obecní úřad a starosta musel sehnati ihned větší počet mužstva a překážky zase odstraniti. Posádku doprovázel jeden muž jako rukojmí, ten se jim ale vytratil, byl to partyzán a utekl k Tlapákovům čp. 4 kde se nasnídal a zahradou utekl ke kamarádům aby jim podal správy…
… Po čtvrté hodině odpoledne objevilo se první auto od Nasavrk ku Slatiňanům obsazené partyzány, ověnčené národními vlajkami, za okamžik druhé, třetí, nepřetržitě obsazené partyzány a již také Ruským vojskem s Ruskými vlajkami což trvalo do pozdních hodin večerních. Ten jásot všeho obyvatelstva ze vsi není k popsání. V sobotu ráno již do vsi přijeli Ruští důstojníci a ubytovali se v obci. Do vsi přijelo též vozatajstvo, bylo jich plné dvory, ale tyto brzy odjeli. Mezitím se zajišťovali byty a dvory pro autokolonu, která přijela v pondělí večer a obsadili celou hospodu. Dole měli kancelář a nahoře na sále ubikace pro vojsko. Druhý den již opravovali rozbitá a poškozená auta. Byli zde celé čtyři týdny, chovali se velmi slušně, každý si hleděl svojí práce. Večery vyplňovali spěvem a tancem, nechyběla ani jejich harmonika, zanechali v naší obci dobrou pověst, za čtyři týdny se s nimi celá ves loučila jako s dobrými slovanskými bratři. Tento rok byl příznivý na krmení, kterého následkem častých dešťů bylo dostatek…“