Základem praní a mytí byla a je voda. Sama voda ale nemyje dost dobře, aby nám to stačilo a tak se už od pradávna do vody přidávaly různé látky, které její mycí schopnosti zlepšily. Voda totiž ve styku s kůží tvoří kapičky a hned stéká, kůži špatně smáčí. Mýdlo nejenže pomůže ruce smáčet, ale uzavře do sebe nečistoty, utvoří micely, a my je potom můžeme vodou lehce opláchnout.
Možná vás překvapí, že mýdlo je staré už mnoho tisíc let. První, kdo mýdlo objevili, byli Sumerové, první dochovaný recept je o období 2200 let př. n. l. dochoval se zapsaný na hliněných destičkách a stálo tam, že se má smíchat voda, louh a kasiový olej (kasie je tropická bobovitá rostlina). Sumerové využívali mýdlo ne k mytí, ale jako léčivo k urychlení hojení ran. Stejně jako v babyloně znali mýdlo i starověcí Egypťané. Ti už zjistili, že se kromě hojení dá využít i na mytí a tak čistotou posedlí Egypťané hned tuto vlastnost využili. Z papyrů jsme se také dozvěděli, že mýdlo používali na úpravu vlny.
Nebyli by to Řekové, aby o všem neměli svoji legendu, ta o mýdle zní takto: Na ostrově Lesbos se přihodila následující událost. Na jedné ostrovní skále stával chrám, na jehož obětních hranicích byla zpopelňována zvířata k uctění olympských bohů. Kolem obětiště se po čase začaly hromadit vrstvy smíchaného tuku z obětních zvířat se zbytky ohořelého dřeva. Když pršelo, stékala tato žlutozelená hmota do řeky k úpatí hory, kam chodily domorodé ženy prát prádlo. Ty přišly na to, že, když je voda žlutozeleně zbarvená, prádlo se jim pere lépe a je skutečně čistější.
Se znalostí mýdla nezůstali pozadu ani ve starověkém Římě. Římané se naučili mýdlo připravovat od Galů. Ti do roztaveného kozího loje přidávali popel z bukového dřeva, který obsahuje velké množství potaše - uhličitanu draselného. Ti tedy používali draselné mýdlo. Fintiví Římané si mýdlem zpevňovali složité účesy. Mýt se jim asi tolik nechtělo, na to jim stačila voňavka.
Arabové byli skvělí chemici a tak ani jim se mýdlo nevyhnulo. Vymysleli hned několik druhů a vyváželi ho do celého tehdy známého světa. Od Arabů se o výrobě mýdla dozvěděli Španělé a ve středověku kolem Středozemního moře vznikaly mydlárny. Zpracovávaly hlavně olivový olej. Hlavní centra mydlářů byla španělská Sevilla, italské Benátky a Janov a od 16. století i francouzské Marseille. V té době už bylo mytí se a praní prádla mýdlem běžně rozšířené, i když chudí obyvatelé ho zatím hromadně nevyužívali. Jejich mýdla byla ještě lepší než arabská. Seveřané se nechtěli nechat zahanbit, ale z rybího tuku se voňavé mýdlo vaří těžko, ne že by se o to alespoň nepokusili.
Předmětem denní potřeby se stalo až v 19. století, kdy se zjednodušila výroba. Původně bylo toto řemeslo dost nevábné. Ale za vznik mydlářského cechu roku 1464 asi byly hospodyňky vděčné, vždyť, do té doby si musely mýdlo vařit doma. Na výrobu se používal starý tuk a kosti, všechny tyto přísady se dlouze vařily a míchaly s louhem, až z toho bylo mýdlo. Od 19. století se přešlo na průmyslovou výrobu. V Čechách se nakonec ve velkém zabýval výrobou mýdla Georg Schicht, z jehož továrny, největší na zpracování tuků v Evropě, se po zestátnění stala Setuza (Severočeské tukové závody).
A cože to ti všichni vlastně vařili? Mýdlo je svou chemickou podstatou sodná nebo draselná sůl mastné kyseliny, nejčastěji kyseliny stearové, palmitové nebo olejové. Aby mýdlo vzniklo, vezmeme tuk, který tyto kyseliny obsahuje vázané spolu s glycerolem. Proto si každý mohl vybrat tuk podle toho, co dům dal klidně rybí, nebo hovězí tuk, ale stejně dobře i třeba olivový olej. Ten se vaří s hydroxidem sodným nebo draselným. Místo hydroxidů se dá se použít také nějaká sůl třeba potaš nebo soda. Během vaření proběhne zásaditá hydrolýza tuků a mýdlo je na světě. Umíme jeho vznik zapsat i chemickou rovnicí:
Vzali jsme triacylglycerol s hydroxidem sodným a vznikl nám alkohol glycerol a tři molekuly soli palmitanu sodného. Tady ho máme:
Tato molekula má schopnost zmenšovat povrchové napětí vody. Její molekuly se totiž natočí tak, aby části obsahující uhlíkatý řetězec mířily mimo vodu, protože jsou hydrofobní a s vodou se nerady kamarádí. Druhý konec molekuly naopak vodu zbožňuje, říkáme mu hydrofilní. Díky tomu jsou schopny převést do roztoku i látky ve vodě nerozpustné třeba tuky.
A to není vše, dnes známe detergenty, které toho umí mnohem více. Podívejte se, jak s nimi umí čarovat Ana Yang.
Ana Yang Gazillion Bubble Show
Snad jsem vás neunudila sáhodlouhým povídáním o tom úžasném mýdle, no dobře, tak už jste se dočkali, tady jsou otázky, abyste mohli najít slíbenou odměnu, pokud má odpověď více cifer, tak tato čísla ciferujte:
A = Jak dlouho před narozením Krista znali mýdlo?
B = Rok vzniku mydlářského cechu v Čechách.
C = Počet uhlíků v palmitanu sodném (sůl vyrobená reakcí v listingu).
D = Počet molekul mýdla vzniklého zmýdelněním jedné molekuly tuku.
Výsledky zadejte do vzorce:
N 50°03.(B)(A)(C+A-D)'
E 14°23.(B-A)(B)(C-B)'
Od 10. 9. 2019 změna souřadnic, od severní souřadnice, která vyšla podle výpočtu (a ověřilo ji ověřovátko) odečtěte 0,002 a od východní odečtěte 0,004.
Pro ověření souřadnic použijte ověřovátko: 
Pokud se vám keš s chemickým tématem líbila, můžete zkusit najít další podobnou. Připravila jsem sérii celkem deseti chemických keší:
Barvy ohňostroje
Vitaminy
Výstražné symboly
Chemie v domácnosti
Chemické rovnice
Smog
Mendělejevův sen
Chemik dělá pokusy
Pro opravdové chemické fajnšmekry jsou: Enzymy