Pani Kokokodakova Traditional Cache

Adélčina maminka každé ráno vypouštěla z kurníku slepice. Adélka se o ně starala,sypala jim zrní a sbírala čerstvá vajíčka a všechny je měla ráda,ale jednu měla nejradši a té,protože byla nejpěknější a vznešeně se nosila po dvorku,říkala paní Kokokodáková.
Mezitím, co slepice zobaly, je Adélka počítala. Slepiček bylo dohromady deset a jeden kohout. „Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět...“ „Maminko,paní Kokokodáková chybí!“ „Ano, máš pravdu, Adélko! Snad ji neodnesla kuna, nebo liška!“ povídala ustaraně maminka. A hledaly a hledaly. V kurníku nebyla, na zahrádku neutekla. „Puťa, puťa!“ volala ztracenou slepičku maminka i s Adélkou. Volaly, hledaly, ale paní Kokokodáková nikde. „Maminko, možná že jenom někde spinká. Jenom počkej, já ji najdu!“ řekla smutně Adélka a rozplakala se. Po paní Kokokodákové jako by se zem slehla. Mezitím uběhlo několik dní a paní Kokokodáková pořád nebyla k nalezení.
„Kykyryký,“ kokrhá kohoutek venku na dvorku a vítá nový den. Bylo ráno a Adélka sypala zrní slepičkám a nalila jim čerstvou vodu do korýtka. Než zrní sezobaly, Adélka je stihla pokaždé spočítat. Bylo jich pořád jen devět. Najednou Adélka zpozorněla. Uslyšela zdálky ze strany od lesa nějaký zvuk. Bylo to kdákání. „Kokoko,kokoko,kokoko,“ ozývalo se odněkud z lesíka. Adélka šla za kdákáním. A nechtělo se jí věřit, co tam nahoře na stromě našla! Ztracenou paní Kokokodákovou.
A protože se tam paní Kokokodákové moc líbilo,tak ji tam Adélka nechala a slíbila jí ,že za ní bude každý den chodit.Rozloučila se s ní a rychle utíkala tu radostnou novinu o nalezení paní Kokokodákové říct mamince a tatínkovi.Volala tak nahlas a běžela tak rychle, že všechny ostatní slepičky přestaly zobat travičku a začaly vystrašeně kdákat. Adélka byla moc šťastná,že se její milovaná slepička našla.
I vy se za ní můžete jít podívat,jen opatrně,ať ji nevyplašíte.