1807 Traditional Geocache

Keška v samotném středu obce Senorady připomíná historii, pověsti a události obce Senorady.

Každého rána senoradští s překvapením zjišťovali, že kameny na stavbu kostela zmizely a vždy se objevily až v sousedním Mohelně. Kdo mohl přes noc bez povšimnutí takové množství kamenů odvozit? To nebylo v lidských silách. A tak se zrodila pověst o andělech, kteří v noci kameny přenášeli, aby se tak vyplnila Boží vůle postavit společný kostel v Mohelně. Senoradským tedy nezbylo než postavit ze zbylých kamenů alespoň malou kapličku. Tehdy se psal rok 1807..

Jednou z nejzajímavějších pověstí o obci Senorady je ta, která vypráví o stavbě senoradského kostela. Traduje se, že senoradští si chtěli postavit vlastní kostel. Možná se jím nelíbilo, že patří pod farnost mohelskou a nebo se jim jen nechtělo chodit každou neděli pěšky do kostela, který stojí v sousedním, asi pět kilometrů vzdáleném, Mohelně. První zmínka o kostele pochází z roku 1234, kdy Přemysl Otakar II. daroval patronát místní fary se všemi příjmy ženskému klášteru v Oslavanech. Senoradští tedy s vidinou vlastního kostela začali shromažďovat stavební materiál k vytoužené stavbě. Základním stavebním prvkem podobných staveb byl v té době kámen. Kámen pravděpodobně získávali z blízkých koryt řek, nebo ze zřícenin hradů Levnov a Kraví hora. Kámen před stavbou shromáždili v místě, kde měl nový kostel stát. Jaké však bylo jejich překvapení, když ráno kámen na svém místě nenašli! Pátrali, kdo všechen ten kámen mohl přes noc ukrást a odvozit. Nakonec zjistili, že kámen je složený v Mohelně u tamního kostela. Naložili jej tedy na vozy a opět odvezli zpátky do Senorady. Celá věc s tajemným nočním přesunem se ještě několikrát opakovala a senoradští nebyli schopni kámen v obci uhlídat. Prvně podezřívali mohelské, že jim kámen kradou, ale přepravit takové velké množství kmene a ještě po tmě v noci bylo nad lidské síly. Začalo se tedy věřit, že kámen do Mohelna v noci přenášejí andělé. Možná, že je některý z nočních hlídačů zahlédl, možná že šlo jen o představu a vysvětlení jinak těžko pochopitelného jevu. Senoradští v tomto zázraku viděli Boží vůli a rozhodli se z navoženého kamene postavit boční loď mohelského kostela. Tato chrámová loď opravdu stojí a dodnes nese přízvisko „senohradská“. Možná, že senoradským andělé trochu toho kamene v obci zanechali, protože dodnes na návsi obce Senorady stojí kaplička, která na sobě nese rok 1807 a kterou si snad senoradští postavili ze zbylých kamenů určených ke stavbě kostela. Fakta, která můžeme doložit, jsou pouze ta, že se obec Senorady účastnila na opravách kostelní věže a fary mohelského kostela, a to v letech 1832-1845. To již však kaplička na návsi stála.

Nejstarší senoradskou pověstí, nebo spíše legendou, bude asi ta o stopách ve skále u kantýny. Asi na půli cesty mezi obcí Senorady a senoradským mlýnem stojí kantýna a naproti ní za potokem je několik skal. A právě na skále, která se nachází za lávkou hned u potoka, můžete najít několik stop. Jedna z nich má tvar kopyta, druhá vypadá jako stopa dospělého člověka a ta třetí je od malého dítěte. Ve vsi se kdysi vyprávělo, že jsou to stopy svaté rodiny. Podle biblického příběhu totiž svatá rodina musela opustit Palestinu a uprchnout před králem Herodem do Egypta. A podle senoradské legendy měli při svém útěku jít právě přes údolí řeky Oslavy a zde také měli zanechat v kameni stopy. Na tomto snímku můžete některou ze stop najít. Stopa kopyta by pak měla být od osla, na kterém se vezla Maria, stopa dospělého muže byla Josefova a dětská stopa malého Ježíše. Druhá pověst však říká, že stopu kopyta zde otiskl čert, z nedalekého, necelých 100m vzdáleného, čertova komínu. Čertův komín je i v těch nejslunečnějších červencových dnech tmavý a bez světla. Často je také zahalen mlhou a z jeho skalních dutin stoupá chlad.

