Možnost spojení mezi jednotkami v boji i mezi bunkry při obraně pohraničí je jedním z předpokladů k úspěšnému odražení nepřátelského útoku a přechodu do protiútoku, na čemž stavěla naše generalita.
Lokalizování nepřátelského náporu na linii opevnění, předání zpráv velitelům jednotlivých úseků, zpracování informací a vydání rozkazů. To by bylo jen pár z prvních věcí, které by se děly při přepadu našeho pohraničí. Zabezpečení spojení v těžkých objektech a jeho udržení během boje byla tedy jednou z nejzákladnějších věcí. Není se čemu divit, když kolem těžkého opevnění probíhala poměrně velkoryse budovaná síť tzv. kabelových komor a studen. I na přerušení podzemního kabelu se myslelo, pak by nastoupily zemní telegrafy a popř. vysílačky (v tehdejší době velice nemotorná a velká zařízení).
Lehké objekty měly být vybaveny barevnými praporky na signalizaci přes mřížová vrata, ale později se osvědčila signalizace světlem přes zrcátkový periskop. Při natočení dvou periskopů do přímky, pak bylo možno baterkou signalizovat druhému objektu zprávu morseovou abecedou (MORSE https://youtu.be/r4HUbL35yUU). Jeden ze sledu řopíků byl tzv. velitelský (občas zesílen), kde velitel skupiny lehkých objektů, který měl k dispozici telefon, ale tento objekt nebyl nijak zvláštní, prostě zesílený řopík.
Kabelová telefonní síť Kabelové spojení bylo spolehlivé, umožňovalo prakticky neomezený dosah vysílání a příjmu. Bez přímého napojení na kabel nešlo v podstatě vysílání rušit, odposlouchávání bylo ztíženo až vyloučeno, při hloubce plánovaného uložení kabelů se přerušení palbou spíše nepředpokládalo. Páteří celé sitě byly telefonní příčky, spojovací osy a ústředny. Rovnoběžně s linií těžkých objektů probíhaly dvě telefonní příčky, první ve vzdálenosti 0,5-2,5 km od linie pěchotních srubů, druhá telefonní příčka byla situována 2,5-5 km (výjimečně až 7 km) ve vnitrozemí. Stejně tak jako těžké objekty byla kabelová síť projektována přímo podle terénu. Tyto dvě telefonní příčky byly po každých pěti až šesti kilometrech spojeny tzv. spojovacími osami. Na telefonních příčkách, na spojovacích osách a na jejich uzlech byly budovány odolné telefonní ústředny - kabelové studny nebo komory. Těžké objekty (pěchotní objekty, tvrze, minometné bloky...) byla připojeny na telefonní ústředny v první telefonní příčce (případně vloženy mezilehké ústředny), kde kabel vedl 3 metry pod zemí. K síti se případně mohly připojit důležité lehké objekty a mezilehlé jednotky, ve výhodných místech byla pevnostní kabelová síť napojena na veřejnou síť. Napojení tvrzí na kabelovou síť zajišťovaly dolní a horní kabelové komory. Dolní kabelová komora byla situována v podzemí tvrze a byla spojena s horní kabelovou komorou pažnicí s průměrem 20 cm, kterou procházelo ocelové lano (tloušťka 10 mm) po kterém vedl samotný kabel, aby se zabránilo pnutí a jeho přetržení. Horní kabelová komora byla umístěna na povrchu, ve většině případů byly horní i dolní kabelové komory dvě, tak aby bylo spojení jištěno. Kabel se spojoval v třetí kabelové komoře.Další spojovací kabel vycházel z vchodového objektu a navazoval na první kabelovou příčku. Speciální číslování kabelových ústředen bylo systematické, tak aby orientace byla co nejlehčí. Ředitelství opevňovacích prací ve svých materiálech hovoří o třech typech ústředen A, B a C. Pro ústředny A a B se užívá názvu komora a pro menší ústřednu typu C se vžil název studna.
