Příběh:
Šelma se protáhla, zdánlivě nedbalým pohybem, mezi plaňkami plotu. Našlapovala, s jednou tlapkou připravenou k ústupu, dokud si nebyla jistá, že jí lidé z chalupy nesledují. Nevadili ji, dokonce nebylo k zahození najít každé ráno na zápraží misku teplého mléka; přesto však na lidech nebyla a nechtěla být závislá. Lepší, než teplé mléko a hospodářovo pohlazení, byl totiž ten opojný pocit svobody, útěku bez jakýchkoli výčitek a pout. Kručení hladového žaludku aktivující instinkty lovce, pak na jazyku horká krev a čerstvé myší , nebo ptačí maso.
Když viděla, že není sledována, sklopila černé uši k hlavě a plavnými skoky se přenesla přes louku, jako stín přeskočila cestu, vnořila se do tmavého lesa a bez únavy, s jiskřivou touhou po svobodě, stoupala strmě vzhůru, do skal. Tam nahoře věděla, že je sama. Sem lidi nechodí. Tolik úkrytů skýtaly mechem obrostlé žulové balvany a vývraty borovic. Zde se dalo schoulit do klubka a čekat na pachy drobných zvířat, jež o ní nevěděly. Dalo se i opatrně seskákat po skalních stupních až dolů, k vodě, k zelenému jezírku, kde to vonělo rybami, žábami a čolky.
Jednou však přišli lidé i sem. Nešli za ní, přesto se kočce zbortil její svět svobody. Našli ji. Lidé šli stavět plot. Nechápala tuto činnost. Rozuměla tomu, proč si hospodář svou chalupu obehnal plaňkami, chápala, že hájí své doupě a značkuje tak svůj revír. Proč však ploty ohrazovat jezero bylo nad její chápání. Dělníci káceli mladé borovice, přitesávali sloupy a natahovali mezi nimi pichlavý, rezavý drát. Na stromy přibíjeli plechové tabule.
Naštěstí kočka brzo rozpoznala, že dělníci nejsou pro ni nebezpeční. Byli zoufale pomalí jako kterýkoli jiný člověk, a nenosili s sebou zlomené hole, ze kterých jde bolest a smrt. Když kočku spatřili, dovolila si koketně se otřít o strom, než zmizela mezi balvany.
Když dělníci plot dostavěli, rozhostil se zase klid. Jen jezero zůstalo oplocené. Kočce to nejprve přišlo líto. Cítila, že to znamená konec její svobody. Kdyby uměla plakat, i by se rozplakala. Protože však byla již starší a moudrá, řekla si nakonec, že to přece nevadí. Protáhnout se pod plotem nečinilo obtíže a odspoda nebyla ta odporná stavba vůbec vidět. Myši, ptáci, ryby a čolci si ničeho nevšímali a ona mohla lovit. Čím dál méně se vracela dolů do hospodářství. Až nakonec zůstala. V den, kdy přišel její čas, se stočila pod kámen a pozorovala, jak jí z černého těla odchází duše. Chvilku i viděla své tělo někde dole, v kamení, jako netečný, mrtvý uzlíček, a pak se její duše rozletěla k nebi.
I ty chraň svou svobodu, kdekoli a kdokoli jsi. Není plotu, není překážky ani povinnosti, která by ti ji dokázala vzít. Je v tobě.