Vodník Ludvík, kterého připomíná tato keš pocházel ze starého, solidního, dobře situovaného vodnického rodu Hroníků, který po staletí úspěšně topil obyvatelstvo na dolním toku Hronu. Wassermanns-Archiv v Mnichově zaznamenal v roce 1782 na kontě Ludvíka Hroníka 5 996 kvalitních, dobře udržovaných duší, což bylo vysoko nad tehdejším evropským průměrem. Mnoho duší na kontě znamenalo vysoký životní standard a tak se milý Ludvík pohyboval čím dál více pod vlivem alkoholu, návykových látek na bázi puškvorce a rejdů s místními bludičkami, vílami a jezinkami. 
V důsledku toho ztratil přirozené vodnické instinkty a tak se stalo, že ho jedna střední povodeň spláchla až do Dunaje. Teprve unášen výživnou dunajskou vodou se někde u Pilismarótu vzpamatoval a otočil se proti proudu zpět – jak si myslel do svých rodných vod. Jenže v kalné vodě netrefil přítok Hronu do Dunaje a omylem pokračoval dál Dunajem až k přítoku Váhu, který považoval za Hron a zabočil do něho. Nějakou dobu bloudil neznámými vodami, až vytušil, že se ztratil. Jak se tak motal tamnějšími mokřady – nasál sympatickou vůni piva (pivo je totiž vodnická slabina) a vydal se za tím lákadlem. Tak dospěl až do obce Hurbanovo a odpadním potrubím do pivovaru Zlatý bažant. Tam prožil krásné, leč krátké období svého života. Jak se tak jednou šplouchal a proháněl kvasnými bazény - dostal se omylem na spilku a do potrubí stáčecí linky. Na poslední chvíli se stačil zmenšit a proměnit ve zlatou rybku a už byl uzavřen do plechovky Zlatého bažanta na export. Tak se stalo, že byl s kartonem dalších plechovek dopraven do středních Čech…
Nyní se historické prameny mírně liší a my se dnes bohužel už asi nedozvíme, jestli byl převezen do Horoušanské nebo Horoušánské hospody. Každopádně po otevření jeho plechovky se vyhnul o fous vypití jako japonská rybička, vyskočil ven, proměnil se opět v zeleného mužíčka a s notným nadáváním na osud a poměry vůbec zmizel v Horoušanském potoce. 
Protože mu pobyt v pivní plechovce zrovna neprospěl a po dlouhodobé maceraci byl značně zesláblý a dezorientovaný – dospěl do nejbližšího bezejmenného rybníčku a tam usnul na několik let. Po probuzení usoudil, že už nestojí za to se trmácet někam dál a usadil se tu.
Jednou takhle zvečera – nastávala jasná, horká, měsíčná noc; cvrčkové cvrkali, puškvorec omamně voněl a světlušky svítily jak Las Vegas, na své večerní procházce potkal Ludvík vodnici Palici ze sousedního rybníka. Jejich oči se střetly a prolnuly vlhkým pohledem. Jejich duše se zachvěly (ale jen v jejich hrnečcích v podvodních kuchyňských linkách.) Vzhledem k tomu, že Palici zrovna bolela hlava a Ludvíka bralo revma - jen po sobě zavrčeli, vrátili se každý do svého rybníka a více se už nesetkali. Tím historicky doložené zprávy o vodníkovi Ludvíkovi Hroníkovi končí.
Podle výkazu Ministerstva vnitra „Osoby utonulé za nevyjasněných okolností“ se v této lokalitě v nastalém období zvýšil jejich počet o 12,6% a tak je možné se domnívat, že Ludvík se definitivně usadil právě zde.
Nasvědčuje tomu i brblání ve slovenštině, které je možné někdy zaslechnout za měsíčných nocí u rybníčku.
Nejkratší cesta ke keši přes potok nemusí být ta nejlepší. Doporučuji jít Melichovou ulicí stále na severozápad až na pole, pak po jeho okraji na SV k posedu a odtud už za šipkou stezkou obejít rybníček ve směru hodinových ručiček.
(kdo půjde slepě za šipkou ať si připíše dvě hvězdičky obtížnosti a nestěžuje si v logu na rostlinstvo a vodstvo... jinak - viz atributy...)
U rybníčka se zdržujte co nejkratší dobu a georobotky si dobře hlídejte – Ludvík je nevrlý, vypitý starý vodník a nikdy nevíte co ho napadne. Z těchto důvodů se nedoporučuje ani noční odlov, když jsou vodníci nejsilnější.
Pokud se vám podaří cestou vodníka vyfotit, 
50přiložte foto k logu a pomozte nám zadokumentovat jeho další osudy...
!!!Prosím - neberte k této keši s sebou své geopsy!!!
Při svých výpravách za strašidly se prosím pohybujte po indiánsku. Všude okolo jsou honitby a chovná zařízení plné zvěře. Při nájezdu řvoucí tlupy takykačerů se smečkou psů na volno jsou z toho- místní honáci/fořti/revírníci/chovatelé či co dost nervní (a není divu). Pokud nějakého takového mudlu spatříte - buďte zvlášť obezřetní... Berte na vědomí, že dnes jsou již téměř všechny pozemky soukromé tak - i když tam zrovna není cedule – chovejte se jako na návštěvě ať nám krabky vydrží.