Tyto objekty byly již předprojektované a jen se zasazovaly do terénu. Kabelová komora je půdorysně členěna na dvě části a to na vstupní chodbičku a kabelovou místnost s rozvaděči a závěry. Oba prostory byly od sebe odděleny dveřmi. Vstup do předsíně objektu byl shora poklopem nebo zboku dveřmi. Kabelová studna neměla předsíň, vstupní poklop ústil přímo do kabelové místnosti s rozvaděči. Kabelová komora typu A Speciální železobetonový objekt určený zvláště do svažitého terénu, což umožnilo situovat vstup do objektu v boční stěně komory. Vchodové dveře byly uzamykatelné číslicovým zámkem (nepřítel by musel vyzkoušet okolo miliardy kombinací, což byla zábava na zbytek války pomineme-li otevření dveří kupř. náloží). Jednalo se o poměrně robustní stavbu s konstrukční výškou 3,5 metru, z toho síla základové desky byla 0,5 m a stopu 1 metr obvodové stěny silné 1,25 metru. Kabelová komora byla půdorysně členěna na dvě části, které oddělovaly pancéřové dveře, byla to předsíňka a samotná místnost pro zařízení. Do druhé části ústily z podzemního výkopu 2 až 4 kabelové vstupy a připraven byl i jeden vstup pro polní vedení ústící do předsíně. Terén byl upraven tak, že komora byla zcela zapuštěna do svahu. Byly rozlišovány modifika A1 a A2 s odlišnou sílou obvodového zdiva a základové desky. Kabelová komora typu B Tento typ kabelové komory byl určen do rovinatého terénu a v drtivé většině byl do něho zapuštěn. Konstrukčně je totožný s typem A, ale vchod do předsíňky je umožněn kruhovým otvorem s mohutným ocelolitinovým poklopem, který byl opatřen kódovacím zámkem stejným jako na dveřích objektů typu A. Sestup do předsíňky byl žebříku z kramlí v rohu čtvercové metr hluboké šachtice. Objekt měl stejnou odolnost jako typ A, ale světlá výška činila 200 cm. Byl též členěn do tvaru písmena L, s předsíňkou a místností se samotným zařízením. Obě místnosti byly též odděleny pancéřovými dveřmi. Do komory ústily dva až čtyři kabelové vstupy. Na povrch vedla ocelová pažnice, která zajišťovala polní spojení. Po zavedení kabelu do kabelových vstupů byly utěsněny konopným provazem, asfaltovou zálivkou a přírubou s otvorem pro kabel. Nepoužité vstupy byly utěsněny a zaslepeny. Pro zařízení byla na stěně jednoduchá konstrukce. Objekt byl izolován jen v místech výskytu spodní vody, v ostatních případech zaručovala kvalita betonu relativní nepropustnost. Obrys komory byl obložen kamennou rovnaninou. Komor typu B bylo vybudováno nejvíce a kromě základní varianty B byly rozlišovány modifikace B1 a B2 s odlišnou sílou obvodového zdiva a základové desky Oba podtypy měly odlehčenou konstrukci v místech, kde tloušťku železobetonu mohla nahradit kvalita okolní horniny či nemožnost postřelování komory.
Vybudování kabelové komory typu B přišlo na 90 000 Kč, modifikace pro tvrz pak na 150 000 Kč a studna pro pažnici 50 000 Kč. Kabelová studna typu C Nejjednodušší a nejméně odolný speciální železobetonový objekt s malou kabelovou místností o rozměrech 100x100x200 cm.
Studna neměla předsíň, ocelolitinový poklop ústil přímo do kabelové místnosti. Pro vstup sloužila stoupací železa. Světlá výška objektu byla 165 cm, obvodové zdivo mělo tloušťku jen 30 cm, strop byl silný 30 - 50 cm ve spádu. Do studny ústily dva až čtyři kabelové vstupy z ocelových trubek, přepojovače byly umístěny na konstrukci na stěně. Kabelové studny byly opatřeny kamennou rovnaninou jen výjimečně. V tehdejší době nebyla komunikace na tak velké úrovni jako dnes. U telefonních kabelů platil zákon přímé úměrnosti a počet požadovaných spojení odpovídal počtu žil v kabelu. Vyskytovaly se kabely s 8 až 120 prameny. Samostatné pěchotní sruby měly přípojky s 16ti prameny (pokud bylo srubu stanoviště dělostřeleckého pozorovatele, počet žil se zvyšoval), k tvrzím byla přípojka dimenzovaná na 28 až 76 pramenů. Lehké objekty vz. 37 – pokud byly na síť připojeny - měly čtyři prameny.
Vícepramenné kabely vylučovaly možnost opravy při poškození bojovou činností. Kabely neměly zvláštní konstrukci, byly běžného typu s papírovou izolací, olověným pláštěm a pancířem z ocelových materiálů. Hlavními dodavateli kabelů byly firmy Kablo Kladno, Kablo Vsetín, Bratislavská kabelovna, Křižík Chandoir Podmokly a další. Do samostatných srubů přicházel kabel 300 cm pod zemí, kde navazoval na kabelové vstupy, které ústily do některé z místností v týlovém patře objektu. Tyto kabelové vstupy byly vždy dva, jeden pro telefonní síť a druhý pro anténu zemního telegrafu. Po 300 metrech nejohroženějšího úseku kabel již pokračoval v hloubce 200 cm. V místech, kde se ostřelování neočekávalo procházel kabel v hloubce 100 cm. Kabel byl na dno výkopu pokládán na písek klikatě a přikryt hutněnou zeminou. Na klikatění kabelu připadalo 5% celkové délky. Zadávání staveb a odolnost kabelových komor a studní se podobalo stavbě lehkých objektů vz. 37. Norma kvality betonu byla stejná jako u lehkých a těžkých objektů (450kg/cm2). Po tlakových zkouškách těsnosti kabelů a kolaudaci kabelových komor a studní přebírala kabelovou síť do užívání armáda. V úseku Hlučína byla síť naprosto dokončena, neboť to byl jeden z nejprioritnějších prostorů. V úseku Opava měla síť vysoký stupeň dokončenosti okolo 80%. V úseku Starého Města pod Sněžníkem nebyly práce vůbec započaty ani nebyla síť vyprojektována. V úseku Králík byly práce dokončeny až na tvrz Bouda, kde nebyl kabel položen (možno vidět i dnes). V úseku Náchoda byla síť pouze vyprojektována. V úseku Trutnova byla cesta kabelů pouze vytyčena.
