V listingu se můžete dozvědět několik věcí nebo je můžete přeskočit. Zde je obsah:
1. O Historii Sodovkárny
2. O sodovkách
3. O technologiích
4. O Kofole
5. O É-čkách
6. O kešce
1. O Historie Sodovkárny
Historie výroby sodovek v Hodoníně se traduje již do doby před válkou, tj.1906, kdy sodovkárnu založil pan Klečka. Firma začínala pouze s dvěma dělníky, kteří vodu pro výrobu sodovky dlouho vozili ze studánky, nazývané Zezulka. Studánka byla umístěna na Mrkotálkách a údajně poskytovala velmi dobrou a chutnou vodu. O několik let později, v letech 1938 až 1940 se firma rozrůstala, počet dělníků se zvětšoval a byla postavena budova na Masarykově náměstí, kde logo „Klečka“ visí dodnes. V domě směrem k náměstí byla prodejna a byt, vlastní areál sodovkárny byl vybudován ve dvoře směrem k dnešní ulici Kolískova. Celým areálem se dalo projet. Vjezd z náměstí přestal být využíván a expedice se prováděla z ulice Kolískova.
V době socialistického režimu byla sodovkárna znárodněna a provoz zabezpečoval státní podnik Jihomoravské Sodovkárny a Pivovary. Po sametové revoluci byla vrácena dědicům pana Klečky, a ti ji prodali do soukromého sektoru a stala se z ní opět rodinná firma, tentokráte rodiny Furyových. V současnosti již firma výrobu sodovek a sirupů neprovozuje.
2. O sodovkách
Limonáda se moravsky nazývá sodovka a samo slovo limonáda se spíše ve zdejších krajích neužívá. V Čechách je tomu jinak. Když si objednáte v restauraci sodovku, tak vám přinesou sifon.
Limonáda, tedy sodovka, vznikla jako nápoj pro osvěžení původně z ovocných šťáv. Jenomže ovocné šťávy oxidují a velmi rychle se zkazí, proto se začali nápoje sytit kysličníkem uhličitým, který pozdrží tyto negativní vlivy degradující nápoj.
3. O technologiích
Výroba sodovky, neboli limonády, není nikterak složitá. Připraví se sirup – koncentrát v rozmíchávacích nádrží podle zadaného poměru složek obsažených v nápoji. Receptury nejsou nijak tajné. Každý dodavatel surovin má doporučené dávkování a je pak na výrobci, jak si s recepturou „pohraje“ a doladí ji, např. množství kyselin ovlivňující kyselost nápoje apod.
Trubkami se svede sirup do stroje zvaného Sodamix. V tomto stroji se voda zbaví vzduchu, aby se zabránilo oxidaci a degradaci produktu, a následně se smíchá se sirupem dle nastaveného poměru. V poslední komoře nasytí kysličníkem uhličitým. Takto připravený nápoj se v tlakovém potrubí dopraví do monobloku. Monoblok je další stroj, který dokáže naplnit láhve a ihned je uzavřít. Je to v podstatě plnička a uzavíračka v jednom. Láhev dále putuje po dopravním pásu přes etiketovačku, která nalepí na láhev vinětu a natiskne datum spotřeby. Nakonec se v balícím stroji seřadí a zabalí do fólie. Balík projede tepelným tunelem, kde se fólie smrští a vyjede dopravníkem na paletovací zařízení. Výrobky se odvezou do skladu.
Tato sodovkárna disponovala jednou multifunkční linkou, na které vyráběla a lahvovala, jak sirupy, tak sycené nápoje do lahví různých objemů od 0,25 po 2 litry. Skleněné láhve dovážela ze skláren z Kyjova, plastové si vyráběla strojem zvaným vyfukovačka. Do vyfukovačky vstupovali předlisky zvané preformy. Jsou to takové ty zkumavky se závitem na plastový uzávěr, tolik oblíbený kačery při tvorbě mikrovek.
