71328174328163746131327421812381937343
Zradila ho. Nezradila. Byl z toho zmatený. Proč nebyla na nádraží? Stalo se jí něco? Vždyť ještě dvacet minut před jeho příjezdem si spolu smskovali. Vůbec to nechápal. Rok si spolu píší. Pak se mají poprvé vidět a nic.
Jako by to bylo včera, co mu uprostřed noci přišla její zpráva na mobil. Byla to neuvěřitelná náhoda. Říkali si tenkrát. A štěstí. Dva lidé, kteří by snad nikdy neměli šanci se potkat.
Jako by to bylo včera, co šel po probdělé noci do práce s pocitem, že už není na světě sám. Jak byli k sobě tenkrát upřímní. Jak si spolu navzájem svěřovali své starosti, svá tajemství.
Jako by to bylo včera, co mu plna úzkosti volala, aby na ni nezapomněl a proč se jí nehlásí.
Nadešel čas se setkat. Den se trmácel vlakem přes celou republiku, aby to skončilo takhle? Vracet se už nechtěl. Věci na přespání tu měl. Věřil tomu, že spolu někam vyrazí.
Tak se vydal pozdním létem sám poznat kraj, kam by se v životě nikdy nepodíval. A ani se už nepodívá. Šel dlouho a hlavou se mu stále honily podobné myšlenky. Na Přimdu dorazil až po západu slunce. Poslední návštěvníci zříceniny akorát odešli. Asi by si vůbec nemysleli, že on odsud už dnes neodejde.
Vítr v noci skučel. Dlouho nemohl usnout. Najednou se probudil a zjistil, že je šest hodin ráno. Sbalil bivak a hotovil se rychle odejít. Chtěl co nejdřív na vše zapomenout.
Když se konečně večer blížil k Opočnu, přišla mu od ní poslední zpráva. Vše ji mrzí, ale její nový přítel si nepřál, aby se s ním setkala. A pak věřte mobilům.
Cestou z vlaku se telefonu zbavil. Jedna romance mu stačila.
Nic v tomto příběhu není pravda. Všechno se skutečně stalo. Už víte, kde se ukrývá ten nešťastný mobil??
817343748121637461313274218174327481
