Halikarnássos je původem dórským městem podobně jako Sparta, Megara nebo Korint.
Největšího lesku dosáhlo město v době druhé perské nadvlády. Nejvýznamnějším vládcem historie Halikarnássu je král Maussóllos vládnoucí v letech 377 - 353 před n.l. spolu se svou manželkou Artemísií. Neměli děti a jediným plodem jejich údajně veliké lásky bylo Mauzoleum.
Maussóllos si pochopitelně hodlal postavit hrobku odpovídající velikosti jeho života. Jeho hrobka se však stala něčím víc, stala se symbolem všech hrobek. S její stavbou začal ještě Maussóllos, dílo dokončila čtyři roky po jeho smrti jeho manželka Artemísia.
Mauzoleum udivovalo už svojí koncepcí. Bylo to jakési spojení zikkuratu, pyramidy a řeckého chrámu, jak nejlépe poznáte na rekonstrukcích stavby. Základem stavby byl obrovský podstavec z mramoru, jak se tradovalo. Ve skutečnosti ho stavitelé pouze mramorem obložili, jádro tvořil masivní kvádr z nepálených cihel. Podstavec měl obdélníkový tvar a podle Plinia měřil na severní a jižní straně 63 stop a celkový obvod činil 411 stop. Z toho můžeme snadno vypočítat, že délka delší strany činila asi 143 stop. Podstavec se tyčil do výšky 25 loket. V našich mírách to znamená kvádr o rozměrech 18,9 x 42,3 x 11,1 metru. Tyto rozměry se samozřejmě podle autorů dost mění, ale držme se těchto.
Na podstavci stál přímo chrám obklopený 36 iónskými sloupy, které nesly střechu v podobě egyptské pyramidy, ma tom se prameny shodují. Mezi sloupy byla prý nádherná sochařská výzdoba a nalezené úlomky svědčí o tom, že byly dílem skvělých mistrů dláta. Konečně vrchol pyramidy byl ukončen plošinou, na které se tyčilo sousoší zobrazující Maussólla a Artemísii ve voze se čtyřspřežím (kvadrigou). Celková výška měla činit 46 metrů. Přesnou podobu Mauzolea však neznáme, nemáme zcela přesné podklady.
Přetrval věky, ale dnes ho už neuvidíme. Ve třináctém století našeho letopočtu (až!) jej poškodilo silné zemětřesení. O dvě století už bylo zničeno. Neměla ho na svědomí žádná přírodní katastrofa, ale lidé. Mauzoleum totiž padlo za oběť rhodským rytířům, kteří ho použili jako zdroj stavebního materiálu pro hradby pevnosti svatého Petra. Jeho pozůstatky vykopali vědci až v devatenáctém století. Oním mužem, který znovuobjevil tuto stavbu byl Angličan Charles Thomas Newton, archeolog a diplomat.