4. O Kofole
Kofola, tolik známý název výrobku a tolik vychvalovaný nápoj má i své pozadí, o kterém se zas tak moc nemluví. Kofola vznikla v době socialismu (1959 ) jako kolový nápoj – náhrada americké Coca Coly pro socialistického pracujícího. V době centralizace se sirupy, včetně známé Kofoly, vyráběli ve státním podniku Galena Opava. Odtud se rozváželi jako surovina všem sodovkárnám po republice a v těch podle normalizovaných tabulek se vyráběla všude stejná Kofola. Mohla se lišit jen nepřesností dávkování sirupu dané strojním vybavením. Takže, jestli byla Kofola ze Sodovkárny Hodonín, Kyjov, Břeclav nebo Merito v Brně, vždy byla stejná. Po revoluci se sodovkárny osamostatnily a některé si začaly vyrábět sirupy samy podle svých receptur a svého uvážení. Tak vznikali „mutace“ Kofoly. Ovšem, některé sodovkárny včetně této se držely starých zavedených norem. Pak si výrobce Galena Opava všiml obchodního potenciálu tohoto produktu a zaevidoval si ochrannou známku. Za poplatky licencoval výrobu jen některým výrobcům. Ostatním nezbylo než vyrábět stejný produkt, jen pod jiným jménem. Objevovali se názvy jako Kafeso, Kolča, Koala, Šofokola atd. Dále se obchodních praktik chopila firma Santa nápoje a koupila ochrannou známku a zrušila všechny licence. Začala vyrábět Kofolu pro celou republiku sama. Reklamní kampaní dokázala z obyčejné limonády udělat českou Coca colu, a to i cenově.
Vývojem dále firmu koupili zahraniční investoři, kteří změnili i složení a název. Ano, povšimněte si že v registru ochranných známek jsou dva výrobky a to „Kofola“ a „Kofola original“ . Spotřebitel nevidí žádný rozdíl, ale v podstatě jde o jiný produkt. Také složení se změnilo. Aby si toho však spotřebitel nevšiml, přecházelo se na novou recepturu postupně. Pořád slýchám názory, jak ta tradiční česká Kofola je nejlepší. Za 1. už to není český výrobek – je sice vyroben v Česku nebo na Slovensku, ale zisk z prodeje teče mimo republiku zahraničním vlastníkům a za 2. už to není ta Kofola z původního složení Galena Opava. Malé sodovkárny přešly na výrobu alternativ Kofoly. A byly to kvalitní výrobky z tradičních složek - čili velmi kvalitní nápoje. To však spotřebitelé zaslepení reklamní kampaní přehlíželi. Například tato hodonínská Sodovkárna „vyhrabala“ zapomenutou recepturu a začala vyrábět kolový nápoj z výluhu bylinek a přírodního cukru. Navázala na pana Klečku, který za první republiky také experimentoval s kolovými nápoji a vyráběl černou limonádu. Mezi tradiční jablečnou a malinovou neměla černá sodovka pojmenování tak se jí říkalo „Čokoládová“. S čokoládou to ovšem nemělo nic společného, ani příchuť. Šlo jen o stejnou barvu. Sodovkárna v letech 1995 – 2012 vyráběla tento produkt pod názvem Čokola. Ovšem malá rodinná firma nedisponuje finančními prostředky pro reklamní prosazení na globálním trhu a výrobek víceméně převálcovala „tradiční“ Kofola.
5. O É-čkách
V dnešní době se rozmohl fenomén o tzv. Éčkách. Míní se tím označení složení potravinových výrobků mezinárodním kódem E. Média šíří povědomí o závadnosti Éčkek, ale neni tomu tak. V nekriticky pojatých článcích o éčkách se dočtete o potravinách zamořených chemií. Dokonce i o rakovinotvorných látkách, které si nic zlého netušíce posíláme do těla. Skutečnost je méně dramatická a méně nebezpečná. Čím víc lidé vědí o aditivech přidávaných do potravin, tedy o éčkách, tím střízlivěji a rozumněji se o nich vyjadřují. Uvědomují si třeba, že víc než polovinu z nich netvoří žádná chemie, ale látky přírodní nebo přirozené povahy. Třeba vitamín C, kyselina citrónová, betakaroteny, riboflavin, tedy vitamín B2 a desítky dalších neškodných nebo dokonce zdraví prospěšných látek. Syntetických přídavných látek, které se běžně v přírodě nevyskytují, je mezi nimi zhruba třetina.
