O zakopaném oslovi
Hádali se jednou konšelé z Děčína se statkáři z Maxiček, kudy povede nová mez na velké louce nad Čertovou vodou. Tenkrát dřevorubci až od Saska přišli, aby na panský příkaz mýtili lesy nad údolím. Vytěžili mnoho dobrého dřeva, ze kterého postavili nepočítaně krovů a na trhu vydělali zlaťáků, že jim i zámečtí páni záviděli.
Ale komu připadne vzniklá louka? Děčínští hlásali, že má být právě jejich, protože svým dílem přispěli k vykácení toho lesa a maxičští, že zase jim, poněvadž je to jejich území. Hádali se a hádali a nikdo je nemohl rozsoudit. Na usedlosti nedaleko Maxiček shodou okolností bydlel soudce Strohmann, který v klidném prostředí lesa hodlal strávit zbylé roky života, ale byl už tuze starý, špatně slyšel i viděl, takže za ním nikdo nechtěl jít. Avšak, když se Strohmann přibelhal, aby je rozsoudil, obořil se naň jeden z konšelů, že prý je starý jak Metuzalém, a že mu už stejně rozum tolika neslouží, a že prý by je raději měl rozsoudit osel, než tenhle starý blázen. Tu se starý pán naštval, pronesl ať si přivedou osla a odešel.
Konšelé tedy přivedli šedivého osla na louku, uvázali ho provazem právě na místo, kudy měla vést ona hranice a nalevo i napravo od něj položili košík jablek. A ze kterého koše bude žrát, tam se posune hranice děčínské části. No jo, ale osel ne a ne žrát. Pobízet ho nikdo nemohl, to by byl podvod. Tak se tedy rozhodli, že milého osla ponechají na místě přes noc do rána a odebrali se do hostince ke spánku.
Když se zrána vrátili k louce, byl osel pryč. Našli ho až v poledne, u nedalekého lesíka, kde se s utrženým provazem na krku spokojeně pásl. Inu, přivázali ho tedy opět na stejné místo, ale jak se dopoledne napásl, zase na jablka neměl chuť a nevydal se ani k jednomu z košů. Tu se konšelé nazlobili a vykopali pro něj jámu, ze které chudák nemohl vylézt, jenom krk mu koukal, aby mohl žrát. Koše s jablky posunuli blíže a opět čekali, ze kterého si vezme jablko. Avšak osel nežral a nežral, jako kdyby to dělal naschvál.
Takhle se to táhlo celé dny, až konšelé přitáhli za starým Strohmannem s prosbou, jestli by je tedy mohl rozsoudit. A tak se taky stalo. Louka připadla napůl Děčínu a napůl Maxičkám. Páni se radovali, že je konečně rozhodnuto a na milého oslíka dočista zapomněli. Chudák v jámě zůstal. Vlastně už navždy...
. . . . .
Jablka i s košíky roztahala zvěř z lesa a nad oslíkem vyrostl statný smrk. Inu, však tam od té doby pořád roste. Prý k ránu po cestách nedaleko smrku obchází přízrak šedivého osla. Říká se, že kdo mu dá jablko, tomu oslík splní jedno přání.
. . . . .