Bylo, nebylo... Znalci historie ať prominou...
Mám v ruce finálku a prohlížím si ji - dnes ji konečně půjdu umístit. Vycházím z domu, začíná se šeřit.
Mým cílem je Ondřejov, vesnička ve Středočeském kraji, kde v současnosti žije přibližně 1400 obyvatel a patří k ní také místní části Třemblat a Turkovice. O Ondřejovu se dnes mluví hlavně v souvislosti s hvězdárnou, kterou koncem 19. století založil pan Josef Frič na vrchu Manda. Ten název mi učaroval. Podle pověstí se odvozuje z italské Mantovy, protože ve středověku tu italští horníci těžili stříbrnou rudu. Jiný zdroj udává, že kopec v 16. století darovala Ondřejovu paní Manda z Vartenberka, vdova po Janu ml. z Valdštejna, který pod kopcem a u Hradních Střímelic začal kutat stříbrnou rudu. Lid potom nazýval tento vrch „Mandina hůra“, nebo krátce „Manda“. Ať už to bylo jakkoliv, Josef Frič vrch přejmenoval na Žalov, na památku svého zemřelého bratra. Oba bratři sdíleli zájem o astronomii, který v nich probudil Jan Neruda. Jeho Písně kosmické je nadchly a přivedly je na myšlenku vybudovat vlastní observatoř. Po smrti bratra Jana se Josef Frič začal podepisovat J. J. Frič a společný sen realizoval na Žalově sám. Po druhé světové válce vznikl z hvězdárny Astronomický ústav ČSAV. S koupí pozemků Fričovi pomohla operní zpěvačka Eleonora Gayerová z Ehrenbergů, která jako první zpívala roli Mařenky při premiéře Smetanovy Prodané nevěsty. Dodnes stojí pod hvězdárnou vila Leonora, kde pobývala a její hrob můžeme navštívit na místním hřbitově. Koncem 19. století se Ondřejov mohl pochlubit i prvním vodoléčebným zařízením v Čechách – prof. Ježek z Prahy tu zřídil tzv. Kneipovnu.
Jdu kolem pastvin, uprostřed nich se jako temný šperk tyčí Ostrá hůra, pro mne už navždy místo, které ukrývá poklad.
Ondřejov, jako každá obec, zažíval dobré i horší časy. První i druhá světová válka se přehnala a zanechala tu jako všude své oběti. Doby válečné připomíná památník padlým ve středu náměstí navržený architektem Otou Rothmayerem. Za těchto válek však netrpěli jenom lidé. Němečtí okupanti měli ve zvyku kácet lípy svobody, které byly na našem území hojně sázeny k příležitosti založení Československé republiky. Jednu takovou lípu nechali pokácet i v Ondřejově. Na tom místě byl postavený kovový pomníček, navržený sochařem Nušlem. Chceme-li přečíst nápis na tomto pomníčku, musíme si ho obejít dokola, jako bychom obcházeli a obdivovali krásný strom.
V polovině 18. století povýšila Marie Terezie Ondřejov na městečko. To smělo mít vlastní radnici a čtyři trhy do roka. Před očima se mi roztančí obrazy. Vidím, jak lidé, kteří tu bydlívali, slaví a doufají, že jim statut městečka přinese bohatství a blahobyt. Snad tehdy se rozhodli, že před kostelem zasadí dvě vzácné malolisté lípy, které můžeme obdivovat dodnes. Do jisté míry se jejich přání splnila. Význam Ondřejova opravdu rostl. Ke kostelu byla přistavěna fara ve slohu barokního městského typu, kterou uvidíme naproti kostelu (č. p. 7). Dalším příkladem barokního stylu jsou domy č. p. 15 a 16 (nedaleko fary). Za povšimnutí stojí hlavně typické mansardové střechy, vchodové portály z červeného pískovce a barokní štíty. Ve východní části náměstí stojí stavba původního statku (č. p. 38) opatřená neobvyklými půdními větráky. Jde o budovu bývalé kampeličky, která je nyní v rekonstrukci. V prostoru náměstí se dále nacházejí dvě barokní sochy sv. Ondřeje a Jana Nepomuckého. Jedná se ale o kopie původních soch z červeného pískovce.
