Ze života stromu
Dřeviny, zvláště stromy, jsou největšími žijícími organismy. Mnoho z nich překonalo výškou hranici 100 metrů, např. sekvoje a sekvojovce. Od ostatních organizmů se dřeviny odlišují také věkem – 100 let není pro strom žádné stáří. Nejstarší stromy náleží k druhu borovice osinaté (USA) a mají 4000 – 5000 let. Život stromu začíná splynutím samčí a samičí pohlavní buňky, stejně jako náš. Ovšem aby k tomu mohlo dojít, musí předchozí generace vytvořit květy. Podle typu květů se dají rostliny rozlišit na větrosnubné a hmyzosnubné a na jedno či dvojdomé. Některé stromy ovšem do těchto kategorií jen těžko zařadíme, např. jasan má květy mnohomanželné – oboupohlavní i samčí i samičí.
Mnoho dřevin také nekvete každý rok (smrky, jedle, duby, buky) a u některých dřevin trvá více let mezi opylením a oplodněním. (borovice). Pro zachování rodu musí rostliny obvykle vytvořit mnohem více semen, než se jich pak ujme. Např. 1 ha porostu borovice dokáže vyprodukovat 2 miliony semen, bříza dokonce 100 milionů.
Dřeviny se v přírodě nejčastěji rozmnožují generativní cestou, tedy pomocí semen. Jsou ale možné i jiné, zejména vegetativní způsoby. Časté je odtrhování částí trsů mateřských rostlin a jejich transport vodou či sesuvem půdy na jiné místo. Tam odtržená část opět zakoření. Jiný způsob je například zakořeněním poléhavých výhonků nebo utržených větví.
Příznačným rysem mladého stromu je jeho intenzivní růst. U nás nejrychleji přirůstají olše a břízy, potom lípy, jasany a duby, velmi zvolna jedle, buky a smrky. Vůbec nejpomalejší růst vykazuje tis.
Stromy jsou sice dlouhověké, ale nejsou nesmrtelné. Mnoho stromů sice zahyne pod pilou nebo sekerou, ale stromy znají i nemoci a stáří. Nejčastější příčinou úhynu je hniloba jádra a snížení nosnosti kmene obecně – strom se pak zhroutí do sebe nebo je vyvrácen větrem. Hniloba kořenů zase zastaví přísun vody z půdy a strom nebo jeho část uschne. Lámáním těchto uschlých částí se pak zase otevírá cesta různým houbovým onemocněním. Samozřejmě stromy jsou k těmto problémům nejnáchylnější ve svém stáří – tj. v době, kdy strom zastavuje svůj růst. Je překvapivé, že se tak děje u většiny stromů už asi v desetině jejich života – strom je krátce mladý a produktivní, a pak už roste jen velmi, velmi zvolna.
A co na to člověk?
Les byl člověku prvním domovem a zdrojem surovin a obživy. Od počátků intenzivního zemědělství je ovšem les v tomto soužití ve značné nevýhodě. Největším náporem na rozmístění a složení lesů v Evropě byla zřejmě dvě období. Ve 12. století začaly středomořské lesy ustupovat od pobřeží, protože byly vykáceny na stavbu obydlí a lodí, lesy nad Alpami pak byly houfně káceny kvůli přílivu osadníků, kteří potřebovali místo pro své domy a pole a dřevo pro své hutě. Po další vlně odlesnění v 17. a 18. století zůstal les prakticky jen tam, kde nebyla půda vhodná pro zemědělství. Do poloviny 19. století byla obnova lesa ponechána na přírodě. Potom však bylo přikročeno k umělému zalesňování, které s sebou ovšem nese i negativní rysy. Semena byla vysévána do oblastí, kde tyto typy stromů normálně nerostly a neměly tam příznivé podmínky. Místo přirozených lesů byly zakládány monokulturní lesní plantáže, což vedlo k degradaci půd a hromadným invazím škůdců. Současní lesní hospodáři mají důležitý úkol: tam, kde to jde, se musí pokusit o obnovu lesa takovými dřevinami, které jsou původní a přitom musí zajistit potřebnou produkci dřevní hmoty. Musí mít na paměti, že les má i funkci půdoochrannou a vodohospodářkou, a v neposlední řadě i rekreační. Před koncem 20. století zahrnovaly lesy asi 30 % celkové plochy zemské souše. Odhaduje se, že z organické hmoty vzniklé v lese se ve světě vyrábí 20 000 různých druhů předmětů. Lesy nám poskytují nejen vlastní dřevo, ale i celulózu, buničinu, dřevěné uhlí, korek, pryskyřice a barviva, cukr a další chemické látky – flavonoidy, aceton, apod. Některé dřeviny také slouží k obživě – ovocné stromy vyšlechtěné z prapůvodních planých dřevin jsou toho dokladem.
"Proto chrantě naše stromy..."