Při příležitosti opravy kapličky byla sundána věžička, ve které byl nalezen vzkaz z roku 1955 vytvořený při předešlé rekonstrukci. Kým byl zapsán již není zřejmé, jelikož jediná tato součást vzkazu se nedochovala. Pochválen buď Ježíš Kristus! Budoucím čtenářům tohoto listu pozdrav s přáním všeho dobra. Důkladná oprava této zvoničky byla provedena v červnu 1955. Předsedou místního národního výboru v Senoradech byl tehdy Jan Dohnal ze Senorad. Duchovní správu farnosti obstarával Jan Nep. Noha, děkan a farář v Mohelně. Zednickou práci pod dozorem státního památkového úřadu v Brně provedli ochotně zedníci ze Senorad. Pokravačstkou práci provedl František Nováček, pokryvač v Mohelně. Klempířské práce provedl Vilém Jonáš v Mohelně. Na opravu přispěl krajský národní výbor v Brně a místní občané. Nechť je zvonička na další staletí ozdobou obce a zvonek její nechť vyzvání ke cti a slávě Boží a radosti P.Marie a hlásá pokoj a mír v obci a celé naší drahé vlasti! Tento kousek papíru pochází z ruční výroby ve staré papírně u Mohelně z roku 1850.

Významné osobnosti obce:

Od roku 1591 užíval dvora v Senohradech Ctibor Zárubský Kepina z Hofeřic, regent a nejvyšší správce maršálství Krumlovského. V roce 1591 totiž prodali bratři Šťastný a Ctibor Zárubští statek a dvůr v Červené Lhotě Smilu Osovskému a tak se Ctibor Zárubský přestěhoval do Senohrad. Píše o něm i Karel st. z Žerotína v důvěrném listě k Jetřichovi z Žerotína r. 1591, aby mezi jinými pozdravil jediného přítele jeho, Ctibora Zárubského z Hofeřic, regenta a nejvyššího správce maršálství Krumlovského a šibala na věky věkův Amen. Zárubští z Hofeřic přídomku užívali podle Hofeřic, zaniklé vsi jihozápadně od Okříšek, příjmení podle svého pozdějšího vlastnictví, vsi Zárubic u Myslibořic, jihovýchodně od Třebíče. V druhé polovině 16. století – po zrušení kláštera – Zárubští z Hofeřic vlastnili Červenou Lhotu jako statek na manství Smila Osovského z Doubravice na Třebíči. Po Hofeřicích psali se ještě dlouhá léta potomci Jindřichovi, kteří zdědili Zárubice u Myslibořic, jak svědčí náhrobní kámen Jindřicha Zárubského, který ve jménu užívá i Červenou Lhotu, v kostele brtnickém: Tuto leží pan Jindřich Zarubský z Hofeřic a na Červenej Lhotě, který svůj život dokonal v sobotu po všech Svatých léta Páně 1571.

..průvod dobrovolných hasičů se zastaví před hasičskou zbrojnicí, dechová hudba, která průvod doprovází utichne a dva členové sboru položí květiny k pamětní desce, ustoupí do strany a v pozoru vyslechnou státní hymnu, pak se zařadí do průvodu a pochodují zpět.. Vždy o senoradské pouti probíhá průvod dobrovolných hasičů a kladení věnců k pomníku obětem 1.sv. války a k pamětní desce Františka Lemberka. František Lemberk byl řídícím učitelem obecní školy v Senoradech a sloužil také jako velitel hasičů. Narodil se 12.12.1894 v Tuří, okr. Jičín a zemřel 16.6.1942 v Brně v Kounicových kolejích. Stal se obětí druhého stanného práva. Po jeho popravě v Kounicových kolejích následovalo zpopelnění v Krematoriu města Brna 17. června 1942. František Lemberk se v období protektorátu zapojil do protifašistického odboje.

Josef Matoušek se narodil 18.3.1906 v Senoradech. Byl synem Františka Matouška a Marie, rozené Adamové. Měl bratra. Oženil se s učitelkou Vlastou, rozenou Urbanovou (29.8.1907) ze Žďáru nad Sázavou, s níž měl dceru Marii (1.3.1934), která se narodila v porodnici U Apolináře v Praze, kde už v tu dobu Matouškovi bydleli. Od příchodu do Prahy J. Matoušek několikrát změnil místo svého bydliště, delší dobu pobýval až v ul. Na Zástřelu 10/766 ve Střešovicích. Působil jako státní profesor na Obchodní akademii Dr. Petra Zenkla v Praze 10 – Karlíně, s platem asi 1600,- měsíčně. Učil zde od 1.9.1929. Byl lektorem těsnopisu na Karlově Univerzitě a vydal několik prací z oboru. V letech 1936 – 1941 zastával práci šéfredaktora nové řady časopisu Těsnopisný zpravodaj, který vycházel v Praze a taktéž měl na starost přílohu k listu – Mladý stenograf, určenou pro těsnopisce – začátečníky. Toto periodikum tisknul Jan Válek na Praze 2, roku 1941 bylo vydávání úředně zastaveno.