Pohádka ptačí
Kdepak, děti, to vy nevíte, co si ptáci povídají. Oni si totiž vypravují lidským jazykem jenom časně zrána, při východu slunce, kdy vy ještě spíte; později, za bílého dne, už nemají pokdy na mnoho řečí - to víte, to dá nějakou sháňku, tady zobnout zrníčko, tam vyhrabat žížalu nebo tuhle čapnout ve vzduchu mouchu.
Takový ptačí tatínek aby si ulítal křídla, zatímco ptačí maminka musí doma opatrovat děti. Proto si ptáci povídají jenom časně zrána, když otevřou ve svých hnízdech okna, vyloží peřinky k vyvětrání a vaří si snídani. „Brý ráno,“ křičí kos, co má hnízdo na borovici, na souseda vrabčáka, co bydlí v okapu. „Už je čas.“ „Vím, vím, vím,“ povídá vrabec. „Už abych lít, kde bych něco štíp, štíp, štíp, aby bylo co jíst, viď?“ „Vskutku, vskutku,“ brouká holub na střeše. „Jsou s tím starosti, brachu. Málo zrní, málo zrní.“ „Tak, tak,“ přizvukuje vrabec vylézaje z postýlky. „To dělají ta auta, víš? Dokud bylo koní víc, bylo všude rozsypáno zrní, ale teď? Teď auto přeletí a nenechá po sobě nic, nic, nic!“ „Jen smrdí, jen smrdí,“ vrká holub. „Zatrápený život, brr! Raději praštit tou rachotou, člověče! Co já se nakroužím a navrkám, a co za tu práci mám? Ani hrstku zrní. To jsou hrozné poměry.“ „Myslíš, že vrabci jsou na tom líp?“ čepýří se vrabec. „Já ti povím, kdybych tu neměl rodinu, já bych někam ulít – „Jako ten vrabec z Dejvic,“ ozval se v houští střízlík. „Z Dejvic?“ řekl vrabec. „Tam mám jednoho známého, jmenuje se Filip.“ „To není ten,“ pravil střízlík. „Ten vrabec, co ulít, se jmenoval Pepík.
Tak to vám byl takový ježatý vrabčák, ani se pořádně nemyl a nečesal a jenom celý den nadával: že prý je v Dejvicích nuda a otrava, a copak jiní ptáci, ti prý si na zimu letí na jih, takhle na Riviéru nebo do Egypta, jako špačci a čápi a vlaštovky a slavíci, jenom vrabec aby se po celý život dřel v Dejvicích. 'A to já tak nenechám,' pokřikoval ten vrabec, co se jmenoval Pepík; 'když si může letět do Egypta taková vlaštovka, co bydlí na Růžku, proč bych tam, lidičky, neletěl já? A just tam poletím, abyste věděli, jen co si sbalím svůj kartáček na zuby a noční košili a pálku a míčky, abych tam mohl hrát tenis. Počkejte, jak já to v tenise natřu Cochetovi a Koželuhovi a Tildenovi; já už mám na ně fortel a fintu, já budu dělat, jako bych vyhazoval míček, ale místo míče poletím já sám, a když po mně plácnou raketou, tak jim frnknu neboli pláchnu, víš? Víš? Víš? A když je všechny porazím, ožením se s bohatou Američankou a pak si koupím Valdštejnský palác a tam si udělám na střeše hnízdo, ale ne z nějaké obyčejné slámy, ale z rýžové slámy a marzolánu a ratafie a z mořské trávy a koňských žíní a veverčích ocásků, hečte!' - Tak se kasal ten vrabčák a každého rána povykoval, že má těch Dejvic už po krk a že poletí na Riviéru.“
Ptáte se, jestli vrabčák odletěl na Riviéru? To vám už dopoví pan Čapek. My vás zveme k návštěvě naší ptačí kešky. Obyvatel se bát nemusíte, třeba tu bydlí ptačí tatínek s ptačí maminkou a ptačími dětmi, kosák nebo střízlík anebo dokonce vrabčák Pepík z Dejvic...?