Zemní telegraf
Československý telegrafní klíč z 50. let.
K jištění spojení byl vybrán zemní telegraf, který využíval vodivosti země. Stanicemi zemní telegrafie byly vybavovány objekty těžkého opevnění. U tvrzí se s tímto zařízením nesetkáte, neboť spojení tvrzí bylo násobné a s přerušením všech výstupů najednou se vůbec nepočítalo. Princip zemního telegrafu je jednoduchý: umístíme-li do vodivého prostředí země dvě elektrody a připojíme-li k nim elektrické napětí, vytvoří se elektrické pole, které se dá znázornit silokřivkami, podobnými silokřivkám magnetického pole tyčového magnetu, známým z učebnic. Střídavé napětí se pak dá zjišťovat obyčejnými sluchátky připojenými ke dvěma přijímacím elektrodám v zemi. V místnůstce zemní telegrafie pěchotního srubu stejnosměrný proud z dynama nebo z baterie procházel telegrafním klíčem od přerušovače a indukční cívky. Vzniklé střídavé vysoké napětí bylo vedeno izolovanými vodiči na dvě vysílací elektrody - jednu z nich tvořila armatura pěchotního srubu, jako druhá elektroda sloužil jeden ze tří uzemněných kovových kolíků, vějířovitě zakopaných v týlu objektu. Vodiče, které k nim vedly, měly délky 10, 100 a 200 metrů. Volbou jednoho z těchto kolíků byl určen směr i dosah vysílání. Vodiče byly zataženy do dolního patra objektu druhým kabelovým vstupem. Na rozdíl od telefonního kabelu měly jen jednu až tři žíly a silnější izolaci. V místnůstce zemního telegrafu byla zemní anténa vyvedena na přepínač, který ji střídavě připojoval na indukční cívku vysílače nebo na sluchátka přijímače. Dosah vysílání záležel na vodivosti země, svou roli hrála skladba horniny a vlhkost. Dosah byl až 1,5 km. Pracovní napětí vysílání se pohybovalo okolo jednoho kilovoltu. Aby se sousedé nepřekrývali ve vysílání, měl každý telegraf svoje napětí, takže cvičený telegrafista mohl bez problémů rozeznat, o jaké objekty se jedná. Ve srovnání s tehdejšími typy radiových stanic – nemotornými poruchovými vysoce složitými zařízeními - působil zemní telegraf velice jednoduše a spolehlivě. Navíc byl velice úzce směrový, a tudíž odposlouchávatelný pouze na přímce mezi sousedními sruby a tudíž v palebném vějiři zbraní. Umístění antény na těžkém objektu bylo díky nepřítelově dělostřelectvu lehce zranitelné a proto se s využitím radiostanic nepospíchalo a počítalo se s nimi až jako s poslední možností komunikace. Přesto byly už ve fázi budování objektů ponechávány v týlové stěně průstupy pro anténu, která měla být vodorovná a měla vyčuhovat zpod vchodového krakorce. Radiostanice samotné se měly zavádět (pokud by podaly uspokojivý výkon) postupem času. S radiostanicí jako jedním z hlavních komunikačních prostředků se počítalo v první fázi výstavby pouze v případě dělostřeleckých pozorovatelen tvrzí. Kabelová síť byla ve fázi nízké dokončenosti. Okolo roku 1939 by snad byly zadány všechny úseky a předpokládá se, že kabelová síť by byla dokončena ke konci roku 1940. Tou dobou už by tvrze byly vyzbrojeny dělostřelectvem ve věžích i pod betonem, byly by instalovány kulometné a minometné věže. Bojová hodnota takto připraveného a dokonale informovaného opevnění by byla několikanásobně větší než stav v září 1938.
Zdroj: http://www.military.cz/opevneni/index.html
http://www.quido.cz/objevy/telegraf.htm
Počasí při odlovu naší keše bude přibližně takovéto :-)