Jdu po lesní cestě, tak ráda bych věděla, jak to zrovna tady vypadalo v hluboké minulosti. Lesy musely být husté a neprostupné, byly to skutečné lesy, nesužované neustálým kácením. Stojím uprostřed lesa a zavírám oči. Hluk deset km vzdálené dálnice pomalu utichá, vzduch se podivně vlní, a když oči znovu otevřu, je už skoro tma. Tam někde v lese, napravo ode mne, tuším rozvaliny zmizelé obce Kubětín, které tu prý někteří současníci opravdu viděli. Kubětín svou farností náležel k Ondřejovu, stejně jako Kaliště a okolní usedlosti. Slyším křik dospělých i dětí a vytí psů, když se tudy v 17. století přehnala válka, které se dnes říká třicetiletá. Pro Ondřejov byla tahle válka katastrofou. Městečko se vylidnilo, zhruba 30 % obyvatel zmizelo. Také za husitských válek Ondřejov strádal.
Prodírám se časem stále hlouběji, připadá mi, že zleva, někde z míst, kde se zvedá Pecný, nejvyšší vrch Prahy-východ (546 m. nad mořem), se ozývá ržání koní a křik lapků, kteří tento kraj drancovali už od 13. století.
Tenkrát v těch temných časech došli dva muži v otrhaných kabátech až do Ondřejova. Zastavili se před kostelem. Byli už tak unavení, že se jen svalili na zem a před sebe položili jedinou čepici, kterou vlastnili. Doufali, že jim zbožní občané neodepřou pomoc. Čekali marně celý den. Městečko jakoby se zatvrdilo, bída byla cítit všude. K večeru se na ně konečně usmálo štěstí: mladá žena jim hodila do čepice kousek chleba. Rozhodli se, že potáhnou dál, tady je jistě nic dobrého nečeká. Vydali se vzhůru do kopce, chleba stále v čepici, že si ho sní o kus dál. Zastavili se až nad Ondřejovem. Možná opravdu měli v úmyslu se rozdělit, tak to přece vždycky dělali. Teď jim ale téměř ve stejné chvíli proběhla hlavou hladová myšlenka. Nože tasili skoro současně. Bylo to tak rychlé, že ani jeden z nich už neviděl, jak krajíc chleba padá do bláta. Našli je až druhý den ráno.
Stojím u smírčího kříže, který to místo připomíná. Smírčí kameny se kdysi vztyčovaly v místech tam, kde se stal hrdelní zločin nebo neštěstí. Kolik takových kamenů by dnes lemovalo cesty? Při pohledu na moderní dům hned vedle s nádherným výhledem do okolního kraje si říkám, co asi tenkrát viděli ti dva.
Scházím dolů do Ondřejova. Zastavuji se před kostelem Šimona a Judy. V první polovině 13. století, kdy byl kostel postaven, to byla jediná zděná stavba v Ondřejově. Před očima se mi promítnou scény ze samotných počátků Ondřejova. Vidím dvorcovou osadu, kterou vlastnili páni z Dubé. Podle jednoho z nich ji pojmenovali „Ondřejov dvór“. Začátkem 13. století vznikla z této osady vesnice, později městečko, jméno Ondřejov už zůstalo a tak je tomu až do dnešních dnů. Jak plynul čas, pány z Dubé vystřídali páni Kostkové z Postupic, páni Šelenberkové a následně páni z Valdštejna.
Přítomnost, minulost a budoucnost jsou tak propojené, až z toho mrazí.
Jsem v cíli. Umísťuji finálku a přeju si, aby se líbila a dlouho vydržela.
Betatest provedl Vojtanos. Děkujeme.
K samotné keši:
Z důvodu neustávajících krádeží logbooku byla keš 18.4.2015 přemístěna. Proto se také změnil způsob výpočtu finálky. Nové okolí finálky je ale hezčí, takže není čeho litovat.
Finálku najdete na: N 49°AB.CDB´ E014°HD.EFG´
A = Jedno ze dvou čísel označujících věk zemřelého Jaroslava Dynybyla na pomníku padlým ve středu náměstí
B = Počet hodin na věži kostela
C = Počet křížů na výchozích souřadnicích (smírčí kříž) - 1
D = Počet písmen v posledním slově na kovovém pomníčku nahrazujícím pokácenou lípu svobody
E = Jedno ze dvou čísel, která tvoří číslo popisné u domu sousedícího s budovou bývalé kampeličky (č.p. 38) - 1
F = Předposlední číslo letopočtu nad dveřmi fary - dům č. p. 7
G = Dům č.p.16: Počet ozdobných žlutých ornamentů u dveří + 3
H = Počet hlav zvířat a ptáků, které jsou nakresleny na budově bývalého poštovního úřadu proti vchodu do kostela + 1