Tato keš je další ze série Pověsti a zkazky od Javořice. Nezapoměňte si opsat bonusové číslo z keše! Bude potřeba k výpočtu bonusové keše.
Jak se Houšek s vodníkem hádal
Když přišel Houšek o své pěkné hospodářství v Mrákotíně, koupil si malou chaloupku v Horním Poli na vyvýšině nad splavem rybníka Zlatušky, kde se říká „U kříže“ v Brůdkách. Je to dolní část Horního Pole, kam teče ze Zlatušky potok a náhon do mlýna.
Hráz i potok jsou porostlé z obou stran jívou, olší, vrbou i voňavou střemchou a sem tam je i divoká višeň. Ba, kolem celého rybníka bylo plno zeleně a také pěkného stínu. Není divu, že se tu tolik vodníkovi Páčkovi líbilo. Čím to je, mudroval, že se sem tenkrát nikomu nechtělo? To když princ vodník z Karhovského a Zejhralského sídla pod Javořicí obsazoval všechny rybníky svého velkého panství až po Nežárku. Jak se tenkrát vztekal! Až se voda pěnila a stříkala přes hráz Karhova.
„To chcete, abych sám všecku tu havěť hlídal? A vy tak jen šít a na procházky a zase šít a zpívat při měsíčku, že! Co pořád máte? Že je rybník malý, samé bahno, mělký! Má zase tolik keřů kolem, těch skrýší! A co ta stoka ode mlýna – ta krása!“ A tak, když už bylo na blýskání, Páček se přihlásil: on že půjde!
A nelitoval. Sedával často v lukách na druhé straně, proti hrázi nebo na Ulehli v keřích pod pěknou zahradou, ale k večeru se vždy vracel ke mlýnu pod hráz, nebo ke splavu na druhém konci hráze, kde viděl na Brůdka od Kříže. Chtěl vědět, co jsou „ti noví“.
V chalupě bylo smutno jako po vyhoření. Ze sedláka chalupníček! To se těžko snáší. Ale byl si toho Houšek vinen sám. Zpychl velký sedlák, pantáta Houšek. Chlubil se, vytahoval v Mrákotíně, platil v hospodě za všechny a tak za pár let nezbylo ze dvorce mnoho.
Kdo jednou přijde „na buben“, jak se dražbě majetku říkalo, když u nemohl zaplatit dluhy, ten nikdy nevyvázl se zdravou kůží. Ke dluhům přibyly výlohy advokátů a soudců a tak postižená rodina odešla s malým rancem a raději dál do jiného domova, pokusit se znovu živořit. Kdyby Houšek uznal svou vinu a napravil se, bylo by to ještě slušné živobytí. Měl pracovitou ženu, dobrou mámu a hospodyni, šikovné děti, kluka a děvče, a ani ti se práci nevyhýbali.
Ale pantáta se jen vztekal, užíral. Z práce utíkal zase do hospody zapíjet žal a vypovídat se. V hospodě vždy našel dost posluchačů a všelijakých šizuňků, kteří za hlt kořalky chválili a titulovali pantátu, jak jen si přál. Pantáto sem, pantáto tam a peněz se stále nedostávalo. Bolest spíše narůstala. Když se vracíval z horního konce vsi, kde byla hospoda, míval náladu povznesenou nad všechny trampoty. Brumlal si, mluvíval celou cestu zvesela. Jen když přišel ke mlýnu na hráz ztratil náladu. Potkával ho vždy, to už byla noc, vodník Páček, mužíček v zelené kamizolce, s tmavým čepcem, kolíbavou chůzí.
„Už zas, už zas!“ spustil Páček, jak se Houšek potácivě blížil. Ten se zarazil, rozhlížel a když spatřil zeleného mužíčka, bránil se:“Co je ti do toho, že piju zas! Piju za své, víš!“
„A žena a děti čekají, to nevidíš? Čekají a pláčou. Měl bys dbát a hospodařit. Mám rád pořádné lidi kolem sebe, kolem mé vody a ne zahaleče a ochlasty. Víš přece od zdejších lidí, jak dopadl tvůj předchůdce na domku U Kříže, pro lakotu a nesvornost v rodině! Přišel o život!“ durdí se vodník.
„Ty mě budeš poučovat, ochechule jedna! Táhni, nebo tě…“ rozpřahuje se Houšek. To se ví, chlap byl pořádný. Kdyby vodníčka zmáčkl, bylo by zle! Ale Páček se nedal. Byl mrtnější, nu střízlivý a vodník, ve kterém je ještě kus zvláštní síly. Často se tak „casnovali“, skoro denně se Houšek s vodníkem hádal, až jednou se mu to nevyplatilo.
Páček mu dosud vždy ještě posvítil lucerničkou na cestu k tomu napomínání. Bylo mu líto té rodiny a chtěl, aby se Houšek polepšil, i z rybníka mu ještě pomohl, když zavrávoral. Teď už ale věděl, že není hoden pomoci. A tak příští večer nešel Houškovi naproti, seděl u splavu, měsíček svítil, bylo slyšet zase pláč dětí a těšení jejich maminky. „Neplačte, už budete velcí, pomůžete mi a budeme mít chleba! Neplačte!“ slyšel Páček. „Ještě se tam přece jen podívám“, řekl si a vstával. Ale v tom uslyšel takový divný výkřik. Když doběhl přes hráz až ke stoce mlýna, viděl, že je pozdě. Houšek spadl do stoky po hlavě, narazil na kámen dna, kde pramínek vody trochu prýštil z nádrže. Houšek byl mrtev. Bylo smutno Páčkovi. Šoural se po hrázi ke splavu a dál kolem Houškovy chaloupky. Spali už. Šel dál po potoku do Brůdek, kde voda šuměla kolem toho „kamenného pole“, co tam od dávných věků zarůstá balvany pod přívaly vodního proudu z jara a při průtržích dešťů z Javořice.
(podle vyprávění mlynáře Stanislava Svobody, Horní Pole)