Nesnášenlivost, respektive alergickou reakci a mnohem dramatičtější než éčka, dokážou vyvolat například arašídy nebo jiné oříšky, ale také mléko, sója a další potraviny, které nikdo neoznačuje za jedy ani za chemii. Ale ani se je nesnaží zakázat. Prostě se to bere tak, že si na ně alergici musí dávat pozor a vyhýbat se jim. Tvrzení, že některá aditiva jsou rakovinotvorná je nutné brát s velkou rezervou. Ze strany odpůrců éček nejsou téměř nikdy doložená seriózními argumenty nebo vědeckými studiemi. Obsahují víc emocí než faktů. Můžete se o tom přesvědčit sami. Třeba, když nějakou ze zaručených katastrofických zpráv zkonzultujete prostřednictvím internetové poradny s odborníky z Fóra zdravé výživy.
Odpůrci éček někdy argumentují další věcí: bezpečnost aditiv se ve studii ověřuje na zvířatech jen v určité denní dávce, ale lidé jich snadno mohou sníst víc. Testy neprověřují tento souhrnný dopad a negativní efekty celoživotního užívání. Není tomu tak. Vědci se pomocí pokusů na zvířatech snaží zjistit, jaké množství aditiva u nich nevyvolává žádné zdravotní problémy, a to i při dlouhodobém užívání. Člověku doporučí jen setinu nebo tisícinu tohoto množství, jako akceptovatelnou denní dávku. Ta představuje množství látky v miligramech na kilogram tělesné hmotnosti, které můžeme v potravinách konzumovat bez jakéhokoli zdravotního rizika denně a po celý život.
Svého času koloval leták Kliniky dětské onkologie Univerzity z Düsseldorfu. Varoval před škodlivostí éček, která rozdělil do několika skupin podle nebezpečnosti. Leták uváděl i spoustu látek, které se do potravin nikdy přidávat nesměly. Navíc kyselinu citrónovou označoval jako nejnebezpečnější rakovinotvornou přídavnou látku. Jedná se přitom o naprosto bezpečnou látku přirozeně přítomnou v citrónech nebo v citrusových plodech, kterou používaly při zavařování už naše babičky.
Vše je to o množství. Když to opravdu hodně přeženete se solí nebo cukrem a pozřete např 2 kg, tak váš organismus zkolabuje. Přitom je v určité míře denní dávky potřebujete.
Polemika, co je syntetické, a co přírodní je také ožehavá. Například „přírodní cukr“ nikde na poli či stromech neroste. Teprve zpracováním plodů rafinací se získá tato surovina, a to se traduje, že je přírodní. Do jaké míry technologického zpracování je bráno, že je surovina přírodní? Toť otázka?
6. O kešce
Výchozí souřadnice vás dovedou k Sodovkárně Hodonín, kde je Startovní stage. Abyste se dozvěděli, kde je finálka, budete se k ní muset pročichat. Ve skříňce na budově Sodovkárny naleznete preformy seřazené do řady. V každé preformě je emulze pro výrobu limonád. Vašim úkolem je poznat podle čichu jednotlivá aromata a přiřadit jim správná čísla.
Citron........4
Grep..........3
Hrozen.......7
Jablko........5
Malina........9
Pomeranč...6
Jak správně očichávat? Možná si vzpomenete ze základní školy z chemie, jak se má čichat k látkám? Podobně je tomu i u potravinářských aromat. Doporučujeme nepřitiskovat nos přímo na hrdla vzorků. Tím nasajete velké množství a přesycené čichové buňky nedokáží dobře identifikovat, o jakou vůni jde. Správný postup je buďto lahvičku otevřít a pohybem ruky si navanout na přiblížený nos jemně aroma nebo druhý postup je vzít do ruky uzávěr a tím jemně mávnout před nosem a nasát uvolněné aroma.
Ikdyž jsou aromata vyrobeny aseptickou technologii, při otevírání se kontaminují prachovými částicemi a teplotou v létě vznikne fermetační proces a aromata se zkazí. Budu je pravidelně v rámci možností obnovovat. Každopádně nedoporučujeme látky degustovat!
Finálka vás dovede na zajímavé místo. Toto místo je zajímavé tím, že jeden z komunistických projektů byl pěstování rýže v našich zeměpisných podmínkách. Bylo vybudováno rýžoviště v lokalitě kde je v republice nejtepleji. Ano a to je právě tady v Hodoníně. Můžete se podívat na pozůstatky zavlažovacích a odvodňovacích kanálů. Místo je nyní docela nevzhledné, ale historicky zajímavé. Mimochodem z projektu po jedné nebo dvou neúspěšných sezónách sešlo
Schránka neni vhodná pro výměnu předmětů nebo Tbček.
By Furáci
